Praha - Americký prezident Barack Obama se pustil do práce. Jednou z oblastí, v níž se očekávají rozhodné kroky, je boj proti současné finanční krizi.
Ambiciózní plán, při kterém se plánuje utratit přes 800 miliard dolarů, ale může podle některých odborníků přinést zcela jalové účinky. Záležet bude na tom, kam a jak konkrétně prostředky půjdou.
Deník Boston Globe nedávno otiskl názor harvardského profesora ekonomie Edwarda Glaesera. Jednačtyřicetiletý absolvent Princetonu se domnívá, že makroekonomické události by neměly vést k opomenutí hlavního pravidla uvážlivé politiky - financujte pouze věci, u nichž výnosy převáží nad náklady.
Peníze lidem
Před Obamou tak nyní stojí úkol investovat co nejrychleji astronomickou částku do projektů, jejichž výsledkem by bylo skutečné nastartování americké ekonomiky. Potíže spjaté s touto výzvou podle Glaesera vysvětlují, proč se keynesiánská fiskální politika ztratila v posledních desetiletích z výsluní. Návrat slaví nikoli proto, že by její problematická místa vymizela, ale protože její alternativy podle všeho nefungují.
Makroekonomické přínosy stimulačního balíčku mohou být jednoduše zničeny, pokud finanční prostředky půjdou na "stavění mostů, které nikam nevedou". Riziko fiskálního nezdaru se podle Glaesera sníží v případě, že stovky miliard dolarů budou nasměrovány do tří oblastí.
Jde o daňové úlevy pro Američany s průměrnými příjmy, investice do infrastruktury a finanční pomoc jednotlivým americkým státům. Daňové úlevy mají výhodu, že je lze realizovat rychle a je s nimi spojeno minimální plýtvání. Peníze se totiž objeví přímo v kapsách obyvatel.
Nevýhodou však je, že lidé tyto peníze nemusejí být ochotni, zvlášť v době recese, utratit. Alespoň někteří budou spíše šetřit, je jim totiž jasné, že současnou federální štědrost vykompenzuje budoucí zvýšení daní.
Tomu se dá podle Glaesera předejít "cílováním" daňových zvýhodnění na nízkopříjmové Američany, kteří nejpravděpodobněji utratí vše, co dostanou. Chudší lidi by také daňové úlevy více motivovaly k práci, což by mělo zvýšit zaměstnanost.
A pokud tento krok nepovede k ukončení recese, alespoň ji pro nemajetné Američany učiní o něco snesitelnější. Útraty v oblasti infrastruktury jsou podle Glaesera tvrdším oříškem.
Vláda nyní každoročně investuje asi 40 miliard dolarů do dopravy a dalších 20 miliard do jiných druhů infrastruktury. Zvýšit výrazně přísun peněz by mělo opodstatnění.
Americké silnice opravy potřebují a v době zvýšené nezaměstnanosti mají vyšší investice smysl. Už jen zdvojnásobení současného rozpočtu by ale představovalo obrovský nárůst a přitom by stále šlo pouze o zlomek celého balíčku.
Nevyhazovat z okna
Amerika potřebuje investovat do infrastruktury plynule a uvážlivě, nikoli vyhodit z okna stovky miliard dolarů. Spravedlnost a ekonomická efektivnost navíc velí, že investice do infrastruktury by měli financovat především ti, kdo ji používají, a nikoli všichni prostřednictvím obecného příjmu z daní.
Země by měla brát investice do infrastruktury vážně, Glaeser se ale domnívá, že tyto kroky samy o sobě nebudou účinným stimulem ekonomiky. Prospěšnější má zato být přímá pomoc vládám na lokální úrovni a úrovni jednotlivých států.
Řadě států, jako třeba Massachusetts, přikazují zákony dodržování vyrovnaného rozpočtu. To v době recese znamená krácení výdajů, kterých je ale právě během ní potřeba. Federální podpora by tak mohla vyrovnat pokles lokálních výnosů a zachovat výdaje například za školství nebo policii na současné úrovni. Děti jsou podle Glaesera ještě důležitější investicí než silnice. Jednoduše řečeno, peníze z Obamova balíčku by měly jít přímo k americkým občanům a místním vládám.
