Praha - Zatímco se v Moskvě a Leningradu vyráběly nové peníze, centrální banka na jaře 1953 pracovala na nových bankovkách a o chystané reformě její vedení nemělo tušení.

Stalo se tedy, že ještě 12. května 1953 zaslala Státní banka Československá (SBČS) na ministerstvo financí barevné nátisky zadní strany nové pětistovky.

"Pro modrou stranu mluví víc důvody technické, pro hnědou mluví grafičtější vzhled, příjemnější a i autorům vítanějším kolorit," psalo vedení banky ministru financí Jaroslavu Kabešovi, který v té době již očekával zpožděnou a hlavně přísně utajenou dodávku nových platidel ze Sovětského svazu.

Ministerstvo nekomunikovalo

V kritické situaci se SBČS ocitla již na podzim 1952.

Její vedení totiž netušilo, kolik peněz vlastně vyrábět a zda pokračovat v přípravě nových platidel, která trvala již od roku 1946. Ministerstvo nekomunikovalo a k návrhu plánu pro zbytek roku 1952 a na prvních devět měsíců roku 1953 se nevyjádřilo.

O nejistotě svědčí například dopis, který mu na konci září adresoval náměstek generálního ředitele SBČS Ľudovít Kováčík.

"Dosud nevíme, bude-li plán schválen úplně neb se změnami, ani jakou technikou máme dál pokračovat v přípravách bankovky 500 Kčs. Ostatně není ještě ani výtvarný návrh, podaný tiskárnou v červenci t. r., schválen k realizaci," stojí v dobovém dokumentu.

Příčina je přitom podle historiků zřejmá. Jak v knize Peníze v proměnách moderní doby vysvětlují Jaroslav Šůla a Jiří Šouša, v posledním kvartále se již vedly na nejvyšší úrovni diskuze o peněžní reformě a nových platidlech.

Ministerstvo tedy s žádnými konkrétními pokyny nespěchalo. Podle Šoušy a Šůly nechal ministr financí banku dokončit práci na rozdělaných bankovkách - ačkoliv bylo jasné, že se s nimi nebude platit.

Vedení tiskárny tedy pokračovalo ve vlastním plánu výroby. Jak přitom zdůrazňují Šůla a Šouša, každý krok, který nezískal řádný souhlas, mohl být v této době považován za sabotáž a potrestán vězením.

"Nevědělo se, co bude. Na jednu straně se o peněžní reformě už delší dobu mluvilo, na druhou ani v těchto oficiálních kruzích žádná informace nebyla," potvrzuje Jaroslav Moravec z České národní banky.

Signál, aby zastavila výrobu, banka nedostala z jednoduchého důvodu. Leckdo by si samozřejmě vyložil, co se chystá. "Takže v zájmu utajení docházelo i k finančním ztrátám způsobeným zbytečnou výrobou platidel," myslí si Moravec.

Peníze se chystaly několik let

Přípravou nových peněz, především stokoruny, pětistovky, tisícikoruny a pětitisícovky, se zástupci centrální banky zabývali již od roku 1946.

Po celou tuto dobu přitom docházelo ke změnám.

Například v roce 1947 Národní banka Československá (NBČS) uspořádala soutěž o výtvarnou podobu stokoruny, po převratu o rok později však speciální vládní komise vítězný návrh smetla ze stolu. Na stovku se tedy měla dostat "hlava české ženy z lidu" od Karla Svolinského.

Podobně s tisícikorunou. Líc byl jasný - podobizna prezidenta Klementa Gottwalda. Na rubu měla být původně skupina tří postav, která bude symbolizovat spolupráci dělníků, rolníků a pracující inteligence, od malíře Josefa Kaplického.

V roce 1950 ministerstvo financí oznámilo, že tohoto motivu netřeba a stačí „zátiší z předmětů symbolizujících socialistickou práci a výstavbu". Už o pár měsíců později ale dostal umělec za úkol hledat vhodný hrdinský či monumentální motiv ve tvorbě Mikuláše Alše. V další soutěži, která se konala již na podzim 1952, uspěli hutníci Josefa Leislera.

Naposledy se ministerstvo financí osudem dlouho připravovaných bankovek zabývalo v dubnu 1954. Tehdy posvětilo plán SBČS, aby se papírové peníze, které byly vyrobené před reformou a nikdy se nedostaly do oběhu, postupně zničily.

Londýnské peníze byly dočasné

Vytvořit novou československou měnu chtěla vláda z několika důvodů.

Poválečné britské bankovky považovala pouze za dočasné. Jejich objem nestačil, odborníkům se nelíbila ani jejich nesourodá výtvarná stránka.

Šouša a Šůla ale vidí prozaičtější důvod. "Komunistickému ministru financí Jaroslavu Kabešovi vadily státovky a bankovky tištěné ve Velké Británii zejména z toho důvodu, že na nich figuroval podpis bývalého ministra financí Feierabenda," píší. „Byly zcela určitě brané jako peníze, které vznikly ze zadání buržoazní vlády," souhlasí Moravec.

Výroba mírových peněz se přitom netáhla pouze kvůli neschopnosti vymyslet, jak budou vypadat. Československo trpělo také nedostatkem kvalitního papíru, kromě toho se s rostoucí poptávkou obyvatel zvyšovala potřeba peněz, což hrálo spíše ve prospěch dalšího provizorního levného tisku.

"Měnily se politické poměry, do schvalovacího procesu bylo navíc zapojeno mnoho institucí, ministerstvo financí, banka, vláda, v některých případech i přímo prezident, každý k tomu pochopitelně vyjadřoval svůj názor," dodává Moravec.