V kanceláři vám visí obraz Antonína Petrofa. Jak moc vás pradědeček, zakladatel firmy, ovlivnil?
Je mi velkým vzorem, stejně jako ostatní předci, kteří pokračovali v práci v rodinné firmě. Máme hodně záznamů z toho, jak to v historii bylo, máme almanach, kde jsou sepsány všechny hlavní momenty podnikání. A tak víme, že už se vše jednou odehrávalo a je nutné se z minulosti poučit. Naši předci řešili finanční krize, problémy se zaměstnanci, s odběrateli, tedy to, co řešíme i my. Když někdo říká, že je nutné se koukat do budoucnosti, tak já si myslím, že je potřeba nejprve načíst minulost, abychom mohli pokračovat úspěšně dál.
A úspěšně dál pokračujete. Firmě se daří, má zakázky, vaše výrobky míří do celého světa.
To je pravda, jsem za to moc ráda. Jsme největší manufaktura pian v Evropě. Ročně vyrobíme zhruba dva tisíce klavírů a pianin, z nichž 80 procent míří do 65 zemí světa. Nejlevnější nástroj lze pořídit za 160 tisíc korun, nejdražší za 4,3 milionu korun. Vzhledem k tomu, že jde především o ruční výrobu, může firma vyjít vstříc i netradičním přáním zákazníků. Řeší tedy i speciální zakázky, například klavír s diamanty nebo se zlatem.
Jak chcete dál úspěch firmy rozvíjet?
Chci posílit výrobu klavírů, dostáváme se do pozice, že máme klavíry dražší a výkonnější, pracujeme na jejich zlepšení. A začneme se teď prát s těmi největšími hráči na trhu. Právě u klavírů chci ukrojit větší koláč z evropského trhu. U pianin jsme jednoznačně nejlepší.
Zuzana Ceralová Petrofová
- Vystudovala Farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové.
- Od roku 2000 pracovala v rodinné firmě Petrof jako vedoucí propagačního oddělení, po dvou letech se stala obchodní ředitelkou.
- V roce 2004 převzala vedení společnosti od svého otce. Oficiálně je jednatelkou a prezidentkou společnosti.
- Za svou práci získala řadu ocenění. Naposledy 2. místo mezi podnikatelkami v soutěži Hospodářských novin Top ženy Česka 2018.
- Dále má čestný titul Podnikatelka roku 2017 v Královéhradeckém kraji, Medaili ministra průmyslu a obchodu za rok 2017, čestné tituly Manažerka roku 2014 a Manažer odvětví 2014 a řadu dalších cen.
- Je vdaná a má dvě děti - malého syna a dospělou dceru, která začala nedávno také pracovat ve firmě Petrof.
- Miluje houbaření.
Ještě něco?
Chci víc využít naše know-how, které umíme zobchodovat v zahraničí. Nevyrábíme pouze pod značkou Petrof. Máme i jiné značky, které se vyrábějí v Číně, podle naší dokumentace a supervize. Tam se také prodávají. Výroba je dvojnásobná, tamější trh je výrazně větší. V Číně se prodá ročně 450 tisíc nových nástrojů, v Evropě 10 tisíc. Budeme tento segment posilovat, abychom byli silnější, kdyby přišla nějaká krize, která určitě přijde, chodí v cyklech. Tedy abychom měli rozložené síly i rizika.
Evropa je pro vás nezajímavá?
V Evropě nebudu výrobu posilovat, je to strašně drahé. Bojujeme neustále s různými nařízeními Evropské unie, která jsou čím dál přísnější. Kdybychom chtěli něco inovovat, co máme už dlouho nastavené, tak už bychom v těch normách možná ani neprošli. Evropa si dělá strašně těžká pravidla pro výrobu čehokoliv, držíme předpisy, které jsou často nesmyslné. Tím si pod sebou řežeme větev. Jednou to bude naše záhuba. Nebude tu žádná výroba a převálcují nás Asijci. Jdeme tomu naproti.
Vedle tradiční výroby rozšiřujete byznys ještě dalším směrem, kulturním.
Před více než rokem jsme otevřeli Petrof Gallery. Jde o síň, ve které se potkáváme s umělci, kteří hrají na naše nástroje, a bereme si od nich zpětnou vazbu. Zajímá nás, jak se jim hrálo, zda byl nástroj dobře připravený. Rádi bychom posilovali obchodní aktivity Petrof Gallery, ve které se začínají vydělávat peníze i na komerčních věcech, na pronájmu sálu, na pořádání různých akcí a slavností. To je také velký byznys.
Firma Petrof má v současnosti 260 zaměstnanců. Je to málo, nebo akorát? Jak jste na tom s oslovováním uchazečů o práci? Právě na nedostatek kandidátů na trhu práce si řada firem stěžuje.
Je pravda, že nové lidi není kde brát. Uchazeči nemají kvalifikaci, kterou bychom potřebovali. Nejvíce hledáme lidi do výroby, ale předtím musí projít testem zručnosti, aby ukázali, že mohou dělat ruční práci a mají trpělivost. Potřebujeme lidi se selským rozumem, kteří se kolem sebe dívají, vnímají firmu a přinášejí sami od sebe nové myšlenky.
Loni jsme hledali padesát nových lidí a nakonec se nám je podařilo najít. Ale bylo to díky šikovné pracovní agentuře, která nám je předvybrala. Neříkám, že všichni zůstanou, ale i přes ty problémy, které na trhu práce jsou, jsme byli
celkem úspěšní.
Kde uchazeče hledáte?
Rádi bychom přilákali i lidi z širšího okolí, ale je to problém. Lidé nechtějí dojíždět. Dnes všichni chtějí trávit čas s rodinou, mít čas na své záliby. Není to jako v 90. letech, kdy do toho lidé skočili po hlavě a pracovali od nevidím do nevidím. Dnes je to jinak. Takže hledáme v okruhu 25 kilometrů od Hradce Králové, kde sídlíme. A snažíme se hledat mezi místními lidmi.
Na co nové uchazeče lákáte?
Na kulturu rodinné firmy, která funguje skutečně jako jedna velká rodina. Věřím, že se tu zaměstnanci nemají špatně. Komukoli, kdo potřebuje pomoc třeba v osobním životě, zajistíme právnickou radu nebo daňové poradenství, samozřejmě na účet firmy.
A co mzdy?
Je turbulentní doba a během roku a půl jsme navyšovali mzdy v průměru o 20 procent. Je to pro firmu velký zásah. Dělali jsme to velmi uvážlivě, po velkých diskusích a analýzách. Přidávali jsme v dávkách, chtěli jsme také vidět, co od lidí dostaneme. Pečlivě jsme s managementem zvažovali, kdo si to zaslouží víc a kdo méně, postupovali jsme od zaměstnance k zaměstnanci. Nejsem zastáncem plošného přidávání.
Firmu jste převzala od tatínka v roce 2004. Překonala jste jak krizi v oboru, tak krizi firmy. Měla jste chuť někdy podnikání "zabalit"?
Jsem bojovník, takže hledám, jak věci vylepšit, jak obejít to, co nejde. Nestalo se, že bych chtěla firmu někdy prodat. Jak mi říká kolegyně, která tady se mnou všechno prožila: musíme se radovat i z malých úspěchů, abychom se posouvali dál, musíte se umět zastavit v čase, pochválit se a říct si, co naopak dotáhnout. Prostě pořád situaci vyhodnocovat. Nejde jen vytyčit si velký cíl a jít bezhlavě za tím.
Přesto, je něco, co byste udělala jinak?
Dívám se kolem sebe a stále si říkám, že bych svou práci mohla dělat ještě lépe a radostněji. Prostě vždy je co zlepšovat. Nechci říkat, že jsem někdy udělala chybu, kterou jsem neodstranila. Ale člověk vidí, jak je ten svět a byznys tvrdý, a já mám povahu, že se chci s každým domluvit. A někdy protistrana není nastavená stejně. Je to ale zase ponaučení do budoucna, že prostě člověk nemůže s každým jednat stejně. Mrzí mě, že to, co mi táta vždycky říkal, tedy že s poctivostí a spravedlností nejdál dojdu, ne vždy funguje.
Jste rodinná firma. Kolik členů rodiny s vámi pracuje?
Maminka jako obchodnice, sestra vede Petrof muzeum, tatínek je můj rádce. A
velkou radost mám z toho, že se před časem přidala i dcera, která má na starosti Petrof Gallery. Nechali jsme to s manželem na ní, zda půjde cestou medicínskou, jako manžel, nebo firemní, a vybrala si sama tu druhou. Její manžel se pak věnuje marketingu a inovacím. Vidím kolem sebe spoustu skvělých českých firem, jejichž majitelé marně řeší otázku nástupnictví. A někdy uvažují o prodeji, což mi přijde velmi smutné. Já to naštěstí řešit
nemusím.
Když jsem procházela vaší továrnou a viděla všechny ty krásné nástroje, napadlo mě, zda hrajete na piano.
Od dětství jsem hrála, jako v naší rodině všichni, to tak prostě je. Ale nejsem v tom dobrá, protože netrénuji. Piana máme doma všichni, rodiče hned několik. Táta kdysi hrával i po barech. Hudba je součástí našeho života.
Co máte na své práci ráda?
Když jdu na koncert a slyším, jak ten nástroj hraje, a vidím, že muzikant je spokojený, publikum tleská. To si řeknu: má to smysl. Baví mě cestovat, to k mé práci patří. Jezdím všude možně po světě, většinou vyjednáváme s obchodním ředitelem obchody u zákazníků. Přece jenom je na všech smlouvách můj podpis, takže partnery chci osobně poznat. Navíc v našem byznysu to tak je. Vesměs jde o firmy rodinné nebo tradiční, kde majitel je i
obchodník.
A co vás naopak nebaví?
To, že svoji práci nemůžu nikdy pustit z hlavy, prostě to nejde. Snažím se dělat různé aktivity, při kterých bych chtěla na práci chvilku zapomenout, ale nedaří se mi to. Jedu na kole, plavu v bazénu a stejně tam někde vzadu mám uložené myšlenky na práci. I v noci mě budí, zvlášť když mám něco nedořešené. Když nad tím ale teď přemýšlím - jsem vášnivá houbařka, jezdím na svá oblíbená místa po celé republice. A snad jen právě při houbaření jsem schopná na chviličku zapomenout.
