Dokážou české firmy vydat své takzvané ESG reporty v podobě, která odpovídá mezinárodním standardům?
Některé už mají reporting na slušné úrovni, například v souladu s mezinárodními standardy vydanými nezávislou organizací Global Reporting Initiative. Zhruba 75 procent obsahu je srovnatelných s reporty v zahraničí. Ale zbývajících 25 procent je pořád ještě balast. Hodně vpředu jsou banky, ale i premianti budou muset odvést ještě obrovský kus práce, aby jejich reporty byly v souladu s evropskou regulací a zejména jejími novými částmi, které jsou složité.
Dozví se tedy čtenář ze stávajících reportů podstatné věci, nebo je to, jak se někdy tvrdí, spíš marketingová záležitost?
Stále je to napůl marketing. Dost často se v reportech objevují zavádějící, nepřesné informace. Někdy to jde až do absurdna. Firma zaměstnává jednoho kolegu tmavé pleti a málem to oslavuje. To je přesně způsob, jakým by se ESG reporting dělat neměl, a právě ta nová regulace by tomu měla zabránit. Zprávy o udržitelnosti budou auditované a díky tomu v nich bude opravdu jen to, co firmy mohou dokázat, podložit.
Jak se budou firemní zprávy o udržitelnosti v příštích letech měnit?
V příštích letech budou obsahovat řadu nových věcí. Dosud se používala trochu jiná struktura reportu, firmy zmiňovaly hlavně svoje charitativní aktivity a to, co dělají. Nově vzniklá evropská směrnice o udržitelném reportingu, známá pod zkratkou CSRD, přenáší důraz z roviny příběhů do dat. Reporty tak budou více připomínat výroční zprávu finančního charakteru.
Dá se tedy říci, že budou konkrétnější? Ubude v nich dojmů?
Spíše bych řekl, že budou více zohledňovat nefinanční rizika. V tuhle chvíli se jimi většina firem u nás vůbec nezabývá a už vůbec ne na té úrovni, aby je převáděla do čísel. Finanční výsledky jsou tudíž zkreslené, nezahrnují všechna rizika. Nová regulace nastavuje, řekněme, britský přístup k tomu, jak promítnout nefinanční rizika do finanční oblasti, ocenit je a zohlednit ve finančních výkazech.
Jak se takové nefinanční riziko má oceňovat finančně?
Firmy si v první řadě musí vyhodnotit, kde jsou jejich aktiva, případně kde leží jejich dodavatelský řetězec a jaká jsou rizika s ním spojená. Může se stát, že do výroby vstupuje nerostná surovina, která ve světě dochází nebo je náročná na těžbu a zpracování. Tím pádem není do budoucna zajímavá. Taková společnost bude muset změnit výrobní proces nebo vyměnit dodavatele. To vyžaduje investici a ta by se potom měla zohlednit třeba ve formě tvorby rezerv ve finančních výkazech.
Kde se mohou firmy při tvorbě ESG reportů inspirovat?
Dal bych za příklad report Ikea Global. Není dlouhý, ale do značné míry už obsahuje to, co předepisuje CSRD - jaké má firma cíle v oblasti udržitelnosti, čemu se věnuje, jak je v tom úspěšná a jak se posouvá.
I některé české společnosti vydávají zprávy o udržitelnosti už podruhé, potřetí. Vidíte v nich nějaký kvalitativní posun?
Určitě tam je. Dřív ve zprávách uváděly informace o tom, kolik vysázely stromů a jak přispěly na charitu. Komunikovaly většinou sociální aktivity, které jsou určitě hezké, ale nejsou podstatou ESG reportingu. Nyní si firmy začínají postupně stanovovat konkrétní cíle, snaží se zveřejňovat čísla a vysvětlují, co jejich hodnoty v reportu znamenají v širším kontextu.
Která data je vhodné uvádět? V dosud zveřejněných zprávách vypadají jako nepřehledná směs všeho možného. Firmy na jedné straně uvádějí své emise, množství nečistot vypouštěných do vody nebo produkci odpadu, na druhé straně píšou o darech a dobrovolnictví. Ve zprávě společnosti Unipetrol dokonce najdeme statistiku, kolik včelího medu vyprodukovali ve Spolaně Neratovice.
Co je podstatné, by měla každé firmě říct takzvaná dvojitá materialita. Díky tomuto principu může posoudit, co způsobuje a co jí hrozí. Nebo jaká jsou v jejím byznysu pozitiva a příležitost přispívat ke zlepšení životního prostředí. Umožní jim zacílit oblast dat, která by měla sbírat a transparentně vykazovat. U většiny to bude uhlíková stopa, ale podle odvětví se zbylý seznam bude lišit. Například telekomunikační společnosti budou více řešit sociální aspekty nebo technologie, zatímco výrobní společnosti zejména dodavatelský řetězec, biodiverzitu nebo některé mzdové indikátory.
Můžete princip dvojí materiality blíže vysvětlit?
Znamená to, že se firma dívá, co způsobuje přírodě nebo společnosti, ať negativně nebo pozitivně. A výsledky vyhodnotí z finančního pohledu. Předchozí pojetí materiality vyžadovalo pouze vyhodnocení důležitých témat, nebyla tam potřeba finančního zhodnocení.
Patří tedy do zpráv například už zmíněná produkce včelího medu nebo sázení stromů někde na Šumavě?
V tomto případě jde o takzvaný CSR marketing a ten se regulace snaží odbourat. Chce reporty standardizovat a říct konkrétně: toto v nich být musí, tohle do nich nepatří. Pokud by chov včel byla oblast, které se firma vysloveně věnuje a souvisí s její činností a je pro ni významná, například z výzkumného důvodu, samozřejmě do její zprávy o udržitelnosti patří. Pokud si ale jen hodí deset úlů na střechu a prakticky na ně nesáhne, nemá to v její zprávě co dělat.
Dá se tedy říci, že statistiky o produkci medu spíš patří do reportů potravinářských nebo nápojářských společností, ale ne průmyslových podniků nebo bank?
Ano, potravinářské firmy a obecně ty, které pracují se surovinami, se hodně věnují svému dodavatelskému řetězci. Pro ně je důležité mít v reportu práci se zdroji, jejich zachování pro budoucí generace. Zmínil bych společnost Emco. Pro ni je ve výrobě primární oves, proto začala majetkově vstupovat do menších farem, které ho pro ni produkují, aby byla schopna zajistit už od primárních vstupů do výroby, že jde o udržitelný proces.
Firmy se také ve svých reportech často věnují vzdělávání, ať už svých zaměstnanců nebo třeba zákazníků. To je správný přístup?
Obecně jsou vzdělanější společnosti většinou udržitelnější. Zmínka o vzdělávacích programech v ESG reportu tedy neurazí. Není ale smyslem na deseti stranách popisovat, jaké kurzy firma poskytuje zaměstnancům. Spíš jde o to, jak ke vzdělání obecně přistupuje, jestli má svůj vzdělávací program promyšlený, nebo je dokonce v něčem unikátní.
Některé společnosti v reportech uvádějí cíle a pokroky podle metodiky cílů SDGs, vytvořené před lety OECD. Má to praktický význam, nebo si s tím spíš pomáhají, protože dosud přesnější metodika nebyla?
Po roce 2015, kdy se SDGs formulovaly, je poměrně hodně firem začalo do svých reportů implementovat a říkat, čím a jak ty cíle naplňují. Byla to taková berlička. Chyběl tu prostě zákon, který by jednoznačně říkal, co a jak mají dělat. V dalších letech už bude jasněji.
Kdy podle vás uvidíme první reporty podle nového evropského standardu?
Společnosti, které se poctivě a s předstihem připravují, by už mohly takové vydat za rok 2023. Ale budou jich spíš jednotky. Ani velké banky to, myslím si, ještě nestihnou.
Proč si to myslíte?
Příprava je náročná. K naplnění podmínek regulace je zapotřebí připravit si všechna potřebná data a dvojitou materialitu, pro kterou je zase potřeba mít informace od top managementu a od lidí, kteří firmu znají nejlépe. Ti ale bývají nejvíce zaneprázdnění. Report by se sice teoreticky dal připravit za čtvrt roku, ale reálně to trvá v prvním roce devět až dvanáct měsíců. Nová podoba regulace přitom byla schválena teprve letos v létě.
Ondřej Rybka
Je ředitelem v týmu řízení rizik v PwC Česká republika. Má více než desetileté zkušenosti v ESG, zejména v oblastech nefinančního reportingu, řízení uhlíkové stopy a udržitelného dodavatelského řetězce. Je také spoluautorem řešení ESG Management Solution, webové aplikace, která zpracovává ESG data klientů a počítá z nich indikátory nutné pro nefinanční reporting. Absolvoval Fakultu informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické.
