V průměru lidé měsíčně uspoří 18 procent příjmů. Čím si vysvětlujete poměrně vysokou míru úspor domácností?
Jednoznačně jde o naši historicko‑kulturní záležitost. České domácnosti, stejně jako německé - třeba ve Švábsku, Bavorsku - se v případě jakéhokoliv ohrožení nebo nepříjemného vývoje vždy stáhnou do sebe a začnou spořit. Takhle to máme od nepaměti. Ve skutečnosti je to poměrně racionální. Naplňuje to tezi ekonoma Miltona Friedmana a jeho teorii permanentního důchodu, kdy se lidé snaží mít vyrovnaný důchod jak v současnosti, tak v budoucnosti. Teď naposledy to byla reakce na inflační a energetický šok, který jsme zažili. Právě ten odhalil, jak každá z evropských zemí na základě svých historických zkušeností na tyto šoky reagovala jinak.
Co tedy stojí za českým přístupem?
Svou roli hraje, že my jako Češi jsme historicky nikdy neprošli nějakou periodou hyperinflace. Myslím tím konkrétně československé dějiny. Nebavím se o období monarchie. Například balkánské státy, které naopak teď utrácely, mají zkušenosti s hyperinflací poměrně čerstvou v 90. letech. Například ve Slovinsku v reakci na inflační šok začali lidé ihned utrácet.
Nám blízcí Slováci také ale výrazně méně spoří - necelých sedm procent disponibilních příjmů. Čím to podle vás je?
Bezpochyby jsou nám jazykově blízcí, ale finančním chováním mají Češi skutečně blíže k Němcům, a to dokonce více než třeba Rakušané. Tohle u slovenských či polských domácností neplatí. U nás a v Německu dosahovala míra úspor 20 procent. Já bych to dokonce nazval jako nadúspory. Před covidem měly všechny země nějakou míru úspor. Během covidu všem úspory narostly. Po covidu všechny státy začaly úspory rozpouštět. S příchodem války na Ukrajině se to ale rozdělilo. Země, které se zachovaly podobně jako my, byly třeba Švédsko, Dánsko, Nizozemsko a Německo. Naopak u států na jihu Evropy a kolem Středomoří míra úspor klesla pod dlouhodobý průměr.
Stojí za českou spořivostí i ta tak často skloňovaná blbá nálada, kdy stále přemýšlíme o horších časech?
Já bych neřekl, že jsme úplně skeptici, protože to by byl setrvalý stav. My máme spíše blíže k maniodepresivním stavům. Tedy když je krize, začneme enormně šetřit a v dobrých letech zase enormně utrácíme. Neříkám ale, jestli je to dobře, nebo špatně. Má to totiž svá pro a proti.
V čem nám toto chování pomáhá a naopak v čem nám škodí?
Negativní je třeba to, co zažíváme teď. Tedy kdy se Češi tváří, že situace v Česku je horší, než ve skutečnosti je, a proto si sami zhoršujeme ekonomický vývoj. Pozitivní je to naopak z dlouhodobého hlediska, že se díky této opatrnosti vyhýbáme různým extrémům typu předlužení či nestabilního chování. Například jsme se díky této opatrnosti vyhnuli problémům, které zažil polský, maďarský či rakouský bankovní sektor, kde se lidé zadlužovali v cizích měnách. Tohle se nám kompletně vyhnulo a lze to přisoudit na vrub naší přirozené opatrnosti. Stejně lze použít jako příklad zadlužení státu ve výši 40 procent HDP a my se tím stresujeme. V zemích, kde je i dvojnásobný dluh, to tamní politiky nechává ledově klidnými a nechápou, kde je problém. Pak ale máme tendenci zesilovat ekonomický cyklus. Například v roce 2015 a 2016 byly útraty tuzemských domácností enormní a zažili jsme v té době i skokový růst cen nemovitostí. Teď jsme ale zase v té depresivní fázi. Mimochodem přesný příklad depresivní fáze jsme si zažili v letech 2012 a 2013, kdy se díky škrtům vlády dostala ekonomika do dvojitého propadu.
Petr Sklenář
Ekonom Petr Sklenář pracuje v J&T Bance od roku 2011. Předtím působil ve společnosti Atlantik, kterou pak převzala J&T Banka. Jeho analytické projekce jsou součástí průzkumů agentur Reuters, Bloomberg a Consensus Forecast. V roce 2023 obhájil ocenění Best Economic Forecaster Awards pro Českou republiku udělované agenturou Focus Economics.
Teď se po revizích čísel o HDP ukázalo, že jsme se na předcovidovou úroveň vrátili už předloni. Škodí nám tedy ono přemýšlení o horších časech?
Ano, ta čísla se zvýšila, ale trendově se nic nezměnilo. Propad spotřeby byl skutečně hluboko pod průměrem v rámci evropského srovnání. Ve spotřebě jsme stále pět procent pod úrovní roku 2019. Nespotřebováváme právě proto, že enormně spoříme, a chováme se, že jsme na tom hůře, než jsme.
Nyní lze na spořicích účtech získat více, než ukrojí inflace. Až klesnou úrokové sazby, nebude to opět tlačit na růst inflace, neboť lidé začnou utrácet? Navíc objem vkladů domácností v bankách se dlouhodobě zvyšuje a nyní Češi sedí na částce kolem čtyř bilionů korun.
Jsou dvě věci. Absolutní výše úspor může i dál růst, i když klesne míra úspor, protože ta vyjadřuje to, kolik lidé z toho, co vydělají, dají na stranu. Před několika měsíci byla míra úspor skoro 20 procent a teď to kleslo na 18 procent. Pokud klesne k dlouhodobému průměru 12 procent, tak to bude znamenat, že absolutní výše úspor poroste, avšak pomaleji. I jen to, že ta míra klesne a lidé budou utrácet, je prostě proinflační faktor. Teď je otázka, jestli zvýšená míra úspor souvisí především se zadrženou spotřebou a přelije se do utrácení, nebo jako v minulosti potečou peníze do cihel, tedy do nemovitostí.
Co čekáte vy?
Já si myslím, že ty peníze půjdou do spotřeby. Bezpochyby lidé budou nakupovat i nemovitosti, ale už ne tolik jako v minulosti. Přestože investice do "cihel" mají velkou setrvačnost, tak dnes je taková investice méně výhodná než v minulosti. To je dáno právě tím, že dnes máme reálné kladné úrokové sazby.
Jak dlouho bude trvat stav, že tu budeme mít sazby vyšší, než je inflace?
Pokud čtu správně vyjádření ČNB a ostatních centrálních bank, tak je to nový normál.
Takže se vyplatí mít dlouhodobě peníze na úročených účtech u bank, protože konečně nebudou lidé na tom, že drží peníze, tratit?
Nevím, jestli zrovna na spořicích účtech, ale ano, půjde poměrně snadno uložit peníze do něčeho konzervativního, ať už jde o dluhopisy, termínované účty či jinam, a mít kladný výnos. Ostatně to dnes ukazují i data Asociace pro kapitálový trh, kde i tyto v minulosti opomíjené investice rostou poměrně rychlým tempem.
Většinu úspor drží v Česku 20 procent nejbohatších domácností. Nenahrává právě to investicím do nemovitostí?
Míra úspor v posledních letech ale roste u všech příjmových skupin. Jasně že jsou i domácnosti, které neušetřily nic, ale jde o agregovanou statistiku. Jinými slovy se dnes všichni chovají opatrněji. Už teď vidíme, že se spotřeba domácností zvedá a rostou maloobchodní tržby. Ano, oživil se i zájem o hypotéky a lidé začínají nakupovat nemovitosti. Jde ale spíše o hledání nového normálu než začátek dalšího nemovitostního boomu.
Myslíte si, že by toho měl využít nějakým způsobem například stát vydáváním dluhopisů právě pro občany?
Myslím, že nejlepší je chovat se standardně a nevymýšlet znovu kolo. Pokud lidé chtějí investovat do dluhopisů, tak mají využívat dluhopisové fondy. Pokud stát potřebuje peníze na své dlouhodobé infrastrukturní projekty, tak je ideální, pokud takové dluhopisy nakoupí třeba pojišťovny či penzijní společnosti. Ale ano, měl by vedle toho být i nástroj, do kterého mohou investovat i domácnosti. Problém u nás je, že my tu vždycky máme extrémy. Buď se to nenabízí lidem vůbec, nebo je to pro občana extrémně výhodné, jako tomu bylo například v případě státních protiinflačních dluhopisů.
Takhle mají domácnosti peníze uložené u bank, které ale ty dluhopisy samy nakupují.
Proto říkám, že by bylo dobré, kdyby se lidé naučili chovat finančně trochu lépe a neřešili by variantu, jestli mít všechny peníze u bank, nebo právě v cihlách. Problém je, že tu stále chybí dostatečná finanční gramotnost. Škála nástrojů v podobě penzijních fondů, dluhopisových fondů, investic je obří.
Co vidíte jako příčinu toho, že Češi stále relativně málo investují a jsou v investicích tak konzervativní?
Je to malá finanční gramotnost. Zároveň si nemyslím, že Češi jsou tak konzervativní. Vezměte si, že domácnosti si uvědomují, že mají dlouhodobé finanční cíle, a zároveň si uvědomují, že stavební spoření či spořicí účet je nedovedou k tomu vytouženému cíli. Bohužel to doplňují extrémně rizikovým chováním.
Máte na mysli například nákup firemních dluhopisů?
Také. Ve skutečnosti riziko skýtají i tolik vzývané investice do cihel. Když si někdo kupuje investiční byt na hypotéku, tak hrozí, že nesežene nájemníka a bude mít výpadek příjmů a zároveň musí dál splácet. To je přitom úplně stejný výkyv, jako když se propadne výnos akciového fondu. Zatímco první riziko ochotně přijímáme, to druhé jen neradi. Málokdo si vzpomene, že lidé, kteří nakoupili byty na vrcholu roku 2008, kdy přišla krize, čekali do roku 2015, než se hodnota dostala na cenu, za kterou byt kupovali. Nebo si vzpomeňte na různé kauzy, jako je H‑System. Naše deklarovaná konzervativnost není ve své podstatě tolik konzervativnost, jako spíše skrytá finanční negramotnost. Zajímavé je i to, jakou averzi vyvolává slovo fond. Když se dnes bavíme s bankéři, tak nám radí, ať nepoužíváme slovo fond, protože tu má historicky špatnou konotaci z 90. let. V tomhle se lišíme právě od těch Němců a Rakušanů. Ti sice neinvestují tolik do akciových fondů, jako je tomu na Západě, ale domácnosti tam více využívají pro zhodnocování svých peněz bankovně‑pojišťovnické produkty než my.
Jaká je podle vás pravděpodobnost, že se vrátí vyšší inflace například kvůli takzvané zelené transformaci?
Záleží na tom, co bereme jako zvýšenou inflaci. To, co jsme zažili v posledních dvou letech, byla inflační vlna, která je pryč. Teď jsme v poslední fázi takzvaného dolaďování. Pokud se bavíme o dlouhodobějším výhledu následujících tří až pěti let, tak je tu něco, čemu se říká "greenflation". Tedy růst cen z titulu transformace a přechodu na nízkoemisní ekonomiku, který bude trvale zvyšovat míru inflace. Teď se jen budeme bavit o tom, jestli to bude v ideálním stavu, nebo půjdeme horší cestou. Ta lepší varianta je, že se trvale zvýší inflace o 0,5 procentního bodu. Horší varianta by byla, pokud to vyroste skokově třeba o pět procent a bude se inflace vracet ve vlnách, jak budou nabíhat nová opatření.
Proto budou sazby centrálních bank dlouhodobě vyšší?
Ano, to je jeden z důvodů. Právě proto máme i dnes výnos u desetiletého státního dluhopisu čtyři procenta. Inflace je dlouhodobě záležitostí volby měnové politiky. A teď už je jen otázka, jestli centrální banky budou na zvýšenou inflací reagovat tím, že budou držet přísnější měnové podmínky. Zatím to vypadá, že budou sazby držet o něco výš, než by je jinak drželi. Zelená transformace má zkrátka své náklady, ať už jde na jedné straně o ceny povolenek či na druhé straně uhlíková cla. To se prostě projeví v rostoucích cenách.
Kde v horizontu jednoho roku vidíte největší rizika?
Že se vrátí inflační vlnka a české domácnosti zase stáhnou, přestanou utrácet a my se z toho zase na dlouhou dobu nedostaneme.
Vidíte tu nějakou instituci či osobnost, která by dokázala lidi dostat z této skepse?
Myslím, že tu nikdo takový není. Bohužel ta naše maniodepresivita je dlouhodobá záležitost. Šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl například rád říká, že Češi nevěří své vládě nikdy nic, pouze to, pokud jim říká negativní zprávy. Nemyslím, že by se to mohlo změnit. Možná je to můj pocit, ale i média a sociální sítě v poslední době skepsi ještě více zesilují. Osobně si jen myslím, že bychom se měli chovat uměřeněji k reálnému stavu situace. Tedy neříkám, že se máme dobře, ale že byly i časy, kdy jsme byli na tom mnohem hůř. Co mi vždy přišlo mimo, bylo strašení, že se vydáváme řeckou cestou. Ano, naše 40procentní zadlužení vůči HDP není málo, ale stále máme nejnižší míru zadlužení v regionu.
