Aktuálně.cz: V Praze se minulý týden konala celosvětová vědecká konference RAFA, na níž jste probírali novinky v oblasti potravin. Co se nyní ve vaší branži řeší?
Jana Hajšlová: RAFA spojuje lidi, kteří chtějí být excelentní v kontrole přítomnosti různých látek v potravinách. Pokud o látkách nevíme, nemůžeme o ničem rozhodovat. Dnes máme přístroje, které umí během deseti minut najít až pět stovek reziduí. Stále velký zájem je například o látku akrylamid, se níž se každý setkal. Například hodně do hněda opečený toast má na povrchu potenciální rakovinotvornou látku. Ale nikdy se nesmí říct, že člověk sní toast a dostane rakovinu.
V poslední době se také hodně mluvilo o rumovém éteru, který se přidává do tuzemáku.
Kauza je podle mého trochu zkreslená. Myslím si, že samotný etanol je pro lidské zdraví větším rizikem než furan, který je mimo jiné v rumové tresti. Mluvila jsem s významným představitelem Evropské komise i výrobcem rumové tresti. Firmy udělaly výrazné technologické opatření, aby množství látky snížily. Ona ale nezmizí úplně, protože vzniká během výroby. Rumová tresť se v rumu ještě naředí a koncentrace klesne.
Evropská komise toto pravděpodobně povolí, zakáže však přidávání aroma například do bonbónů. V evropské legislativě se pracuje na ose risk - benefit. Určité riziko je vždy a nejde jenom o rum. Například můžete mít jeden rok, kdy je extrémně příznivé počasí pro rozvoj plísní, a v potravinách budou stopy mykotoxinů. Ale nemůžete říct, že zakážete kukuřici, protože by poté nebylo ani hovězí. Vždy se to musí vybalancovat.
Překvapuje vás poslední dobou přítomnost nějakých látek v potravinách?
Stále se zabýváme problémy s autenticitou. Vědci kontrolují, jestli složení potraviny odpovídá předpokladu. Jde o to, že nacházíme známé látky na nesprávném místě. Klasickým případem, byť ne zcela aktuálním, bylo přibarvování koření sudanovými barvami. Trochu mladší případ je použití melaminu k předstírání, že mléko obsahuje dost bílkovin, které klesly po zředění s vodou. Tato látka v ledvinách vykrystalizovala a mohla způsobit smrt.
Někdy je zákazník podvedený - nápis na obalu potraviny není totožný s tím, za co platí. Je to ekonomický přínosné pro toho, kdo podvádí. A naopak nevýhodné pro spotřebitele.
Například?
Třeba olivový olej je v extra panenském provedení velice drahou komoditou. A spotřebitel nepozná, jestli do něj výrobce přidal deset procent jiného oleje. Nebo jde o maso, u něhož si často stěžujeme, že nedostatek svalové hmoty nahrazuje separát.
Co se s tím dá dělat?
Nedávno jsme prezentovali metodu, kterou vymyslel můj doktorand ve spolupráci s univerzitou v Belfastu. Dokáže odhalit už okolo jednoho procenta proteinového separátu - ten na sebe váže vodu a tváří se jako maso.
Směřuje budoucnost k naprosto zdravotně nezávadným potravinám?
Nemyslím si, že budeme mít potraviny bez stop pesticidů nebo plísní. Spíš se bude víc přemýšlet o personalizované dietě a lidé budou víc vědět o svých dispozicích.
Vidíte v potravinách důsledek průmyslového zemědělství?
Ano. Pokud je zemědělství konvenční, tak v něm vidíme jiné spektrum látek než u organického. U potravin organického farmaření prakticky neuvidíme pesticidy, zároveň mají méně dusičnanů. Ale například vajíčka z bio chovů nemusí mít v zimě stejnou barvu žloutků jako ta konvenční. Může za to přítomnost barviva, jehož přidávání do krmiva mají běžní chovatelé povolené. Nerada to říkám, ale bez pesticidů bychom se definitivně neobešli. Nemohli bychom zajistit dostatek potravin, už jenom kvůli škůdcům.
Jsou české potraviny bezpečné?
Myslím, že ano. Už jenom tím, že jsme malá země a fungují u nás dozorové orgány. Větší riziko vidím u potravinových doplňků. Mám na mysli různé extrakty nebo kapsle. Někdy mohou být vyráběné způsobem, který úplně negarantuje bezpečnost.
Vás samotnou někdy překvapuje to, co vidíte v potravinách?
Ani ne tak u českých, jako u dovezených. Jsme překvapení, že někdy vidíme u potravin ze třetích zemí stopy pesticidů, které nejsou v Evropě povolené. Neplatí to vždy, ale řekla bych, že evropská pravidla jsou přísnější než v jiných zemích světa, včetně Spojených států amerických.
Jste členkou expertního týmu, který jedná s Bruselem ohledně o různém složení potravin. Existuje opravdu dvojí kvalita potravin?
Právníci se na věc principiálně dívají tak, že když je složení napsané na obalu, problém je spíš etický než právnický. Nefér praktika je, když se zboží tváří stejně, ale má jiné složení. Lidé ze Západu se na to trochu dívají jako na problém východní Evropy. Nechtějí se o tom moc bavit. Na druhou stranu mnohé německé firmy zareagovaly. Než aby byla ohrožená jejich pověst, tak se zavázaly, že nebudou pracovat v dvojím režimu.
Je to spíš politické téma, nebo má oporu ve vědě?
Existují výrobky, které vypadají stejně, ale mají rozdílné složení. Jsou i příklady, kdy máme příznivější skóre než v jiných zemích. Jediné, s čím já nesouhlasím je, že za rozdílným složením stojí chuť.
O chuťové preference se však firmy nejčastěji opírají.
V 90. letech řada lidí vůbec nevěděla, jak například chutná olivový olej. A když ho poprvé v Itálii ochutnali, pálil je na jazyku. Možná tady byly dřív bariéry, které nám neumožnily vědět, jak některé věci chutnají. Dneska se na to firmy někdy odvolávají. Navíc si starší posuzovatelé zvykli na nějakou nekvalitní kávu. A když ochutnají cokoliv jiného, tak jim přijde, že to není to, co bývalo. Je dobře, že na problém politici upozornili. Ale z hlediska práva je dvojí kvalitu složitější odsoudit, protože ona je hlavně nemorální.
Asi ne všechny potravinářské firmy mají radost z vašeho bádání.
Solidní firma by neměla mít problém. Na VŠCHT jsme v kontaktu s mnohými podniky. Když se řada z nich dozví o nějakém riziku, má chuť ho řešit. U nás je to pořád trochu jiné. Hodně komunikuji s Belgií nebo Holandskem. Pokud se tam objeví problém v potravinářském řetězci, firmy jdou za akademickým sektorem a vše řeší společně. U nás možná společnosti nechtějí, aby se jim někdo šťoural v podnikání. Asi je potřeba líp komunikovat a například říct, že separát nepoškozuje zdraví, ale je to produkt za méně peněz.
