Praha - Velké banky musí platit desátek, který svět pojistí proti škodám způsobeným příští krizí. Na dálném kanadském severu se na tom o víkendu shodli ministři financí skupiny G7. Ti se teď pokusí přesvědčit zbytek světa, aby posvětil buď zvláštní daň na každou transakci ala Tobin, a nebo poplatek z peněž s nimiž hospodaří.
Zmrzne kvůli tomu bankéřům a investorům úsměv na rtech? Vrchní ekonom švédské skupiny SEB Robert Bergqvist tvrdí, že ne. Problémy související se snahami o přísnější regulaci se ale podle něj přesto mohou objevit.
Stále více expertů se obává toho, že v tomto roce dojde na zpomalení tempa růstu a případně i na jistý propad - na jakési pomyslné druhé dno. Souhlasíte s nimi?
Pokud vezmu v potaz dostupná čísla tak mi z nich vychází, že si globální ekonomika užívá růstové momenty. A stejně tak mi naznačují, že by tomu tak mělo být i nadále. Což ale neznamená, že nepřemýšlím o tom, do jaké míry je nastartované ozdravení udržitelné. Zejména kvůli tomu, že není jasné, co se stane až podpora, které se ekonomice dostává od států, zmizí. Teoreticky by měl na řadu přijít soukromý kapitál - stát by měli nahradit soukromí investoři. Ale to se zatím neděje. A je otázka, jestli se to dít bude. Přitom státy nemohou ekonomiku podporovat navždy. A to bezpochyby vyvolává velkou nejistotu.
Kdy by tak státy a centrální banky měly podle vás začít opouštět scénu? Kdy čekáte, že k utažení fiskální a monetární politiky nakonec dojde?
Pokud se zaměříme na státy ze skupiny G20, tak si myslím, že ty během příštích několika měsíců zveřejní plány svého postupného odchodu ze scény. Poté ale bude pochopitelně ještě nějakou dobu trvat, než na tyto plány skutečně dojde. I tak ale bude důležité dozvědět se, co si politici myslí a co plánují. Pokud totiž nebude jasné, jak na věci pohlížejí a co plánují, tak se můžeme dočkat negativních dopadů na finanční trhy a na úrokové sazby. Přitom, pokud chceme, aby ozdravení globální ekonomiky pokračovalo, tak se musíme právě růstu úrokových sazeb vyvarovat. A právě proto je důležité vědět, co politici plánují.
Nejen kvůli nynější monetární politice někteří experti varují před tím, že by svět mohl zažít to, co Japonsko v devadesátých letech - tedy ztracenou dekádu. Jak pravděpodobné to je?
Stále jde o jeden z pravděpodobných scénářů. To je bez diskuze. A to přesto, že tu jsou určité rozdíly. Jednou z chyb, kterých se Japonci v devadesátých letech dopustili, bylo to, že se rozhodli neřešit bankovní krizi. Byli totiž přesvědčení o tom, že stačí si počkat až se růst globální ekonomiky o jejich bankovní krizi jaksi postará sám. A to byla samozřejmě špatná volba. Druhým problémem pro Japonsko v devadesátých letech typickým byla deflace nebo obecněji kapitálová recese. A právě toho se většina vlád po celém světě bojí. A proto také, podle mě, budou státy pokračovat ve velmi expanzivní hospodářské politice.
To znamená, že se globální ekonomika bez umělé výživy v dohledné době neobejde?
Jsme sice svědky růstu, jak v mnoha zemích, tak i globální ekonomiky jako celku. Ale i přesto panují obavy, že se věci velmi jednoduše mohou zvrtnout. Panují obavy z něčeho, co by bylo možné nazvat zpětným nárazem. Což znamená, že ještě nějaký čas bude nutné dodávat ekonomice státní podporu. Bez ní bychom se totiž podle mého názoru skutečně mohli dočkat opakování problémů, které zažilo Japonsko v devadesátých letech.
Jak pravděpodobné je, že by k tomu přispěly pokračující problémy bank respektive druhá vlna bankovní krize, o které se kvůli narůstajícímu objemu nesplácených půjček spekuluje?
Nemyslím si, že nám něco podobného hrozí. Pokud se totiž podíváte na jakési systemické riziko - tedy riziko, že by problémy jedné instituce mohly ovlivnit celý sektor - tak to už je poměrně malé. V tuto chvíli totiž díky zkušenostem z poslední doby většina zemí ví, jak se s něčím podobným vypořádat. Což ale neznamená, že nemám jisté obavy ze situace na globálních úvěrových trzích a ze stavu globálního bankovního sektoru. A to i kvůli krokům, které politici nyní plánují. Berte to tak, že se třeba snaží omezit velikost bank, a nebo obecněji finančních institucí. To by na jednu stranu mělo snížit riziko opakování nynější krize - menší instituce znamenají i menší riziko, že pád jedné způsobí problémy všech. Ale na druhou stanu tento krok může vést k jakémusi scvrknutí globálních úvěrových trhů.
Řekněme, že se tento předpoklad skutečně naplní. Co to bude znamenat?
Pokud k tomu dojde, tak existuje hrozba, že se zhorší dostupnost úvěrů a likvidity. A to může výrazně přibrzdit nastartované hospodářské ozdravení. Jinými slovy, nemyslím si, že v tuto chvíli existují nějaké nové systemické hrozby pro celý finanční systém jako takový. Nicméně, domnívám se, že globální finančí systém a bankovní sektor procházejí zásadní transformací. A tato transformace může negativně ovlivnit světové hospodářství.
I z tohoto pohledu, měl by svět přijmout pravidla, která pro americké banky přichystal poradce prezidenta Obamy Paul Volcker, a nebo by šlo o přemíru regulace?
Zaprvé, Volker a Obama navrhli něco, co lze označit jako daň. A tato myšlenka, zdá se, se zamlouvá stále více zemím. Pokud se nakonec ujme, ovlivní to bezesporu všechny banky na celém světě. Zadruhé, Američané chtějí omezit velikost bank a zpřísnit regulaci. K čemuž bych já dodal, že je jen velmi obtížné najít optimální míru a způsob regulace. A proto si myslím, že by pozornost měla být věnována zejména velikosti bank. Prostě proto, že menší banky znamenají menší systemické riziko. Obecně si pak myslím, že to, co nyní vidíme v Americe, podle mě ostatní státy - a nebo většina z nich - nebudou opakovat.
