Litva má sice levnou elektřinu, zároveň zde ale zejména chudší rodiny často právě za energie utratí až polovinu měsíčních příjmů. Země proto sází na velké
projekty větrných a slunečních elektráren na mořském pobřeží a v moři, ale právě i na aktivní spotřebitele - prosumery. Těmi mohou být domácnosti, podniky i třeba společenství. 

"Rodina v bytě panelového domu ve Vilniusu tak nemusí platit nic za silovou elektřinu, pokud její spotřebu pokryjí solární panely na její chatě na venkově," vysvětluje studie jednu z možností. Vznikají i velké, firmami provozované solární parky (třeba tam, kde jsou levnější pozemky), které část svých panelů prodávají nebo pronajímají rodinám jinde. 

"Zájemci o vlastní elektřinu mohou stavět na střechách či na zemi, v jednotkách
kilowatt nebo desítkách kilowatt, z vlastních zdrojů nebo půjčených, sami nebo s jinými (…) a také vyrábět jinde, než kde jsou připojeni jako spotřebitelé," upozorňuje studie na zásadní rozdíl třeba ve srovnání s Francií nebo Belgií. 

Samovýrobu sledují permanentně inteligentní přístroje: když některý měsíc vyrobí dané společenství nebo domácnost více než spotřebuje, rozdíl se jim převede ve formě kreditu do dalšího měsíce (a naopak - nedostatek vytvoří dluh do budoucna). Když je aktivní spotřebitel na konci zúčtovacího období v minusu, musí rozdíl doplatit. 

Energetické komunity tu v souladu s pravidly EU mohou vznikat teprve od letošního léta, žádná ale až do podzimu nevznikla. Pravidla pro jejich vznik jsou přísnější: nesmí usilovat o zisk a v jejich případě se uplatňuje podmínka výroby a spotřeby víceméně v jednom místě. Obce jsou ale například ze zákona "povinny aktivně vyhledávat volné pozemky využitelné pro komunitní energetiku na svých katastrálních územích a svá zjištění pro občany zveřejnit".