Kdyby bydlení stálo v Americe tolik co u nás, lidé by tam pálili auta, říká Navrátil

David Klimeš David Klimeš
16. 6. 2022 9:58
S hlavním ekonomem České spořitelny o maniodepresivní hospodářské politice, o tom, proč bychom se měli vrátit ke stavbě paneláků, i o tom, jaké to je vyrůstat v jednom z nejproblematičtějších míst republiky.
Ekonom David Navrátil.
Ekonom David Navrátil. | Foto: Jakub Plíhal

Podle Davida Navrátila je v krizových časech klíčové, aby lidé neztratili důvěru ve vládu a její recepty. Kabinet by proto prý měl co nejrychleji a nejsrozumitelněji vysvětlit, jak pomůže těm, kdo si sami pomoci nemohou. A jak přesně bude pracovat na tom, aby republika z mizérie vybředla co nejdříve.

Hlavní ekonom České spořitelny je také přesvědčen, že mnoho aktuálních těžkostí koření v dlouhodobě neřešených problémech, které do společnosti zbytečně zasévají neklid. Ať už se týkají vzdělávání, sociální pomoci, či třeba digitalizace státu. Extrémní je to pak u bydlení: "Ve Spojených státech se mluví o krizi. Mladí si tam stěžují, že za střechu nad hlavou musejí zaplatit čtyřnásobek průměrné roční mzdy, zatímco v padesátých letech to byl jen dvojnásobek. V Česku je to patnáctinásobek," varuje David Navrátil.

Česko společně

Server Aktuálně.cz ve spolupráci se sociologickou agenturou STEM a Českou spořitelnou spouští projekt ČESKO SPOLEČNĚ, který v druhé polovině roku bude mapovat a zkoumat, co obyvatele České republiky spojuje a co je naopak dělí. V jakých oblastech prokazuje zdejší společnost soudržnost a na jakých liniích - a jak moc - se naopak štěpí.

Aktuálně.cz spolu s Českou spořitelnou a agenturou STEM chystají na podzim projekt Česko společně, který bude zkoumat, co u nás lidi dělí a co spojuje. V čase ruského válečného tažení to ale zrovna vypadá, jako bychom byli všichni na jedné lodi více než kdy jindy.

Ale to přece Češi uměli v krizi vždy. Když jde opravdu o hodně, spojíme se za nějakým vyšším cílem. Ruský útok na Ukrajinu nabízí velmi dobrý příklad. Jako národ jsme poslali napadeným v přepočtu na hlavu jeden z vůbec největších balíků peněz. Obecně platí, že když se něco děje, rychle se vzchopíme, pak ale vlna nadšení podobně rychle opadne a vracíme se do starých kolejí.

Jak tedy zabránit tomu, aby se aktuální celonárodní konsenzus zase rychle nerozpadl?

Dosti horkému podzimu už se bohužel nelze vyhnout. Řítí se na nás několik krizí najednou. V první řadě vysoké ceny. A to nejen energií, ale už i potravin. Peněženky to nehezky provětrá a spousta rodin se dostane do potíží.

A pak je tu ještě druhý problém, který už je patrný z bankovních dat, i když se o něm zatím moc nemluví: domácnostem velmi rychle vysychají úspory, které si nastřádaly během covidu, kdy nemohly utrácet. Vypadá to, že už na přelomu roku řadě lidí dojdou rezervy. A to se bavíme o těch, kdo nějaké vůbec měli. Mnozí však žijí od výplaty k výplatě už dávno.

Jak by na to podle vás měl kabinet reagovat?

Zkoumám teď, co v minulosti v podobných situacích dělaly vlády v různých státech. Našel jsem přitom i projev amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který se v roce 1979 snažil lidem vysvětlit, v jaké situaci se jejich země právě nachází. Řekl tehdy důležitou věc, totiž že Spojené státy nečelí jen krizi energetické, ale také krizi důvěry. A rovnou proto vyjmenoval kroky, které jeho vláda udělá, aby důvěru zase obnovila.

Tohle v Česku tradičně nezvládáme. Naposledy během finanční krize "blbá nálada" způsobila, že jsme se propadli více, než bylo nutné, a také se pomaleji zvedali zpět. Tehdy nás vyhlásili druhým nejpesimističtějším národem hned po Řecích, ač jejich problémy jsme rozhodně neměli.

To jsme si prošli roky 1979 a 2012, co si z toho ale máme odnést pro letopočet 2022?

Že by vláda měla nejpozději hned začít pečlivě vysvětlovat, jak chce krizi čelit. Plány na výstavbu či rozšíření jaderných elektráren jsou jistě zajímavé, ale pomoci nám mohou nejdříve za nějakých 15 let. My ale potřebujeme vědět, jak zvládneme příští topnou sezonu. A jak ty následující. Jak zabráníme tomu, aby se chudé rodiny propadaly do velkých dluhů a exekucí, ze kterých se je nyní snažíme tahat milostivými léty. Pokud by se nám to nepodařilo, čeká nás obrovský propad společenské důvěry a spolu s ním i všechny ty negativní a ničivé jevy, které se k tomu vždy vážou.

Celá debata se teď točí kolem nastavení sociálních dávek. Jsou ale nyní tím jediným, co potřebujeme řešit?

To určitě ne. Potřebujeme také, aby se vzpamatovala ekonomika. Pokud srovnáme třeba Česko a Dánsko, pak politici v obou zemích během covidu deklarovali, že se z krize proinvestují. A Kodani se to opravdu povedlo, Dánové nyní mají hrubý domácí produkt vyšší než před covidem. U nás to ale dopadlo jako obvykle: Produktivita zde nedosáhla ještě ani úrovně z roku 2019. A pokles investic podvazuje náš budoucí úspěch.

Nestačí jen co nejlépe zorganizovat sociální pomoc, je také třeba založit růst. Tak, jako to udělali třeba právě Dánové. Že nám se v této oblasti zas tolik nedaří, jistě souvisí i se zdejší obecnou nedůvěrou ve stát. A také s jeho nepříliš velkou schopností komunikovat s občany. Nešťastně se to nyní ukazuje například na jedné z nejdůležitějších dávek - příspěvku na bydlení. Ten je u nás dostupný jen mimořádně komplikovaným způsobem, takže je prakticky nemožné, aby lidé byli schopni doložit vždy vše, co po nich úřady vyžadují. Pomoc tak ve výsledku čerpá výrazně méně domácností, než kolik by mohlo. Má-li jich na ni teoretický nárok až pětina, v reálu se jí ale domůže jen dvacetina, je to obrovský průšvih.

Pokud tedy platí, že z krize se dá nejlépe dostat kombinací promyšlených investic a rychlé sociální pomoci, nemá momentálně Česko před sebou moc dobré vyhlídky.

Česká spořitelna postupně zveřejňuje takzvaný Index prosperity - žebříček, který v různých oblastech srovnává Česko s ostatními unijními zeměmi. Z toho zatím vychází, že jsme v klubu devátou nejúspěšnější ekonomikou, takže se přirozeně vnucuje otázka, jestli jsme na tom opravdu tak špatně.

S nadsázkou říkám, že jsme maniodepresivní národ. Když jsme v depresi, tak ať to stojí za to. To se projevilo právě třeba v letech 2011 a 2012. Pak vylétneme do manické fáze a bezhlavě utrácíme, ať to stojí, co to stojí. To byly roky před covidem. Taková hospodářská politika prostě žádné zemi neprospívá a zhoršuje i naši současnou krizi.

K tomu ještě dodejme, že česká ekonomika je velmi paradoxní. V něčem jsme úplná špička - například co do její rozrůzněnosti, což je v krizi vždy plus, protože nepadne vše najednou. Stejně tak jsme jako stát ještě pořád relativně málo zadlužení. A ač se to nyní nezdá, dlouhodobě máme nízkou inflaci.

Naopak jsme ale naprosto na chvostu ve všem, co se týká vyšší přidané hodnoty. Chceme neustále dohánět Německo, jenže my už máme produkci stejnou jako ono, jen je u nás její přidaná hodnota o dvacet procent nižší.

Vezměte si, že před covidem na dividendách ročně odtékalo z Česka na 500 miliard korun. A to je přesně jeden z problémů, který jsme měli řešit už dávno. Levice by to chtěla zdanit. Pravice podporovat naše firmy tak, aby mohly dobývat svět. Jenže jsme se zatím nepohnuli nikam, stále fungujeme jako subdodavatelská ekonomika. V těžkých letech to teď samozřejmě nevyřešíme, plně to ale pocítíme. Nízká přidaná hodnota znamená nízké mzdy a to zas znamená horší odolnost domácností vůči krizi.

Je to jev, z kterého je třeba se proinvestovat. Budovat české značky s globální ambicí. A budovat kontakt s koncovým zákazníkem, aby platil marži nám. Stát tomu může pomoci tak, že bude masivně podporovat vzdělání a výzkum.

A to jsme u další části vašeho žebříčku. České školství jste v rámci evropské sedmadvacítky umístili na 13. pozici. To není jistě úplně špatné, ale už přece jen o nějaký stupínek horší než v případě ekonomiky.

No a to je právě velké riziko: Že neřešené problémy ve školství časem podvážou dobré hospodářské výsledky a my pomalu budeme sklouzávat níže a níže.

O studijním úspěchu v Česku dnes velmi rozhoduje, kde a do jaké rodiny se narodíte. Jak nerovnosti ve vzdělání poškozují soudržnost české společnosti?

Velmi. Byť tedy já zrovna představuji výjimku z pravidla. Moji rodiče byli bez maturity a narodil jsem se v jednom z nejméně úspěšných míst republiky, v Orlové. Společnost Deloitte pravidelně hodnotí obce a Orlová měla vždy 0 bodů. Pak přidali desetinná místa a bylo to 0,0 bodu.

Protože se v Česku vzdělání velmi dědí, pravděpodobnost, že zůstanu v Orlové bez maturity byla obrovská. Mně se podařilo vyskočit, ale mnohým ne. A nebavíme se jen o maturitě. V některých koutech republiky 10 až 15 procent dětí nedokončí ani základní školu.

Bohužel se ale nezdá, že by tato havárie českého školství někoho příliš vzrušovala.

Když jsem to napsal na Twitter, odpovídali mi: Tak každý přece nemůže být chytrý. Ale tady se bavíme o dokončení základní školy! Plýtvání talenty je v Česku enormní. A pozor: To samozřejmě neznamená, že všichni budou špičkoví inženýři. To znamená, že využijí svůj potenciál a dobře uživí sebe a svou rodinu. Ve všech zemích jistě platí, že bohatší rodiče mohou dětem dopřát lepší vzdělání. Ale velký problém je, když stát tyto nerovnosti v šancích nezmenšuje, což je bohužel případ Česka.

Máte nějaké vysvětlení, proč jen velmi málo politiků mluví o tom, jak moc právě nereformované školství sráží náš úspěch?

Protože neexistuje žádné červené tlačítko, do kterého když bouchnete, začne se vše zlepšovat. Je to složitý problém, jehož řešení začíná u předělávání obecných rámcových vzdělávacích programů a končí u místní politiky. Z ředitelů škol nyní děláme lepší údržbáře místo toho, aby měli čas být manažery učitelů a vzdělávání ve své škole.

Jsou jistě výjimky z pravidla, kde školství i přes mizerné podmínky vyniká. U nás na severu Moravy je to třeba Český Těšín nebo Krnov. Ale to jsou opravdu jen ostrůvky, kde to táhne nahoru buď dobrý učitelský kolektiv nebo osvícený zřizovatel. Nikoliv díky systému, nýbrž jemu navzdory.

Co vlastně se stagnujícím českým školstvím udělá příliv ukrajinských dětí?

Uspíší a prohloubí to část problémů, které už dávno máme. Nedostatek míst ve školkách pro ukrajinské děti jen navazuje na dlouhodobý nedostatek míst pro děti české. Zrovna to jsem nikdy nepochopil, protože neřešeným předškolním vzděláváním násobíte opravdu velkou spoustu problémů.

Politici neustále řeší porodnost, ale dle studií s ní nejlépe umí pohnout dostupná předškolní péče, protože zvyšuje ochotu žen mít první i druhé dítě. Žena u nás na rodičovské dovolené ztrácí na velmi dlouhou dobu kariéru a náš pomýlený daňový systém jí ještě vzkazuje: Hlavně nechoď někam pracovat na částečný úvazek. Alespoň to se snad už brzo změní.

Nedostupnost předškolní péče je naprosto nepochopitelná. Co je to za zemi, která není schopná postavit ani pár nových školek?

Při pohledu na trh s bydlením se člověk musí ptát, zda jsme dnes v Česku schopni postavit alespoň něco.

Jen pro srovnání, čemu nyní čelíme. Ve Spojených státech se mluví o krizi bydlení. Mladí si tam stěžují, že za něj musí zaplatit čtyřnásobek průměrné roční mzdy, zatímco v 50. letech to byl jen dvojnásobek. V Česku je to teď ale patnáctinásobek! Američané by u nás už asi byli v ulicích a pálili auta.

Je to neuvěřitelné, jsme v tomto ukazateli nejhorší z celé Evropy, sociální důsledky jsou obří. Vlastně nevím, jak vůbec mladí nyní mohou řešit své bydlení. To vlastnické je pro ně zcela nedostupné a s nájemním je to jen o málo lepší. A to u nás přitom bohužel stále přežívá představa, že kdo nebydlí ve vlastním, je hloupý. Bohužel se propsala i do mladé generace. Ta sdílí kde co, ale bydlet chce ve svém a nájemní bydlení považuje jen za dočasnou nehodu při cestě k tomu vlastnímu.

Nejhorší je, že teď se ale nedá sehnat prakticky ani jedno. Stavíme strašně málo, jsme jako jedna z mála vyspělých zemí pod úrovní reprodukce bytového fondu. A moc nevidím šanci, že by se to v dohledné době změnilo. Podle stávajících stavebních předpisů totiž moc stavět nelze.

Ale ono se to změnit bude muset.

Řešením by teď asi bylo stavět ve velkém modulární budovy, tedy domy vyrobené ve fabrice. Stavebnictví je zajímavý obor - jeho produktivita se od padesátých let moc nezměnila, zatímco třeba průmysl šel o stovky procent nahoru, zemědělství o tisíce procent. V šedesátých letech ve Spojených státech převažovaly domy vyrobené v továrně nad těmi vyrobenými na místě. Pak ovšem do stavebnictví vstoupila regulace a otočilo se to. Nyní už tak nejsme schopni postavit, co je potřeba.

Abych vám nedal do titulku, že voláte po komunistických "králíkárnách".

Ale ono je to ve finále jedno z mála řešení, které nám ještě zbývá. Proč nestavět ve velkém panelové domy? Přece není nutné, aby byly tak ošklivé jako ty ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Co chcete jiného dělat? Jistě, můžeme zvednout úroky hypoték a ochladne tím trochu zájem o reality. Můžeme zvednout daň z pozemku, aby stavebníci měli pobídku lépe využít drahý pozemek a stavěli do výšky. Ale to jsou jen drobnosti proti tomu základnímu, co teď potřebujeme: stavět a stavět. A to momentálně znamená hlavně liberalizovat stavební předpisy.

Ani se nechci ptát, co s dlouhodobou krizí bydlení udělá krize současná, která nejen tlačí nahoru ceny, ale ještě přináší příliv lidí, kteří utíkají před válkou a potřebují se také někde ubytovat.

Současná situace bohužel může posloužit jako ukázkový příklad toho, jak mohou dlouhodobě neřešené problémy výrazně zhoršovat průběh akutních krizí. Pro běžence se nyní v rychlosti nachází nejrůznější náhradní ubytování. Češi jsou solidární, ale také se mnozí naštvaně ptají: A proč něco takového nenabídli už mně, když jsem to nutně potřeboval? Proč se nemohl z nějakého prostoru stát nouzový sociální byt už dříve? Ta frustrace je ohromná a nezbývá než doufat, že stát snad pochopí, jak je důležité nabízet lidem v těžkostech všechno, co je dostupné, i kdyby to nebylo první kategorie. Bydlet se musí.

Bavili jsme se před chvílí o vzdělávání. A zrovna nestabilita bydlení je neuvěřitelně silný spouštěč toho, že se dítě ve škole propadne hodně hluboko a už se z toho nevyhrabe.

Je to vlastně paradox. Se systémem často bývají nespokojené seniorské generace, kterým přirozeně ubývá příjmů i příležitostí. Ale nedostupnost bydlení teď neuvěřitelně radikalizuje právě mladé.

Ano. A částečně i proto, že se před nimi sice otevírá spousta životních příležitostí, mnoho jich ale na hodně z nich nebude mít. Nejde jen o bydlení. Přežila se i sázka zdejších vlád na levnou pracovní sílu. Potřebujeme digitalizaci, automatizaci a robotizaci, ale místo toho politici přicházejí s nápady, jak donutit studenty jít na učňák, aby měly montovny zajištěný i nadále přísun levné pracovní síly. To je šílené. Lze občas zaslechnout, že prý trpíme inflací nepotřebných mladých vysokoškoláků, ale ve skutečnosti jsme v tomto ohledu v unii až na 22. místě. Do elektronizace státu jsme investovali desítky miliard korun, ale zjevně špatně, když jsme se zatím dostali jen na úroveň Běloruska.

Tak kdo s tím pohne, když z nějakého neznámého důvodu i kvalitní politici často na reformách vyhoří?

Všímám si, že se teď hodně probouzí byznys a hlásí se o větší díl odpovědnosti. Podnikatelé začínají mluvit o druhé ekonomické transformaci. Zaměstnavatelské svazy už jenom neříkají, co chtějí, ale nabízejí i plány, co by se dlouhodobě mělo změnit, abychom udrželi konkurenceschopnost.

A z průzkumů navíc vyplývá, že i veřejnost si přeje větší iniciativu byznysu. Uvedu úplnou drobnost, ale nyní zásadní: získat zmíněný příspěvek na bydlení je strašně složité, pracujeme nyní proto na tom, abychom zdigitalizovali příslušný formulář tak, že se dávka pro člověka v nelehké situaci stane reálně dostupnou. Nemuseli bychom to dělat, ale přijde nám to nyní prospěšné.

Abychom nebyli jen pesimističtí. V Indexu prosperity jste měřili i společenskou solidaritu a soudržnost - a nedopadlo to vůbec zle. Česko drží mezi unijními zeměmi desátou příčku. Jaké jsou ty dobré vlastnosti, které nám dávají naději, že bychom mohli všechny těžkosti nakonec zdárně překonat?

Dobrá zpráva je, že to umístění, které zmiňujete, je vlastně ještě mnohem lepší, než jak vypadá. Výsledné číslo totiž hodně sráží dolů pouze nedůvěra Čechů k nejrůznějším státním institucím. Jiné mnohé ukazatele jsou ale hodně dobré. Jsme například velcí dobrovolníci, umíme pomoci - jak čerstvě ukazuje právě náš přístup k napadené Ukrajině. Krom toho u nás máme rozvinutý třeba i spolkový život. Také se máme často ve svém okolí na koho obrátit o pomoc, což je extrémně důležité právě v krizích. Z dat tedy nevyplývá, že bychom byli sobečtí a uzavření, jak se někdy traduje.

Takže nejsme ten jeden velký Hobitín?

Jsme, ale jinak, než se to často vnímá. V Hobitíně přece neustále měli nějaké zahradní slavnosti a dokázali si pomáhat. Jen ke svému úspěchu nepotřebovali funkční stát. My ano.

Ekonom David Navrátil.
Ekonom David Navrátil. | Foto: Jakub Plíhal

David Navrátil
Vystudoval ekonomii na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava. Začínal jako analytik v České národní bance, pak přestoupil do České spořitelny. Od roku 2008 tam působí jako hlavní ekonom. Zabývá se hlavně makroekonomikou. Je ženatý a má dvě děti.

 

Právě se děje

Další zprávy