reklama
 
 

Istrie tam a zase zpátky. Kudy se letos vydat do oblíbené letní destinace Čechů

29. 5. 2018 6:40
Dovolenou na poloostrově Istria si volíme především proto, že je z chorvatského pobřeží nejblíže. Platí to hlavně pro ty, kteří k moři zvolí jako dopravní prostředek automobil. Existuje několik cest a jejich derivátů, jak se na poloostrov dostat, my jsme si letos v květnu vybrali dvě. Hodně samozřejmě záleží na tom, z jakých koutů České republiky vyrazíte. Pro nás byla startovacím místem Praha. Zatímco cestou do Chorvatska jsme zamířili na Vídeň, zpátky jsme se do Česka vrátili jižní cestou přes Linz, Dolní Dvořiště a České Budějovice.

Poloostrov Istrie patří mezi vůbec nejoblíbenější letní cíle Čechů. Rozprostírá mezi přístavy Rijeka a Terst. Istrie je tak trochu jiné Chorvatsko. Velký vliv na místní populaci, kulturu i architekturu zde po staletí měla Itálie, která mezi válkami tento poloostrov dokonce ovládala. A je to zde vidět.

Pobřeží Istrie se táhne od lázeňského městečka Opatija na východě až po západní Umag. Mezi nimi leží například rybářské osady a letoviska Rabac a Medulin, starobylá města Pula a Rovinj nebo malebné letovisko Poreč s vyhlášenými kempy Lanterna. 

Své kouzlo mají také letoviska Premantura a Banjole u nejjižnějšího výběžku poloostrova Kamenjak. Ten je zároveň vyhledávanou přírodní rezervací s malými zátočinami, kde najdete skoro soukromé kamínkové pláže a průzračně čisté moře. 

Z mnoha možných variant jsme si na naší týdenní cestě do Chorvatska vybrali tři centra Istrie. S obytným automobilem Mercedes-Benz Marco Polo Horizon totiž hodláme nocovat v kempech. Dopředu nemáme zajištěno nic, jen si ověřujeme přes internet, zda jsou vytipované kempy v provozu celoročně, aby měly i začátkem května otevřeno. 

Vyrážíme na prvního máje okolo čtvrté ráno z Prahy, cílem je nejprve dálnice D1, kterou opouštíme u Jihlavy, a míříme na hraniční přechod do Rakouska na Hatích. D1 je v tuto dobu prázdná, a tak nás nezdržují ani uzavírky, kterých je tu letos opět dost, ani kamiony, jejichž provoz je ve sváteční dny omezený.

Co se uzavírek týče, mám pocit, že je silničáři dělají každým rokem užší a užší. Předjíždění osamocených kamionů dva metry širokým Mercedesem třídy V je tak lehce nervózní záležitost. Do léta se to určitě nezlepší, takže nás čekají dlouhá čekání v kolonách před opravovanými úseky a v nich pak jízda stejnou rychlostí, jakou se pohybují kamiony…

Na úseku mezi Jihlavou a Znojmem nic nového není. Před Znojmem hledáme pumpu, kde koupit rakouskou dálniční známku. Nová Benzina láká na její nejnižší cenu 249 korun. Zastavuji zde, ale obsluha jen krční rameny a hlásí: "Vyprodáno". Tak zde alespoň dotankujeme palivo.

Zastavujeme tedy podruhé u OMV ve Znojmě, kde nás poplatek za použití dálnice našich jižních sousedů přijde na 269 korun. Pokud si počkáte až k nějaké čerpací stanici do Rakouska, ušetříte. Desetidenní rakouská známka zde totiž stojí 9 eur, což je při kurzu 25,7 Kč/euro celkem 231 korun.

Za hranicemi Rakouska se dnes jede už jen přes několik vesnic (pozor na stacionární radary v Guntersdorfu a Grundu). Asi 45 km před Vídní najedete na rychlostní silnici, kde se střídají v jednom směru jeden nebo dva pruhy. Pozor na radary, nejvyšší povolená rychlost je i zde 100 km/h.

Provoz okolo osmé hodiny ranní je řídký a cesta ubíhá. Celkem rychle najíždíme na kraťoučkou dálnici A22 směr Vídeň, do rakouské metropole vjíždíme okolo deváté hodiny.

Velké množství tunelů nadjezdů, sjezdů a nájezdů může někomu připadat složité, ale stačí jen sledovat na cedulích směr A2/Graz a nemůžete se ztratit. I ve Vídni se kontinuálně staví a opravuje, ale uzávěry tentokrát nijak nekomplikují provoz. V létě to však asi bude trochu jiné.

Vídeň opouštíme takzvanou jižní dálnicí (Süd Autobahn) A2. Cedule hlásí, že do Grazu je to 240 km. Provoz trochu zhoustl a pohodovou jízdu na tempomat trochu narušují opravy a častá omezení rychlosti na 100, respektive 80 km/h. 

U Grazu je třeba opustit A2 a pokračovat po A9 směr Spielfeld, kde je přechod do Slovinska. Zde si na hraničním přechodu musíte koupit slovinskou dálniční známku, takže pokud jedete jen krátký úsek na Záhřeb, stojí za to se slovinským dálnicím, respektive poplatku 15 eur vyhnout. My však míříme na jih směr Lublaň, a tak známku kupujeme.

Slovinci to mají dobře ošetřené. Základní známku pro vozidla kategorie 2A (do 3,5 tuny s výškou do 1,3 m nad přední nápravou) prodávají za 15 eur na sedm dní, pokud se u moře zdržíte déle, musíte si koupit rovnou měsíční, která stojí 30 eur.

Na dvojnásobný poplatek se musí připravit velké vany do 3,5 tuny s výškou nad 1,3 metru nad přední nápravou. Seznam automobilů této kategorie najdete zde. Zatímco loni cestou na ostrov Brač Volkswagenem Caravelle jsme platili poplatek 30 eur, nyní s automobilem stejné kategorie to bylo jen 15 eur.

První velké slovinské město Maribor bez problémů míjíme a míříme na metropoli Lublaň (Ljublana). Za Mariborem pak stavíme u nové čerpací stanice domácího řetězce Petrol. Tohle je opravdová oáza pro motoristy. K dispozici je zde asi 15 tankovacích stojanů, najdete zde LPG i CNG a dokonce řadu nabíjecích stojanů Tesla Charger.

Nechybí velký obchod a bistro nebo restaurace McDonald´s. Za použití sociálního zařízení se však musí stejně jako u čerpaček v Německu platit 50 centů. Jinak se dovnitř přes turnikety nedostanete.

Po rychlém vyprázdnění a krátkém občerstvení znovu vyrážíme na další úsek. Slovinská dálnice se s těmi českými nedá srovnat. Rovný asfalt umožňuje, aby si spolujezdci mohli v klidu zdřímnout, monotónní jízdu narušují jen rychlostní omezení v tunelech na 100 km/h. 

Najíždíme na obchvat Lublaně a hned se nabízí několik variant. Pokud míříte dolů na jih, je potřeba zvolit směr Terst neboli Trieste a Koper, což je dálnice A1. Asi po 50 km jízdy je z ní potřeba sjet na městečko Postojna. 

Pokud máte čas, stojí za to navštívit tzv. Postojnské jeskyně, což je asi 20 km dlouhý systém krasových jeskyň, které vytvořila podzemní řeka Pivka. V opačném případě budete pokračovat po státní silnici 6 na města Pivka a Ilirská Bistrica. To už se ale pomalu blížíte na hraniční přechod Ciborica, kde překročíte hranici do Chorvatska. 

Chorvatským celníkům je celkem jedno, kdo vjíždí na jejich území, slovinským nikoli, a tak se v protisměru tvoří nepříjemné kolony. Podobné si ostatně užijeme, až se budeme vracet. 

Skvělé je, že hned za hranicí můžete najet na dálnici A7. Z ní sjedete na letovisko Opatija asi po 20 km a to už se díváte Kvarnerský záliv, který omývá východní břehy Istrie. Mezitím však zaplatíte na výjezdu z dálnici první poplatek 15 kun.

Dříve se na letoviska západní Istrie jezdilo právě přes Opatiji, v květnu však byl ve vjezdu do tohoto města uzavírka. Náhradní trasa vede po silnici E751 a je potřeba vystoupat až k nejvyššímu vrcholu Istrie, což 1401 m vysoká hora Vojak v pohoří Učka. Nemusíte samozřejmě až na vrchol, skrz horský masív vede 5 km dlouhý tunel v nadmořské výšce okolo 500 m. 

Tunel, který by se měl časem stát součástí dálnice A8 z Opatije, je jednotubusový s obousměrným provozem a maximální povolenou rychlostí 80 km/h. Bezpečný provoz uvnitř údajně hlídá přes 80 kamer. Na konci tunelu je samozřejmě mýtná brána, kde si od nás úřednice bere dalších 30 kun.

Protože míříme na pobřeží do známého kempu Sv. Marina u Labinu, sjíždíme ze silnice E751 na silnici D500. Do cíle nám zbývá poslední 40 km. K recepci kempu Sv. Marina přijíždíme okolo páté hodiny.

Počítadlo mercedesu ukazuje 985 km. Náklady na palivo má každý různé, za poplatky však v případě této varianty, pokud nepočítáme českou dálniční známku, zaplatíte celkem 45 kun a 24 Euro. To je v přepočtu 941 korun při kurzu 3,6 Kč/Kn a 25,7 Kč/Euro.

O dalších našich zkušenostech při cestě na Istrii, možnostech ubytování v kempech nebo místních restauracích a službách se dozvíte v příštím pokračování. Stejně jako o naší zpáteční cestě, která tentokrát vedla přes Slovinsko, Itálii a Rakousko.

 

autor: Jiří Kaloč | 29. 5. 2018 6:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama