Kam se rozpočtové hospodaření za současné vlády posunulo? Stát zadluží stejně nebo možná i více než ta předchozí.
Neměli bychom se bavit, o kolik korun zadlužení vzrostlo a vzroste, ale o kolik procent se zvýšilo ve vztahu k výkonnosti ekonomiky. Když se Andrej Babiš v roce 2017 stal premiérem, veřejný dluh, tedy dluh všech vládních institucí vůči HDP, činil 31,7 procenta. V roce 2021, kdy jeho vláda končila, šlo už o 40,7 procenta. Takže narostl o devět procentních bodů.
Když se podíváme na dluh vlády Petra Fialy, která se také ještě potýkala s doznívající covidovou epidemií a následně s dopady energetické cenové krize, dluh podle prognózy skončí v roce 2025 na úrovni 45 procent HDP. Takže přírůstek dluhu vůči HDP byl za vlády Andreje Babiše dvojnásobný. Podle mě je kritika současného kabinetu za tempo zadlužování úplně slepá.
Kritici návrhu rozpočtu na příští rok tvrdí, že deficit 230 miliard korun je při více než dvouprocentním růstu HDP jednoduše moc.
Také bych si za rostoucí ekonomiky přála vyrovnané rozpočty. Jenomže realita je taková, že když rozjedete veřejné rozpočty a prudce zvýšíte jejich výdaje, nejde je okamžitě zastavit. V domácnosti, když jste si koupili dovolenou nebo auto na splátky a k tomu ještě máte hypotéku, tak také, ačkoliv vám poroste mzda, nemůžete vše najednou splatit.
Proč vlastně výdaje ve státním rozpočtu nemůžeme rychle srazit?
Navržený deficit 230 miliard korun pro rok 2025 je možné rozložit. Na prvním místě je to 100 miliard, které stát musí zaplatit za úroky státního dluhu. Za staré dluhy. Když to odečtete, zbývá 130 miliard. Přitom se Fialova vláda zavázala investovat v příštím roce z národních zdrojů 155 miliard korun. Takže dohromady tyto dvě položky převyšují o 25 miliard korun schválený schodek. Což jinými slovy znamená, že v jiných částech rozpočtu se musely najít úspory a že v těchto zbývajících částech je rozpočet vlastně přebytkový. To ale není alibi, abychom už nedělali nic, i tak se musíme pokusit o reformy.
Jak byste rozpočet sestavila vy?
Naším problémem je hlavně strukturální schodek. Máme ho v našich státních financích zabudován bez ohledu na ekonomický růst a představuje asi dvě procenta HDP, tedy asi 170 miliard korun. I když by se už nijak nezvyšovaly výdaje. Pokud by tedy vláda skutečně chtěla uzdravit veřejné finance a ty mohly v budoucnu hrát roli stabilizátora, aby například za hospodářské recese existoval prostor pro aktivní rozpočtovou politiku, musí se sáhnout především do mandatorních a kvazimandatorních výdajů. Takže bez reformy důchodového systému a sociálních dávek, zdravotnictví, školství, ale i reformy samospráv to nezvládneme.
O reformách všech těchto složek se hovoří dlouho. Co ale konkrétně znamená reformovat?
Často porovnáváme se světem například výdaje na školství. I ty naše se zdají být vysoké. Podle Eurostatu představují pět procent, evropský průměr je přitom 4,7 procenta. Jenomže se bavíme pouze o veřejných zdrojích a ve vyspělých zemích jde do vzdělávání rovněž mnoho soukromých prostředků. Pro zdravotnictví i penze platí to samé. Také do nich v Česku proudí především veřejné peníze a soukromých tam máme strašně málo.
Tyto záležitosti přitom nemůže financovat jen stát a hradit je z našich společných peněz. Nároky na tyto systémy rostou, stárne populace a klesá počet ekonomicky aktivních lidí. A současně to nechceme hradit na úkor schodků, tedy na dluh.
Neznamená to postupnou privatizaci veřejných služeb?
Slovo privatizace nerada používám, v české kotlině už začíná mít pejorativní nádech. Vnímám to celé jako spoluzodpovědnost či spoluúčast. Uznávám, že to pro mnohé je problém. Hlavně od doby covidu. I firmy tehdy přece ťukaly na dveře státu a žádaly o pomoc. Mnozí se teď domnívají, že mají na vše nárok, a nechtějí slyšet, že zdroje jsou omezené.
Proto bych nemluvila o privatizaci, ale spíše o motivaci. Aby se lidé třeba lépe starali o své zdraví. A mnoho lidí by si také ve zdravotnictví rádo zaplatilo za nadstandard. Už teď se tam za včasné termíny platí, pouze to není oficiální. Proč to tedy konečně nelegalizovat? Stejně tak je nutné více se zajímat o majetek a finanční rezervy na dobu stáří. Stát se totiž má starat o bezpečnost a zajistit základní služby, které je přitom nutné lépe definovat a jasně vymezit.
Ani nové definice asi nic nezmění na tom, že s více než 700 miliardami korun výdaje na důchody zůstanou největší rozpočtovou položkou.
Důchodový systém i podle propočtů někdejší Potůčkovy komise (Martin Potůček vedl důchodovou komisi do skončení mandátu vlády Bohuslava Sobotky v roce 2017 - pozn. red.) nyní měl být v přebytku, protože zatím pracuje početná generace Husákových dětí. Místo toho je ve ztrátě, což je důsledek toho, že se během covidu důchody zcela nadstandardně valorizovaly.
Co s tím?
Opět jde o větší objem vlastních úspor na stáří. To by přitom nemusel být takový problém. Čísla ukazují, že se v Česku spoří vysoko nad evropským průměrem. I za inflace míra úspor u většiny lidí představovala skoro pětinu jejich disponibilního příjmu. Jenomže skoro polovina z nich má peníze na bankovních účtech, kde úroky inflaci nepřebily. Přitom už dávno před covidem se tu pro úspory vytvořila atraktivní alternativa, protože lidé, a to i ze střední třídy, začali peníze na stáří ukládat do nemovitostí. Což byla reakce na skutečnost, že tu nebylo moc jiných příležitostí.
Pokud jde o sociální dávky, dáváme je malé, zato ale mnoha lidem a netlačíme na jejich pracovní aktivitu. Takže podporuji zavedení jednotné sociální dávky, která by byla zpočátku vysoká. Její vyplácení by ale mělo podmínky: musí nutit rodiče pracovat nebo hledat práci a děti chodit do školy a podobně. Pamatovat musí i na to, aby lidé v problémech nebydleli v bytech, kde za ně stát hradí přemrštěné nájmy. To jen živí obchodníky s chudobou.
Nicméně podle zmiňovaného Eurostatu je v Česku podíl výdajů na sociální ochranu včetně důchodů podstatně nižší než v západní Evropě, zejména ve Francii.
Chceme se inspirovat Francií a zeměmi, které jsou na samotné hraně udržitelnosti svých sociálních systémů? Navíc zrovna ve Francii tyto bobtnající výdaje nijak nepomáhají udržovat sociální smír. V západní Evropě mají vysoké deficity veřejných rozpočtů a za situace, kdy tam lidé nechtějí platit výrazně vyšší daně, už nevědí, jak dál. A mimochodem, dvě třetiny evropských států zvýšily či plánují zvyšovat věk odchodu do důchodu. Raději bych se inspirovala třeba v Izraeli, kde mají větší podíl soukromých peněz včetně příspěvků od zaměstnavatelů.
Evropským rozpočtovým premiantem je Dánsko, tam mají přebytek. Co dělají jinak než ve Francii nebo u nás?
Mají dobře nastavený důchodový systém i trh práce. Stát platí vysoké dávky v nezaměstnanosti, ale nutí lidi, aby si novou práci rychle našli a byli aktivní. Velmi tam podporují samostatnost a zodpovědnost. K tomu tam mají jednoduchou státní správu včetně obcí. I to pomáhá snižovat výdaje. A Dánsko přitom plánuje zvýšit věk odchodu do důchodu po roce 2030 na 68 let.
Když jsme u výdajů - co naši učitelé? Mají být opravdu placeni ve výši 130 procent průměrné mzdy?
Je pro to nutné najít úspory jinde. Závazek je namístě, avšak podle mého názoru by se i školství měly dotknout změny. To regionální sice nějakými reformami prošlo, do jeho vyšší kvality se ale bohužel nijak zvlášť nepromítly. Jen narostly personální náklady. Problém je spojen právě i s tím, že v Česku existuje ohromné množství malých obcí a ty mívají vlastní malou školu. K tomu malé zdravotní středisko nebo malou nemocnici.
Rozpočty obcí jsou v přebytku a stát, který jim peníze posílá, hospodaří s deficitem. Je to normální?
Za první pololetí letošního roku měly obce rekordní přebytek 86 miliard korun a stát vykazoval schodek 170 miliard. To odporuje principu řádného hospodáře. Obce mají peníze na účtech s úroky daleko nižšími, než za kolik si stát půjčuje. Obce by se alespoň měly spojit a peníze společnými silami investovat a využívat evropské fondy. Najít si společného odborníka na investice a úvěry, třeba i "létajícího" školníka pro více škol a možná i sdíleného starostu.
Dovedete si představit i nové daně?
Můžeme se bavit o tom, že úroveň zdanění zůstane zhruba stejná, je však potřeba změnit strukturu. Máme nízké zdanění majetku, neadekvátně vysoké zatížení nízkopříjmových osob, a to jak zaměstnanců, tak živnostníků. Máme vysoké zatížení příjmů střední pracující třídy a naopak málo progresivní zdanění těch, kteří vydělávají více.
Podívat bychom se měli také na zdanění právnických osob. Doba je opravdu divoká a některé podniky měly v posledních letech nečekané příjmy, třeba ve farmacii, energetice, pak banky a nyní zbrojní průmysl.
Daň z mimořádných zisků či daně sektorové jsou nesystémové, pojďme se i u firem bavit o progresivním zdanění. Diskutují o tom ostatně i v USA. Progrese by se mohla odvíjet od úrovně zisku, to by bylo předvídatelné a každá firma by měla zcela legální volbu výjimečný zisk zmírnit, třeba tím, že zvýší mzdy svým zaměstnancům či zvýší investice. Nebo se o část výjimečného zisku přes daně rozdělit s celou společností.
