V nadmořské výšce bezmála 750 metrů není tady v Krušnohoří ani začátkem srpna zrovna horko. Lesy se valí mlha a hladinu přehradní nádrže Fláje čeří chladný vítr. V útrobách její hráze je ale ještě mnohem chladněji, jen asi čtyři stupně. Památkově chráněná dutá přehrada je jedinou svého druhu v Česku a od letošního června také jedinou volně přístupnou v celé Evropě.
Ohromné, až 35 metrů vysoké dutiny, které střídají betonové pilíře, o než se konstrukce opírá, návštěvníkům zpřístupnil státní podnik Povodí Ohře. Stalo se tak zároveň s otevřením nového informačního centra na přehradní hrázi.
Budova infocentra ze světlého dřeva je posazená na betonových základech jeřábu, který k vybudování tohoto technicky náročného vodního díla použili v 60. letech stavitelé. Vznik místa, kde chce Povodí Ohře přibližovat lidem vodohospodaření v regionu, stál celkem 19 milionů korun.
Podíleli se na něm kromě Čechů i Němci, na hranici je to z Flájí jen pár kilometrů. Většina peněz na české straně pochází z fondu pro regionální rozvoj Evropské unie.
"Pro Fláje jsme se rozhodli proto, že na ně jezdí velká spousta lidí. Od začátku jsme navíc plánovali i zpřístupnění přehrady," vysvětluje mluvčí Povodí Ohře Jan Svejkovský, jak nápad vznikl. Každý den sem podle něj zavítá zhruba 200 návštěvníků, o víkendu i tisícovka. Prohlídky vnitřku hráze bývají úplně obsazeny.
Jsou to úctyhodná čísla i s ohledem na to, že v blízkosti přehrady není žádné občerstvení ani obchod a autobus sem zajíždí jen velmi zřídka. Tři stálí zaměstnanci, kteří se o objekt starají, bydlí v domě hned u přehrady.
"Je tu hodně sportovců, cyklisté v létě a běžkaři přes zimu," vysvětluje Svejkovský. Také parkoviště u přehrady je ve všední den kolem poledne takřka plné. Svejkovský odhaduje, že třetina až polovina návštěvníků přijíždí na Fláje z Německa.
Součástí projektu bylo také obnovení cyklistických a turistických tras podél vody. Ty jsou propojené se stezkami vedoucími směrem k hranici s Německem, kolem přehrady Rauschenbach, která s tou flájskou funguje ve vodohospodářské "symbióze". Jen o několik kilometrů dál turisté narazí na první památky krušnohorské hornické oblasti, které od letošního července patří mezi světové dědictví UNESCO.
Dědictví pohnuté minulosti
Fláje se nachází v srdci Krušnohoří, regionu, který se dodnes obtížně vyrovnává jak s odsunem převážně německého obyvatelstva po roce 1945, tak s dopady těžby uhlí a úpadkem těžkého průmyslu po roce 1989. Ústecký kraj patří společně s Karlovarským mezi jediné regiony v Česku, kterým se nedaří ekonomicky se přibližovat průměru Evropské unie.
O to, obnovit a zpřístupnit řadu průmyslových i kulturních památek, které se tu nachází a o jejichž existenci a hodnotě místní často ani nevědí, usiluje několik česko-německých projektů. Mezi ty nejviditelnější patří právě společná přihláška do UNESCA i projekt na Flájích. Společně s Povodím Ohře totiž o evropské peníze žádala také Zemská správa přehrad Sasko a vlastní altánek pro turisty nově dostala i nádrž Rauschenbach na německé straně.
"Žijí tu lidé, kteří od roku 1989 ještě nebyli v Česku," vypráví v Neuhausenu, který leží asi deset kilometrů od hranic, Heinz Lohse. Muž, který se stal asi největším nadšencem pro česko-saské sbližování na německé straně, se dřív živil jako projektový manažer. Dnes je v důchodu a veškeré úsilí věnuje činnosti vlastivědného spolku v obci Rechenberg-Bienenmühle.
"Každý rok pořádáme autobusové výlety do Čech," vysvětluje. "Lidé, kteří předtím tvrdí, že by tam s vlastním autem ze strachu nikdy nejeli, se pak diví, jak je u vás krásně, a slibují si, že musí vyrazit znovu," říká. Tyto výpravy jsou jednou z věcí, které organizuje společně s Petrem Fišerem, rodákem z Litvínova a předsedou české varianty uskupení, v jakém působí Lohse: Českojiřetínského spolku - spolku pro oživení Krušnohoří. Jeho dědeček, slovenský Němec, kdysi flájskou přehradu pomáhal stavět.
Fišer se podle svých slov dostal ke spolupráci s Sasy skoro náhodou. "Máme rádi kraj, ve kterém žijeme. Založili jsme tu proto takový vlastivědný spolek a začali jsme se zajímat o kanál, jehož pozůstatky jsme měli v podstatě za domem," vysvětluje.
Jednalo se o Flájský plavební kanál, po kterém se dříve přepravovalo dříví z české strany Krušných hor do Saska a který patří k nejstarším podobným památkám v republice. Právě dvojice Fišer a Lohse se před několika lety zasloužila o to, že byl kanál s pomocí evropských peněz opraven.
Srůstání dvou mentalit
Podle obou mužů dodnes mezi Čechy i Němci přežívají předsudky vůči druhé straně. Fišer je ale přesvědčen, že právě spolupráce na podobných projektech je může sblížit. "Potkají se takovým přirozeným způsobem, něco tvoří. A kontakty na denní bázi pak přispívají k tomu, že lidi zjišťují, že jsme si vlastně dost podobní. Navíc spousta lidí tu má předky na obou stranách," vysvětluje Fišer.
Nejde přitom jen o složité dědictví válečné a poválečné doby, kdy se místní obyvatelstvo i krajina proměnily k nepoznání. "Ještě před pár roky tu česká strana představovala problém, odkud chodí zloději. To jsme si vyříkali, i další věci," vypráví Fišer.
S tím souhlasí také Peter Haustein, starosta dvoutisícového Neuhausenu. "Bavoři taky dodnes odmítají jezdit do bývalé NDR," směje se. Od znovusjednocení někdejších západních a východních spolkových zemí přitom letos uplyne přesně třicet let.
"Já osobně, když chci jet někam, kde je klid a mír, tak jedu do Čech," svěřuje se starosta. "Tady je všechno přesné, rychlé, hlasité, to je německá mentalita," vyjmenovává a buší přitom pěstí do stolu v zasedací místnosti radnice. "A ta teď srůstá zpátky s tou českou, to mi přijde skvělé," pochvaluje si výhody otevřené hranice a toho, jak je to do Čech blízko.
Neocenitelná práce dobrovolníků
Podle Lohseho se turismus v regionu začal vzpamatovávat právě v souvislosti s obnovenými památkami a osvětou o nich. "Naším cílem je jednak zlepšit nabídku pro turisty v regionu, ale také zachovat společnou historii a ocenit námahu našich předků," říká.
Mezi další příklady toho, co se oběma spolkům podařilo, je obnova pískovcové sochy Jana Nepomuckého. Ta původně stála ve vsi Fláje nedaleko od přehrady. Němci byli nejprve vyhnáni, nakonec musela ustoupit i samotná ves - vodě v přehradní nádrži. Její pozůstatky jsou dnes kvůli ochraně vodního zdroje nepřístupné, u sochy, která se přesunula na břeh přehrady, se ale setkávají rodáci s dnešními obyvateli.
Podařilo se také obnovit vydávání lokálních Krušnohorských novin, německy Erzgebirgs Zeitung. Jejích poslední historické číslo vyšlo ještě před koncem druhé světové války, od roku 2015 nadšenci připravují dvě vydání ročně, nově také v obou jazykových verzích. Dělají to zadarmo a v případě těch, kteří jako Fišer stále pracují, jen ve svém volném čase.
Velkou výzvou zůstává projekt obnovení železniční trati z české Moldavy do německého Holzhau. K propojení obou států schází asi osm kilometrů trati.
Je ale otázka, zda se úspěšnou sasko-českou spolupráci v regionu podaří udržet. "Neměla by tolik záviset na jednotlivcích, jak je tomu teď na obou stranách. Kdyby Petr (Fišer, pozn. red.) nebyl tak akční, bylo by to mnohem těžší," říká Lohse. Obává se, že pokud se nadšení pro obnovu místních zapomenutých krás nepodaří předat mladším, úsilí se vytratí.
Na obou stranách panuje naděje, že zájem návštěvníků se ještě zvýší právě se zařazením Krušnohoří na seznam UNESCO. Na Flájích by Povodí Ohře zvažovalo zřízení občerstvení, přímo v duté přehradě by pak mohla vzniknout výstava vyřazené vodohospodářské techniky.
