Před více než sto lety inflaci v českých zemích - stejně jako v celém Rakousko‑Uhersku - roztočila první světová válka. Pohřbila uměřenou politiku vídeňské centrální banky, protože vláda začala využívat emisí peněz k financování válečného úsilí.
Během čtyř let objem oběživa v bankovkách v Rakousko‑Uhersku narostl ze dvou na 30 miliard korun a ještě vyšší byl objem válečných úvěrů. Cenová hladina základních potřeb v českých zemích narostla osmkrát, mzdy ale stouply jen třikrát, což znamenalo ohromný propad životní úrovně.
S koncem války a rozpadem habsburské monarchie se inflace nezastavila, zvrat přinesla až měnová odluka prosazená ministrem financí Aloisem Rašínem. Ten v březnu 1919 při takzvaném kolkování oddělil novou československou korunu od padající rakouské měny. Tím se republika odřízla od hyperinflace, konkrétně od rakouské centrální banky, která dál pokračovala v emisích úvěrů i peněz. Zavedení koruny bylo spojeno se zadržením poloviny peněz domácností, šlo o 2,5 miliardy korun, přičemž tyto prostředky byly převedeny na státní dluhopisy s jednoprocentním úročením. Z nich se peníze uvolňovaly postupně a sloužily rovněž ke splácení nově zavedené dávky z majetku. Ta odčerpávala přebytečnou kupní sílu a hlavně výdělky spojené s předchozími válečnými dodávkami.
Cenová hladina i tak zůstávala vysoká. Inflaci, která ještě první rok po odluce dosahovala 77 procent, stlačila až následná vládní politika zpevnění koruny. Tu Alois Rašín prosazoval i v zájmu nejmocnějšího finančního ústavu v zemi, Živnostenské banky. Jejím dlouholetým zaměstnancem před nástupem na resort financí ostatně byl.
"Rašín ale byl extremistickým bojovníkem proti inflaci, jeho protiinflační a revalvační program byl opačným extrémem dnešní rozhazovačnosti, a dusil růst a zaměstnanost," tvrdí s odstupem století ekonom a někdejší centrální bankéř Pavel Kysilka. Výrazná deflace a s ní spojené drahé úvěry totiž přispěly k poválečnému útlumu, z něhož se ekonomika vymanila až v roce 1924. Silná měna navíc nebyla možná bez půjček z Velké Británie a USA a rozpočtových škrtů a doprovázelo ji sociální napětí. Samotného Rašína, dříve než ho prezident Tomáš G. Masaryk stačil odvolat z úřadu, v lednu 1923 smrtelně postřelil levicový atentátník Josef Šoupal.
Pád cen za krize
Přes dobovou kritiku nejen ze strany levice, ale rovněž od českých průmyslníků včetně Tomáše Bati umožnilo zpevnění domácí měny rychlou stabilizaci hospodářství. Okolní středoevropské státy se ve stejné době propadly do finančního chaosu, o jehož hloubce svědčí, že například jedna nová rakouská koruna se po jeho odeznění měnila za deset tisíc starých korun. V Německu dokonce nová marka měla hodnotu bilionu marek inflačních.
V Československu přes prodražení investic do modernizace podniků přišel v druhé polovině dvacátých let výrazný hospodářský růst. Spolu se Švýcarskem nejrychlejší v celé Evropě. Ale až po ukončení snahy Rašínových nástupců o další posilování koruny a po snížení jejího kurzu.
Světová hospodářská krize, která propukla v roce 1929, v Československu jako v celém světě opět posílila deflační tendence. Hmatatelný byl pokles cen: zatímco v roce 1925 podle prvorepublikové statistiky chléb přišel na 3,15 Kč, v roce 1935 stál jen 2,10 Kč. Podobné to bylo s ostatním zbožím a službami, cenový index mezi roky 1929 a 1934 klesl ze 100 na 74 bodů. Mírná inflace, která dvakrát vystoupala k pěti procentům, přišla až po polovině 30. let. Šlo o důsledek rostoucího zadlužení státu kvůli poklesu rozpočtových příjmů a souběhu výdajů na sociální dávky a zbrojení. A především důsledek dvojí devalvace koruny v letech 1934 a znovu 1936. Tento krok zdražil dovoz ze zahraničí, včetně dodávek surovin, bez nichž se československý průmysl nemohl obejít.
Protektorátní chaos
Podstatné znehodnocení měny přišlo za protektorátu, kdy se podle ekonoma Františka Vencovského nacisty vynucená inflační emise koruny stala metodou hospodářského vykořisťování. Jedním z takových mechanismů byl export do Říše. Česká centrální banka, která pro takový obchod byla zúčtovacím místem, nejprve zaplatila domácím podnikům ničím nekrytou měnou. A peníze z Německa od firem i od armády jí pak přicházely buď opožděně, nebo většinou vůbec.
Celkově šlo o inflačních 58 miliard korun, zhruba desetinásobek protektorátního rozpočtu. Za této situace nefungovala ani regulace cen, ty spotřebitelské narostly za šest let o 62 procent, přičemž k největšímu nárůstu došlo už na počátku války, v letech 1940 a 1941. Zboží navíc bylo málo, lidé moc nenakupovali a objem jejich úspor se tak za okupace téměř zpětinásobil.
Spor o vázané vklady
Rozval státních financí měla ještě v roce 1945 vyřešit měnová reforma. Její podstatou byla redukce oběživa na třetinu. Lidé dostali výměnou jen 500 nových korun a k tomu jejich válečné úspory skončily na takzvaných vázaných vkladech, na kterých bylo v prosinci 1945 zablokováno 258 miliard korun. Z nich se prostředky uvolňovaly jen se svolením úřadů.
Peníze z vázaných vkladů sice měly podle národohospodářů nahrazovat běžnou emisi peněz, šlo jich však do ekonomiky příliš mnoho, protože už rok po reformě se množství oběživa zdvojnásobilo a rychle ho přibývalo dál. Šéf tehdejší centrální banky Leopold Chmela marně varoval, že "inflace ze staré měny přechází do měny nové".
V roce 1946 se inflace vyšplhala na dnes odhadovaných 82 procent. Přispěla k tomu však také devalvace koruny vůči dolaru a vysoká poptávka po západních dovozech. A ještě více přispělo zvýšení dělnických mezd na trojnásobek, lepší odměňování žen a současně sbližování platové hladiny Slovenska s bohatšími českými zeměmi.
Pád měny, fronty a úplatky
Po převzetí moci komunisty v roce 1948 byla ekonomika podřízena centrálnímu plánu a došlo k její militarizaci. Přednostní rozvoj těžkého průmyslu přinesl horníkům, hutníkům a dělníkům ve zbrojovkách slušné výdělky. Na druhé straně vinou omezování lehkého průmyslu chybělo zboží, za něž by bylo možné vydělané peníze utratit. Zvyšovala se ekonomická nerovnováha, obchody zely prázdnotou a přes přísné postihy kvetl černý obchod.
Komunistické vedení se odhodlalo v červnu 1953 k drastické měnové reformě, která rázem zlikvidovala úspory včetně zbývajících vázaných vkladů a cenné papíry. Došlo k silné redukci oběživa, jehož objem klesl z 52 miliard na pouhou 1,4 miliardy korun. Peníze si lidé mohli měnit v poměru 5 : 1 do výše 300 korun, vyšší částky pouze v poměru 50 : 1.
Samotná inflace se v éře komunismu držela při zemi. Vysoká byla jen v roce 1949 a vyšší v závěru šedesátých let, kdy podniky v rámci připravovaných a pak zrušených reforem na krátký okamžik dostaly prostor ke zvýšení velkoobchodních cen.
Rovněž koncem sedmdesátých let, kdy se socialistická ekonomika dostala do velkých problémů spojených se zdražením ropy a nerovnovážným vývojem předchozích růstových let. Potíže dále narostly, když neprošel návrh na výrazné zdražení potravin, které byly dotovány ze státního rozpočtu.
"Socialismus se bránil otevřené inflaci tím, že všechny ceny přímo stanovoval cenový úřad. Nedokázal se ale ubránit takzvané skryté inflaci, kdy zboží mělo při neměnné ceně například nižší váhu či kvalitu, a zejména potlačené inflaci. Při ní zboží není běžně k dostání, je podpultové a člověk se k němu dostane jen za příplatek v podobě protislužby nebo úplatku. Tedy za vyšší cenu, než byla ta oficiální," připomíná ekonom Pavel Kysilka.
Inflace byla za socialismu oficiálně nepřípustná. "Tehdejší ekonomická teorie předpokládala, že se podaří naplánovat produkci všech potřebných výrobků a služeb natolik přesně, že nebude žádná poptávka neuspokojena, a proto nebude docházet k růstu cen. Problém samozřejmě musel vzniknout ve chvíli, kdy se při plánování podcenila poptávka po daném zboží, a z toho důvodu jej byl nedostatek," vysvětluje hlavní archivář ČNB Jakub Kunert. Dalším důsledkem byla skutečnost, že rostly úspory občanů, neboť ti nemohli v obchodech koupit to, co chtěli. Jen za posledních deset let socialismu narostly vklady o 84 procent na 266 miliard korun.
Daň za obnovu trhu
Vysoká inflace doprovázela i přechod od socialistické ekonomiky ke kapitalismu. Za této transformace v roce 1991, v souvislosti s liberalizací po desítky let zmrazených cen, vyskočila na 55,5 procenta a ve dvou následujících letech ještě překročila 11 a 20 procent.
"Transformační inflace byla nevyhnutelná a byla důsledkem přeměny socialistické potlačené a skryté inflace na inflaci otevřenou. A také devalvace, která dala koruně realistický a udržitelný kurz, na rozdíl od umělého nadhodnoceného kurzu z předchozí doby," říká někdejší centrální bankéř Pavel Kyselka. Zatímco na konci roku 1989 se oficiálně jeden dolar prodával za 14,29 koruny, na konci roku 1990 to již bylo 28 korun.
Přechod k trhu před třiceti lety se tedy neobešel bez propadu životní úrovně. "V roce 1991 znamenala 55procentní inflace po započtení růstu mezd zhruba 35procentní znehodnocení kupní síly koruny," dodává Kyselka. Šlo přitom o dočasný pokles životní úrovně - již v roce 1992 zvyšování cen převýšil průměrný růst mezd.
Podle ekonoma Roberta Holmana se inflaci počátkem devadesátých let podařilo udržet v přijatelné výši. V Polsku například v roce 1990 vystřelila na 586 procent.
Přesto i v Česku ceny znatelně rostly. Zvýšená domácí inflace konce devadesátých let byla daná rozhazovačnou rozpočtovou politikou tehdejších Klausových vlád a oslabením koruny po opuštění pevného kurzu v roce 1997. Přechod centrální banky na inflační cílování pak už inflaci po léta držel nízko a až letos se vyhoupla na zmíněných 15,1 procenta.
