V debatě o vyšším zdanění superbohatých dominují dva jevy. Prvním je stále se zvyšující nerovnost v příjmech a především v majetku. Je vidět ve většině vyspělých zemí světa. Více než jindy je pozornost zaměřena na úzkou skupinu ovládající podstatnou část celkového jmění na planetě.
"Například v USA jedno procento nejbohatších lidí vlastní zhruba třetinu hodnoty majetku a 10 procent nejbohatších drží kolem 70 procent," říká ekonom a výzkumný pracovník think‑tanku IDEA při CERGE‑EI Michal Šoltés. I proto nyní Kalifornie, New York, Washington, Connecticut, Illinois, Maryland, Minnesota a Havaj oznámily úmysl zvýšit jim daně.
Druhé důležité zjištění je, že bohaté a chudé domácnosti mají jinou strukturu příjmů a vztahují se na ně různé daně. Ve většině zemí jsou systémy příznivější pro bohaté skupiny obyvatel. "Zatímco nízkopříjmové domácnosti mají drtivou většinu svých příjmů z práce, kterou vlády důsledně daní, u vysokopříjmových domácností hrají významnou roli kapitálové výnosy čelící nižší odvodové povinnosti," říká Šoltés.
Vyšší zdanění práce se standardně vysvětluje nižší ochotou lidí jít za ní jinam a zpřetrhat sociální či kulturní vazby. Naopak kapitálu se po světě cestuje snáze, vlády mají tendenci jej danit méně a zabránit tomu, aby právě z jejich ekonomiky zmizel. "V důsledku pak bohaté domácnosti čelí nižší, a občas až výrazně nižší efektivní daňové sazbě než chudé," potvrzuje Šoltés.
Daňové ráje situaci komplikují
Debata je jedna věc, ale druhá je vědět, jak na to. Jednou z hlavních bolestí výzkumů na téma superbohatí je neschopnost úřadů jejich situaci věrohodně změřit a popsat. "Mnohé jejich finanční aktivity jsou často součástí účetních operací jimi vlastněných firem, nadací a podobně," vysvětluje analytik České spořitelny Michal Skořepa, proč je těžké zdanit takové majetky efektivně.
Země, které to zkusily, se velmi brzy přesvědčily, že pro jejich nejbohatší obyvatele není nic snazšího než vzít své účty a převést je jinam. V Evropě má daň z bohatství v současnosti jen několik ekonomik, například Francie, Španělsko, Portugalsko, Švýcarsko či Norsko.
Posledně jmenovaná země zažila docela nedávno, jak snadné je o pár svých superboháčů přijít. Příslušnou daň zavedla v roce 2021 a o rok později ji opustilo více než 30 domácích miliardářů a multimilionářů, více než jich to učinilo během 13 předchozích let. Francie při podobném pokusu v roce 2013 málem přišla o svého nejbohatšího občana a majitele impéria s luxusním zbožím LVMH Bernarda Arnaulta, a tak ho nakonec vzdala. Nicméně i dnes se tam platí od určité výše takzvaná milionářská daň, a to až do výše 1,5 procenta z hodnoty nemovitého majetku nad 1,3 milionu eur.
"Výběr daně je elastický, a pokud vzroste zdanění příjmů, zisků, spotřeby a podobně, dá se do určité míry optimalizovat a stát může vybrat nakonec méně. To byla zkušenost prezidenta Francoise Hollanda s jeho sazbou 75 procent pro nadměrné příjmy," líčí francouzskou zkušenost ekonom Petr Sklenář z J&T Bank.
Některé skupiny obyvatel přesunují v určité fázi života své sídlo kvůli daním zcela standardně. Například většina závodníků formule 1 a mnoho dalších sportovců má daňovou rezidenci v Monaku, a ne ve svých domovských státech. V Česku kvůli tomu poslanec za ČSSD Stanislav Huml v roce 2014 vyvolal kauzu kolem tenistky Petry Kvitové.
"Dokud existují ve světě, a dokonce přímo v Evropě daňové ráje tohoto typu, je nutno zavádět progresi příjmových daní s jistou opatrností," komentuje situaci Skořepa.
Uhlíková stopa a uvědomělí milionáři
Přesto je téma na stole, a to nejen v důsledku inflace nebo geopolitických událostí, jako je válka na Ukrajině, ale také v souvislosti s klimatickou změnou. Podle studie zveřejněné před několika málo týdny v odborném časopisu PLOS Climate je například 10 procent nejbohatších amerických domácností zodpovědných za 40 procent emisí skleníkových plynů v zemi.
Ukazuje například rozdíl mezi těmi, kteří těží z byznysu s fosilními palivy, a jinými, kteří jsou jejich spalováním zatíženi. "Zdá se mi morálně a politicky problematické, aby jedna skupina lidí měla z emisí takový prospěch a chudší mají neúměrně nést škody, jež způsobují," citoval Washington Post hlavního autora studie zabývající se udržitelností Jareda Starra z Massachusettské univerzity. Lidé často uvažují o uhlíkové stopě v souvislosti se spotřebou, například jak se dopravují do práce nebo co jedí. To podle Starra nedává ucelený pohled. Nejde jen o to, jak a kde si vydělávají, ale třeba i o to, kam část svých příjmů investují.
V této společenské náladě se ale stále častěji objevují i hlasy mezi těmi, kdo se mají dobře, aby se jim daně zvedly. Například více než 200 milionářů z 12 zemí, včetně Abigail Disneyové, dědičky multimediálního zábavního impéria, a herce Marka Ruffala k tomu vyzvalo letos v otevřeném dopise účastníky Světového ekonomického fóra v Davosu. "Extrémní bohatství požírá náš svět zaživa. Podkopává naše demokracie, destabilizuje naše ekonomiky a ničí naše klima," řekla Disneyová.
A vlastenečtí milionáři, kteří se označují za "skupinu Američanů s vysokým majetkem, kteří sdílejí hluboké obavy z destabilizující úrovně nerovnosti v Americe", vyzvali k podobným opatřením v loňské kampani.
Myšlenku dlouhodobě podporuje i jeden z nejbohatších lidí světa Warren Buffett. V roce 2011 napsal do deníku The New York Times článek "Přestaňte hýčkat superbohaté", v němž vyzval ke zvýšení sazeb pro zdanitelné příjmy nad jeden milion dolarů a k dalšímu zvýšení pro ty, kteří vydělávají přes 10 milionů dolarů.
Čeští politici takové úmysly nemají. "Už proto, že nikdy nebudou realizovány," říká ekonom Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz." Ať již kvůli politické kultuře, nebo kvůli tomu, že utéct tomuto zdanění je velmi jednoduché. A dokud bude ve společnosti převládat pocit, že stát s daněmi hospodaří neefektivně, nebude existovat daňový patriotismus."
Nicméně navrhovaný vládní konsolidační balíček se částečně bohatých Čechů týká. Navržené zrušení daňové výjimky u prodeje firem nebo podílů nad 40 milionů korun je krokem k vyššímu zdanění jejich příjmů, stejně jako zvýšení daně ze zisku z 19 na 21 procent postihne každého, kdo má v akciích uloženy větší sumy. "Ve veřejné debatě ale tyto dva návrhy nedominují, a to ani na straně kritiků balíčku, ani na straně jeho podporovatelů," upozorňuje Skořepa.
