Atény - Bankrot firmy či osobní bankrot si umí představit mnoho lidí. Bankrot státu ale obyvatelé současné Evropské unie zažili naposledy před téměř třiceti lety, když nezvládlo splácet dluhy Rumunsko.
Ze zemí EU je nyní nejblíže ke zhroucení ekonomiky Řecko. Jak by jeho státní bankrot vypadal? Podle ekonomů oslovených Aktuálně.cz to není příliš jasné. Řecko totiž dluží peníze více věřitelům. A zatímco například Mezinárodní měnový fond (MMF) má jasně stanovená pravidla, co se stane, když mu stát peníze nevrátí, eurozóna má s bankroty svých členů minimální zkušenosti.
A například u řeckých dluhopisů, které drží Evropská centrální banka (ECB), nejsou podmínky veřejné. "Takže o nich můžeme jen spekulovat," říká analytik skupiny X-Trade Brokers Kamil Boros. "ECB se pohybuje na neprobádaném minovém poli. Žádný precedent tu není," souhlasí ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská.
Jasno nemají ani ratingové agentury, jejichž vyjádření je u dluhopisů důležité. Tři ze čtyř hlavních agentur - Standard and Poor's, Fitch a DBRS - podle agentury Reuters prohlásily, že Mezinárodní měnový fond ani Evropská centrální banka nejsou klasičtí věřitelé, tudíž v případě nesplacení dluhu k bankrotu nedojde. Rozdílný názor mají pouze zástupci agentury Moody´s, podle nichž má ECB roli standardního věřitele.
Bič na stát neexistuje
Výměnou za "zbavení se dluhů" musí bankrotující firma rozprodat svůj majetek. A člověk, který vyhlásí osobní bankrot, musí (kromě splacení části dluhu) vystačit dalších pět let jen s nezabavitelným minimem. U bankrotu států ale podobně striktní podmínky nenajdeme.
"Stát je suverén. Když přestane platit své závazky, nic a nikdo ho pořádně nemůže donutit, aby prodal svůj majetek a z něho uhradil alespoň část dluhu," říká Horská. Podle analytika České spořitelny Ľuboše Mokráše může nejvýše dojít k tomu, že specializovaní investoři dluh státu velmi levně odkoupí a potom se jej budou pokoušet přinutit k zaplacení tím, že mu nechají zabavovat majetek v jiných státech. "Vzpomínám si na příklad, kdy byla Rusku dočasně zabavena školní plachetnice," dodává.
Podle Borose se však věřitelé a dlužníci snaží dohodnout na tom, že se dluh vymění za nový s výrazně mírnějšími podmínkami. Stát tak dá najevo, že je v únosných mezích ochoten splácet. To je důležité už jen proto, aby ho ostatní země dál braly jako seriózního partnera. "Například v roce 2005 se v Argentině snížila jistina (vypůjčená částka bez úroků - pozn. red.) o 70 procent a odložily se splatnosti," uvádí Boros.
"Bankroty států, na rozdíl od podnikových nebo osobních bankrotů, nemají jasně daná pravidla a souslednost kroků. Vše je předmětem jednání. Tedy třeba i to, kteří věřitelé budou vypořádáni přednostně," shrnuje ekonom společnosti Roklen Lukáš Kovanda.
Třicet dní na zaplacení? Tentokrát ne
Do 30. června musí Řecko vrátit Mezinárodnímu měnovému fondu 1,6 miliardy eur. Samotný MMF dlužníkům obvykle umožňoval třicetidenní zpoždění. Během této lhůty by zástupci fondu opakovaně vyzývali Řecko, ať zaplatí. Tentokrát ale šéfka MMF Christine Lagardeová prohlásila, že žádný podobný čas na doplacení Řecko nedostane. V případě, že nezaplatí nejpozději 30. června, znamená to insolvenci.
"Budou to řešit oficiálními procedurami a trvat na splacení peněz, které ovšem s největší pravděpodobností nedostanou. Historie státních bankrotů je v tomto ohledu dost neradostná," popisuje Mokráš, co by se zřejmě dělo dál.
Přímo bankrot se podle ekonomů oficiálně nevyhlašuje. "Ale zástupce státu oznámí, že něco nezaplatí, zaplatí později a podobně. Tohle oznamuje instituce, která příslušný dluh spravuje, typicky ministerstvo financí," uvádí Mokráš.
Pokud by Řecko peníze pro MMF dohromady dalo, čeká jej už za měsíc další, ještě vyšší splátka. 20. července má totiž vrátit Evropské centrální bance 3,8 miliardy eur. Ani na tuto částku řecká vláda podle Borose nebude mít.
"Role ECB bude v případě bankrotu naprosto klíčová. Buď se jako věřitel poslední instance postaví za řecký bankovní sektor, nebo se od další pomoci distancuje. V takovém případě Řekům opravdu nezbude nic jiného než vydat nové drachmy v poměru 1:1 vůči euru a tyto drachmy zřejmě také hned formálně devalvovat," myslí si Kovanda.
Stejně tak nejsou podmínky bankrotu jasné ani u půjček od eurozóny. Dohoda Řecka s Evropským nástrojem finanční stability, v jehož rámci Řecko získalo od zemí měnové unie 141,9 miliardy eur, říká, že pokud země nezaplatí peníze MMF, může eurozóna - ale také nemusí - považovat Řecko za zbankrotované i vůči sobě.
Konec nouzových úvěrů?
Nejpozději v případě, kdy by Řecko nesplatilo peníze ECB, přitom země přijde o další zdroj peněz, který je pro ni v současnosti životně důležitý.
Evropská centrální banka by totiž nejspíš zastavila půjčky v rámci programu nouzového financování ELA. To je zjednodušeně systém, který umožňuje tok peněz ze zemí eurozóny, kde jich mají přebytek, do států, v nichž jich banky hlásí nedostatek. Ten může vzniknout třeba tehdy, když Řekové vybírají své peníze z tamních bank a ukládají si je v Německu. "ECB je následně přesměruje do zemí, které mají nedostatek likvidity," vysvětluje Boros, jak tato "recyklace" funguje.
"Jakmile ECB přestane dodávat záchrannou likviditu řeckým bankám, tamní bankovní sektor se zhroutí," varuje Horská. "Řecko by zbankrotovalo vůči všem, vůči komu má závazky - jak vůči mezinárodním věřitelům, tak vůči domácím povinným osobám, jako jsou důchodci či státní zaměstnanci," dodává Mokráš.
Život půjde dál
Podle Borose je ale potřeba brát i hrozící bankrot s rezervou. "Bankroty - i státní - jsou normální věc, byly tu od počátku existence finančního systému. Ostatně i v posledních letech jsme byli svědky vícerých státních bankrotů v Africe, Jižní Americe či Asii. Mám dojem, že Evropa má problém s egem a zdráhá se připustit, že se to může stát i ve vyspělém světě," říká.
Život podle něj půjde dál a žádná občanská válka ani masové sebevraždy v Řecku nehrozí. Podle Kovandy jsou navíc předčasné i diskuse o bankrotu - protože se Řecko stále ještě může s eurozónou dohodnout na další půjčce, díky níž by mělo na potřebné splátky.
"Nepřekvapí mě, pokud budou doslova za minutu dvanáct uplatněna podobně bezprecedentní opatření, která bankrot alespoň na nějaký čas opět odvrátí," doufá. "Nepředbíhal bych. Výjimečné situace otevírají dveře výjimečným řešením. Je jasné, že nad Řeckem se láme chleba, to však neznamená, že se nad ním také láme hůl," uzavírá proto.
Argentinská zkušenost
Ze zemí současné Evropské unie naposledy nebylo schopné splácet dluhy Rumunsko v roce 1986. Podle knihy "Striving for stability in development finance" se tamní vláda dohodla se zahraničními věřiteli na odkladu splátek v celkové hodnotě 50,8 miliardy dolarů, které vrátila až na přelomu devadesátých let.
Zřejmě nejznámějším příkladem státního bankrotu v novodobé historii je ale Argentina. Ta zažila největší propad v roce 2001, kdy kromě dlouhodobého života na dluh doplatila i na to, že svázala svoji měnu s dolarem. Když začala americká měna posilovat, dotklo se zhodnocování i tamního pesa.
To vedlo k oslabení domácího vývozu (argentinské výrobky byly v zahraničí dražší) a postupně rostl tlak na oslabení měny. Země se tomu snažila zabránit pomocí několika půjček od MMF. Řada Argentinců totiž měla úvěry v dolarech a znehodnocení pesa by vedlo k prudkému zdražení těchto dluhů. Problémy ale prohlubovaly nedůvěru investorů, kteří začali vybírat své vklady v argentinských bankách a hromadně zemi opouštěli. To způsobilo pokles úrokových sazeb, což odradilo další investory. Vklady by se jim tu totiž úročily hůře než v jiných zemích.
Nakonec došlo i na devalvaci. Zatímco dříve stál dolar jedno peso, po oslabení činil kurz 3,4 pesa za dolar. To znamená, že zahraniční zboží i půjčky v dolarech zdražily 3,4krát, takže je Argentina přestala být schopna splácet.
