Zapnutý maják není buldozer. Adrenalin by řidiče sanitky neměl vzrušovat

Zapnutý maják není buldozer. Adrenalin by řidiče sanitky neměl vzrušovat
Timea Pražáková si odmala přála stát se řidičkou - záchranářkou. Daniel Bojanovský jezdí na záchrance v Novém Bydžově.
Po teoretické části kurzu následují monitorované jízdy v provozu.
Auta jsou osazena senzory. Poté se vyhodnotí jízdní styl jednotlivých řidičů.
Jiří Rychtár (vlevo) a Martin Hruška slouží na záchrance v Novém Bydžově.
Foto: Driving.cz
Eva Srpová Eva Srpová
6. 4. 2023 5:32
Záchranáři - řidiči sanitek nemají snadnou práci. Rozhodovat se v krizových situacích a správně předvídat musí při každém výjezdu. Jak jezdit plynule, bezpečně, a přitom rychle, se dá učit praxí, a taky při speciálních kurzech.

Řidič rozhoukané sanitky jede v provozu dost rychle a navíc konverzuje se spolujezdcem. Je slyšet, jak ulicemi zní dělbuchy a ohňostroje, je teprve pár minut po silvestrovské půlnoci. Najednou mu před čumákem auta proběhnou dvě rozjívené teenagerky, na tramvajovém ostrůvku se zničehonic otočí a zkusí to ještě přeběhnout zpátky. Pozdě. Ozve se hrozivá tupá rána a tělo jedné z dívek padá pod auto.

Video se zastaví. "Tak a teď shrňte, co udělal řidič špatně a jak mohl nehodě zabránit," ptá se plné místnosti záchranářů Vít Jedlička. Lektor, který se s bratrem Pavlem už čtvrt století zabývá vzděláváním řidičů, přičemž posledních patnáct let se věnují školení řidičů záchranek.

Po každém zhlédnutém videu s nehodami z provozu, kterých mají instruktoři k dispozici desítky přímo od Zdravotnických záchranných služeb, se ve skupině účastníků kurzu vede debata.

Pohled na reálné záběry není nic pro slabé povahy. I když prý nejde o tragické události, ti lidé, kteří jako chodci, cyklisté nebo řidiči aut ve videích figurují, často skončili s vážnými poraněními a doživotními následky.

Kurz je součástí nového speciálního vícestupňového projektu vzdělávání řidičů záchranek. V současnosti jím prošlo asi 600 lidí z celkového počtu 2500 řidičů - záchranářů v Česku.

"Zaměřujeme se na to, aby řidiči z povolání jezdili lépe. Pro záchranáře je to obzvlášť důležité, hrozí jim vyhoření. Někteří si časem začnou myslet, že když řídí bez nehody dvacet let, tak se jim nemůže nic stát, a přestanou být obezřetní. Maják ale není buldozer," vysvětluje Jedlička a dodává: "Na kurzech si připomenou, jak se chovat, když vznikne krizová situace, a jak napomoci tomu, aby k nehodě nedošlo. Protože na videích je vidět, že i když za nehodu ti řidiči sanitek kolikrát nemohli, mohli jí nějak zabránit."

Vedle teoretické části kurzu, kdy se rozebírají hraniční situace při řízení vozidel ZZS a připomínají se zásady defenzivní jízdy, se řidiči v sanitkách učí zvládat krizové situace na polygonech.

"Většina lidí si myslí, že jízdy na polygonu jsou ten hlavní a nejdůležitější způsob, jak se zdokonalit v řízení. Polygon z vás ale lepšího řidiče neudělá. Naopak byste si z takové zkušenosti měli odnést pokoru a pocit, že riskovat nemá cenu," vysvětluje Pavel Jedlička.

Čtyři stupně naléhavosti

Zarazí vás, když jede sanitka s majáky, ale dodržuje rychlostní limity? Je pravděpodobné, že se řídí takzvaného limitu naléhavosti, který jí určuje dispečink. Tyto limity nemají všechny záchranné služby, pokud ale ano, N1 znamená absolutní prioritu, kdy řidič jede se zapnutými majáky a bez rychlostního omezení. N2 stanovuje jízdu pod majáky, ale maximálně rychlostí 30 km/h nad limity, N3 s majáky, ale podle předpisů, N4 bez majáků a podle předpisů.

Proto s bratrem vymysleli disciplínu, která by měla řidiče - záchranáře naučit podstatnější dovednost - jezdit v běžném provozu rychle, ale maximálně bezpečně a plynule. Sanitní auta osadili senzory, které jízdu monitorují a umí analyzovat jízdní styl.

Plynule, ale svižně

Usedáme s první posádkou a vydáváme se na zhruba půlhodinovou trasu kolem Hradce Králové. Řidič má za úkol jet bez majáků a podle předpisů, ale svižně. Jede se na stopky. Spolujezdec dostává mapové podklady, podle kterých radí, kam se jede. Na vyznačeném místě se před zpáteční cestou prohodí.

Martin Hruška a Jiří Rychtár jsou řidiči - záchranáři z Královéhradeckého kraje, kteří jezdí na záchrance v Novém Bydžově už několik let. Oba bez nehod. Když mají odpovědět, co je na řízení sanitky baví, adrenalin je to poslední, co by je napadlo.

"Kdo to vnímá jako akci, je spíš nebezpečný řidič. Nejdůležitější je pořád předvídat a čekat, že auta, chodci nebo cyklisti kolem vás mohou udělat cokoli," vysvětluje Hruška. "A to se taky kolikrát děje. Dvacet aut vám způsobně uhne, to poslední před křižovatkou zastaví a vy neprojedete. Stalo se mi, že začalo i couvat, tak jsem to musel vycouvat taky," popisuje své zkušenosti Hruška, který zároveň hledá v itineráři, kam mají s kolegou jet, a při tom ještě drží mobil se stopkami.

Kurz si chválí. "Ta videa byly extrémy, ale je dobré to vidět a připomenout si, jak důležité je se naplno věnovat provozu. Jsme jen lidi a chybu může udělat každý, hrozí, že se z řízení stane rutina," myslí si Rychtár. "Dochází mi, že tahle práce mě změnila, a když pak jedu s rodinou, jsem vyloženě klidný řidič. Kamarád mi dokonce řekl, že jsem až moc pomalej," směje se Hruška.

Vliv na svůj řidičský styl v soukromém životě vnímá i kolega. "Daleko víc předvídáte a navíc, když víte, co všechno se může stát a jak došlo k nehodám, po kterých jste někoho zachraňovali, radši to auto před sebou v křižovatce necháte projet a počkáte si," popisuje Rychtár.

Pětadvacetiletá Timea Pražáková je ve skupince kurzistů jedinou řidičkou. Že jí práce baví, je vidět na první pohled, když sedá za volant, anebo s mapou v ruce z místa spolujezdce radí, kam jet. "Tohle je můj dětský sen, odmalička jsem věděla, že chci být záchranářka. V Praze, odkud původně jsem, to ale tehdy nešlo, šéf záchranky nechtěl, aby sanitky řídily holky. Dnes se už situace mění a je to běžnější. V Královéhradeckém kraji jsou vstřícní a je nás víc a víc," říká a pokračuje: "Baví mě vlastně i to boření mýtů, že ženské nemohou být plnohodnotné řidičky - záchranářky."

Pavel Jedlička po ukončení kurzu shrnuje, co vyplynulo z naměřených dat monitorovaných jízd. Výsledky nejsou vyloženě pozitivní. "Většina účastníků kurzů se rozdělila do dvou skupin řidičů s typickým jízdním stylem. První jede rychle, ale zároveň neplynule, nekomfortně a inklinuje k nebezpečí. Druhá jede komfortně, plynule, bezpečně, více předvídá, má více času na řešení případné krizové situace, ale dosažené časy jsou pomalé, na horní hranici daného úseku."

Podle něj jen velmi malé procento účastníků - zhruba okolo 15 procent - dokáže optimálně sladit obě pozitiva těchto jízdních stylů, tedy rychlost a plynulost. V dalších kurzech vzdělávání pro ZZS by se s bratrem rádi zaměřili na důkladnější trénink řidičů. "Záchranář by měl umět pružně reagovat a přizpůsobovat se podmínkám konkrétního zásahu. Chceme "vychovat" ty nejlepší inteligentní řidiče, kteří budou své zkušenosti předávat dál."

 

Právě se děje

Další zprávy