reklama
 
 

Poláci se bojí zítřka. Miliardy dolarů strach nezaženou

16. 4. 2009 16:46
Reportáž z Polska: Jak vnímají krizi obyčejní lidé?

Cieszyn, Skoczów - Mladý muž žebrá, má s sebou desetiletého chlapce. Je krásný den. Na malebné pohraniční město Cieszyn v polském Slezsku svítí slunce. Muž vybírá místo ve stínu starého podloubí. Když  kolem procházejí lidé, s výrazem trpícího natahuje ruku s kelímkem.

Sedí na zemi. Ušmudlaný chlapec, který by měl být tou dobou ve škole, stojí za ním. Vypadá to smutně. Když je ale člověk nedlouho poté potká v pizzerii, odkud si odnášejí lákavou pizzu, která není zrovna levná, musí se usmát. Snad jim přece není tak zle!

Tento muž by možná prosil o almužnu bez ohledu na hospodářskou krizi, která se Polsku nevyhnula. Avšak i lidé, kteří donedávna žili celkem bezstarostně, teď mají obavy z budoucnosti.

Také nejnovější zpráva o tom, že si polská vláda chce půjčit dvacet miliard dolarů z Mezinárodního měnového fondu, mnohým připadá minimálně podezřelá. I když ministr financí Jacek Rostowski ujišťuje, že jde o speciální nový úvěrový program, na který mohou dosáhnout jen silné ekonomiky.

Nějak se ta díra musí zalepit

"Nějak se ta díra musí zalepit," konstatuje mladá matka, která žije v historickém centru Cieszyna. Její malá dcerka běhá kolem kašny, další dítě je na cestě. Žena vysvětluje, že v Polsku vzrostla nezaměstnanost a stát se rozhodl pomoci lidem, kteří nemohou splácet hypotéky. Ty mají mnozí také v eurech či švýcarských francích. Před krizí to bylo výhodné.

Jednašedesátiletá Janka nemá v kroky vlády důvěru. "Berou si miliardy, náš názor je nezajímá. Co s tím udělají? Můžou to dát rovnou lidem na podpalku," říká elegantní důchodkyně. "Dopadne to tak, že moje drahé Polsko zadluží a rozeberou po kouskách. Ale to já už tady nebudu," dodává.

I když ji mnoho věcí štve, říká, že se má dobře. "Pracovala jsem dlouho v telekomunikacích, mám důchod. Dcera, zeť a vnučka jsou v Anglii, syn má také slušnou práci při údržbě městské zeleně," říká. Její rodina má štěstí, spousta lidí je na tom hůř.

"O práci přišel také soused, který pracoval v Čechách. Tady je práce málo. Byl tady průmysl, teď tu není nic. Dělají se dluhy, ale nic se nebuduje, ani školy a školky," říká. Když přijde řeč na vysokou politiku, nadává. Alergická je zjevně na prezidenta Lecha Kaczyńského.

Kacza, ať jde někam...

"Kaczyński, ať jde "do dupy"," rozhorlí se jinak distingovaná dáma. Jedno z nejrozšířenějších polských sprostých slovo, jaké je možné ještě reprodukovat, několikrát opakuje. A přidává další nadávky na dvojčata, která podle ní škodí zemi. Premiér Donadl Tusk to má u ní trochu lepší. "Tusk se snaží, ale Kacza mu všechno ztěžuje," míní žena.

Cestovní kancelář Damptour nabízí zájezdy do Chorvatska, Řecka, Bulharska a také k polskému pobřeží Baltu. Pětadvacetiletá Barbara Kafka, která zájezdy prodává, právě telefonuje s potenciálním klientem.

Volá kvůli červnovým zájezdům k moři. Barbara vysvětluje, že termín, který si volající vybral, je sice levnější, ale nedoporučuje ho, protože zájem je zatím minimální. Asi ho budou muset zrušit.

"Zájemců o zájezdy je méně než loni. Lidé mají obavy, že když utratí za zájezd k moři, nebudou mít pak z čeho žít," říká Barbara. Ona se prý má dobře a krize ji netrápí. Zdražují se sice potraviny,  hlavně ovoce a zelenina, také ceny za plyn výrazně stouply, ale ještě není tak zle.

Na nižší zisky si stěžují skoro všichni obchodníci. Před Velikonocemi to bylo prý lepší hlavně díky Čechům, kteří využívají toho, že zlotý klesl.

Sama s luxusními obleky

Osmadvacetiletá Marzena prodává v centru Těšína kvalitní pánské obleky. Jenže For Men Collection teď moc netáhne. V obchodě je s obleky, košilemi a kravatami sama. "Mnoho obchodníků z okolí naříká na nižší výdělky," říká mladá žena.

Hůř je ale podle ní ve Skoczówě. Mnoho lidí tam v poslední době přišlo o práci, také její švagrová. Město leží asi patnáct kilometrů od Těšína. Pěkně udržované historické náměstí je překvapivě pusté. Ve většině obchodů jsou jen prodavači. Blíží se poledne.

Město postihl značný úbytek pracovních míst. Sto třicet lidí má do konce dubna propustit  například výrobna nábytku Swedwood, což je dceřiná firma švédské společnosti  Ikea. Masivně propouští také tamní slévárna, kde se odlévají odlitky pro automobilový průmysl, problémy mají další firmy.

Hledám, hledám, práce není

Dva muži, kteří mají za sebou padesátku, stojí na rohu náměstí, hlasitě diskutují, nadávají na poměry. Jeden z nich líčí, jak nemůže najít práci.

"Hledám práci už od Vánoc. Usilovně. Obešel jsem spoustu firem, všude jsem nechal na sebe kontakty, hledám, čekám, jestli se někdo ozve," říká muž, který se představil jako Jan.

Dvaadvacet let jezdil s kamionem po světě. Chce se dál živit jako řidič, ale už doma. Na úřad práce se zatím hlásit nechce, tak si přivydělává načerno na stavbách.

Jeho vousatého kamaráda Zdislawa až uráží, že po celoživotní dřině musí živořit. "Šestatřicet let jsem pracoval. Dvacet let v místní slévárně, pak jsem měl svou stavební firmu," říká muž. Předčasně skončil v důchodu, protože ho srazil autobus. Měl těžký úraz.

"Beru tisíc sto zlotých důchodu. Za třicet šest let práce!" říká muž. A vypočítá, že sedm set dá za byt, další peníze za energie, jejichž cena stále roste, a nezbude mu nic. Ještě že má manželku, která má další příjem.

Nežiju, živořím, říká muž

"Tak tak vyžijeme. Lidé, kteří pracovali na západě, teď z celoživotní práce žijí. My jsme pracovali taky a tvrdě, ale nežijeme, přežíváme," zlobí se Zdislaw. Chtěl by cestovat, užívat života, ale nemá na to.

"Chtěl bych jet třeba do Říma. Nemáme ani na čtrnáctidenní dovolenou," říká lítostivě. A jeho známý Jan dodává, že horší je, že nemají ani na hospodu nebo na to, aby pozvali slečnu na kávu.

Je to mizérie, shodují se. Jak to půjde s Polskem dál? Zdislaw vidí možnost úvěru z Mezinárodního měnového fondu jako naději na překlenutí těžkých časů. Věří, že s Polskem není tak zle jako třeba s Maďarskem.

Jan to vidí černě. "Bude to podobné jako s tou paní, která si půjčila třicet tisíc a musela zaplatit přes padesát. Možná to bude ještě horší," prorokuje.

Zdislaw, který tolik touží po cestování, nakonec kamaráda usměrňuje. "Vlastně se nemáme až tak strašně. Mnoho lidí na světě nemá ani co jíst," uvědomí si.

Těžko je, všechno krachuje

Na skoczówském náměstí si užívá jarního slunce další skupinka nespokojených. Mladý invalidní důchodce, starobní důchodkyně a žena středního věku zaměstnaná v tamních plynárnách. Ta má přestávku, hltavě pojídá rohlíky. Další dva jí dělají společnost.

Stěžují si, nadávají, ale přitom se dobře baví a smějí se. Mladý invalida žije s matkou. Oba kouří, a tak řeší, co budou dělat, až zase zdraží i ten nejlevnější tabák. Zajímá se o ceny cigaret a vodky v Česku.

"Těžko je, i když člověk pracuje.Všechno jde do háje. Člověk tady může čekat už jen almužnu před kostelem," říká zaměstnaná matka tří dětí s plnou pusou pečiva.

autor: Petra Sasínová | 16. 4. 2009 16:46

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama