Aby stoupl veřejný dluh k HDP za tři roky o polovinu? To je raketový růst, říká Mora

David Klimeš David Klimeš
2. 12. 2020 10:35
S viceguvernérem České národní banky o zadlužování i o tom, kdy přijde ten správný čas na přijetí eura.
Viceguvernér České národní banky Marek Mora.
Viceguvernér České národní banky Marek Mora. | Foto: ČNB

Centrální bankéř Marek Mora tvrdí, že výrazné zadlužování letos i příští rok česká ekonomika zvládne. Dodává ale, že navrhované snížení daní by vytvořilo trvalý strukturální deficit, který by časem mohl výrazně prodražit obsluhu státního dluhu. Za efektivní protikrizové opatření na podporu spotřeby nepovažuje ani snižování daně z příjmu.

Odmítá, že by se z účetních zisků centrální banky mohl sanovat v blízké budoucnosti státní rozpočet. A nemyslí si, že by z ekonomického pohledu začal být ten pravý čas na přistoupení k euru: "Buď se prosadí politická integrace a pak to podpoří stabilitu eurozóny a konvergenci. Nebo klub zůstane tak heterogenní jako dosud a pak nemám pocit, že by nám ujížděl eurový vlak."

Je současné zadlužování státu způsobené krizí a ještě zesílené razantním snižováním daní rizikem pro měnovou politiku?

Záleží na tom, co si představujete pod pojmem riziko. Pokud by prošel parlamentem návrh poslance Andreje Babiše či poslance Mikuláše Ferjenčíka, pak ano. To by nám mohlo vytlačit inflaci trochu výše, než předpokládá základní scénář České národní banky na příští rok.

Dobře, takže o jeden tlak na zvyšování úrokových sazeb navíc. Ale co střednědobé a dlouhodobé riziko 130 miliard každý rok přilepených ke státnímu dluhu?

Tady nevím, jestli si všichni dostatečně uvědomují, co se během tří let stane. Že vzroste podíl veřejného dluhu na hrubém domácím produktu o polovinu: z 30 na téměř 45 procent.

To je za tak krátkou dobu raketový nárůst, a pokud bychom tento trend prodloužili, tak je to už kritická věc. A to tam ještě nejsou započítány návrhy obou pánů poslanců.

To odpovídá projekci Národní rozpočtové rady, podle níž do dluhové brzdy na úrovni 55 procent HDP narazíme už někdy v roce 2025. Pokud necháme zadlužování dojít tak daleko, co se pak stane? Jak bude fungovat dluhová brzda?

Vlastně nevím. Něco takového by se stalo poprvé, museli bychom pak mít každý rok povinně vyrovnané rozpočty. Ale já doufám, že to už předtím vyvolá tlak na politiky, aby se zase začali chovat fiskálně odpovědně.

Vždyť vidíte, jakou debatu už vyvolalo chystané snižování daní. Myslím, že český národ je fiskálně konzervativní…

… ano, němečtější než Němci. Ale politici na to teď nějak zapomínají.

Ale Češi ne. Samozřejmě chtějí na daních platit o tisíc nebo dva tisíce korun méně, ale na druhou stranu si uvědomují celospolečenské náklady. Dokonce si myslím, že dobře chápou a rozlišují různé druhy zadlužování. S krizí vám automaticky vyskočí náklady na sociální dávky, sníží se daňové výnosy. Asi chápou i to, že vláda podporuje hospodářské oživení, to jsou všechny ty nejrůznější covidové programy.

Co se stane, až se krize přežene? Takzvané automatické stabilizátory zase sníží výdaje na sociální dávky a zvýší daňové příjmy. Snad se podaří i seškrtat dočasné covidové podpory firmám. Ale rizikem je trvalý, strukturální deficit. Těch 130 miliard na snížení daní bez adekvátního snížení státních výdajů je tam nyní navrhováno napořád a toho se bojím.

Premiér tvrdí, že to podpoří rozeběhnutí ekonomiky.

Tento způsob snížení daní k tomu ale povede jen velmi omezeně. Pokud už si to sněmovna přála, aby podpořila rozběhnutí ekonomiky, měla si vybrat jiný způsob, který by byl efektivnější.

Jaký?

Nechci se pouštět do politické stránky věci, to mi nepřísluší, ale jako ekonom snad mohu říci, že návrh pana Ferjenčíka je určitě logičtější než návrh pana Babiše. Pokud chceme snižování daní použít jako protikrizové opatření, je důležité podpořit nízkopříjmové obyvatele. Ti mají větší sklon ke spotřebě a bezprostředně ty peníze utratí.

Zatímco já těch dodatečných deset tisíc jednak nepotřebuji…

… to by bylo u vás asi ještě více.

Vidíte. Ale hlavně lidé jako já je asi hned nevydají k okamžité spotřebě, a nefunguje to tedy jako protikrizové opatření.

Vy jste znalec Německa. Proč sem podle vás neprosákl tamní koncept, který se snaží podpořit spotřebu dočasným snížením daně z přidané hodnoty?

Nevím. Můžete vždy argumentovat, že je otázkou, zda se její snížení promítne i do reálného snížení cen. Ale měl jsem nedávno v ruce právě německou studii, která potvrdila, že se to opravdu stalo. Spotřebitele to hned pobídne. A hlavně je to jasně časově omezené od do. Zatímco u snížení daně z příjmu v Česku je to sice v důvodové zprávě, ale už v žádném paragrafu zákona, takže nyní je to designováno napořád.

Dělat dluhy je lehké, umořovat nikoli. Dostaneme za odměnu k zadlužování vyšší rizikové přirážky na státních dluhopisech a dražší obsluhu bobtnajícího dluhu?

Pokud bychom kumulovali vysoké dluhy jen tento a příští rok, ekonomika našeho typu by to ještě zvládla. Jsme stále jedna z nejméně zadlužených zemí unie, jakkoliv je otázka, zda průměrné zadlužení evropských zemí je zrovna dobré měřítko.

Také jsme ale relativně malou ekonomikou se stále ještě mladou měnou, tedy ne tak dobře trhy osahanou. Nejsme Švýcarsko střední a východní Evropy, i kdybychom stokrát chtěli. Pokud dojde k výprodejům měn z našeho regionu, nedělejme si iluzi, že trhy budou rozlišovat mezi českou korunou, polským zlotým, maďarským forintem a rumunským lei.

A ještě jeden moment: mezi růstem dluhu a výší rizikové přirážky nemusí být lineární vztah. Na nějaké výši dluhu najednou ta riziková prémie může rapidně povyskočit. A dokud se to nestane, tak se nedozvíme, kde ten práh je.

Ale koledujeme si o to, abychom se to dozvěděli. Takže si dokážete představit, že na obsluhu dluhu najednou platíme třeba 100 miliard ročně?

To si dokážu představit. A nezapomínejte, co vše se ve výsledku potkává v absolutní částce - růst zadlužení, výše rizikové přirážky a do toho ještě může centrální banka při ekonomickém oživení zvedat úrokové sazby.

S těmi půjdete nahoru i v případě, že půjde nahoru inflace. Ta se už nyní pohybuje kolem tří procent, přesto jste se aktuálně rozhodli nijak zatím nekrotit hypotéky, i když je po nich hlad a někde jsou nemovitosti nadhodnoceny i o čtvrtinu. Proč?

Vnímáme to jako riziko. Ale nezapomeňte, že naše opatření primárně chrání finanční stabilitu, ne spotřebitele před jeho "vlastní blbostí", abych to řekl natvrdo. Tentokrát jsme plošný zásah neudělali, protože předpokládáme, že covid přeci jen prosákne i sem a růst cen nemovitostí se přinejmenším zvolní. Bedlivěji pozorujeme spíše banky. Některé se při poskytování hypoték chovají na hraně či spíše za hranou obezřetnosti. Není to podle nás hodné plošného opatření, ale s několika ústavy to bude řešit náš příslušný útvar.

Centrální banka teď díky kurzovému vývoji vykazuje zisk a radní Aleš Michl proto navrhuje sanovat s jeho pomocí státní rozpočet. Je to reálné?

Popořádku. Máme stále neuhrazenou ztrátu z minulých let zhruba 129 miliard korun. Dále je otázkou, jaký hospodářský výsledek vůbec vykážeme za letošek. Máme ohromné množství devizových rezerv, které vynášejí ve svých měnách, a teprve na konci roku tyto zisky přepočteme. Koruna ale nyní posiluje, takže je otázka, zda vůbec nějaké budou.

Ale i kdyby ano, pak je první na řadě úhrada minulých ztrát. Pokud by to snad dopadlo tak, že tam něco zbude nad oněch 129 miliard, je dalším krokem vytvoření rezervního fondu na úhradu budoucích ztrát. Nyní přece dobře vidíme, jak velké dopady může mít volatilita kurzu. Navíc je to i v souladu s tím, co nám předepisuje zákon.

Pak - snad někdy v budoucnu -, pokud by nad nároky rezervního fondu něco stabilně zbývalo, bavme se o vztahu ke státnímu rozpočtu. Ale to opravdu není debata na příští rok. Za sebe k tomu ještě říkám: už vůbec by z hlediska nezávislosti banky nebylo šťastné s tím začít ve volební rok.

Jakkoliv si jistě přejete co nejrychlejší zvládnutí krize, aby se úrokové sazby zase mohly vydat vzhůru, co když to fiskál opět nezvládne jako v minulé finanční krizi? Jaký arzenál má ještě Česká národní banka v záloze? Opět kurzový závazek? Kropení domácností penězi?

Role fiskální politiky vlády je v této krizi zásadní a v mnohých evropských zemích se kabinetům daří krizi ekonomicky docela dobře zvládat. Ale abychom se nebavili jen co by, kdyby, museli bychom si nejprve říci, co přesně považujeme za mezní situaci a jak bychom na ni reagovali.

Neustále se mluví o vějíři opatření. Ale zrovna ono kropení penězi z vrtulníku je jedno z těch, které jsme vyloučili. Je jen těžko realizovatelné, velmi málo ozkoušené a také to velmi stírá rozdíl mezi fiskální a monetární politikou. Dále je to ale otevřené: kurzový závazek, intervence v oblasti vládních dluhopisů či negativní úrokové sazby.

Signalizujeme tedy připravenost, arzenál je široký, nicméně z poslední prognózy vyplývá, že spíše roste pravděpodobnost zvýšení úrokových sazeb bez nutnosti nějakého dalšího uvolňování.

Takže už v příštím roce zase vyskočí nahoru?

Naše prognóza nám to signalizuje, ale bankovní rada tento výhled stále trochu mírní. Nejistoty spojené s covidovou krizí jsou pro nás stále větší než inflační rizika, a to včetně případného snížení daní. I poslední kurzový vývoj pravděpodobnost brzkého zvyšování úrokové sazby snižuje…

Ještě k bankám. Změnila něco na posuzování stability českého finančnictví pandemie? Dozvěděli jsme se něco nového o bankách - jak jsou zdravé, jak jsou schopné v krizi půjčovat?

Dozvěděli jsme se, že finanční sektor je zdravý, odolný a dobře kapitálově vybavený. Má dostatek likvidity a drží si i ziskovost. Banky nejsou tentokrát příčinou krize jako před deseti lety, dnes jsou součástí jejího řešení.

Brzy má být zveřejněna zpráva o případném českém vstupu do bankovní unie, kterou EU založila po finanční krizi. Z různých důvodů nyní po členství pokukuje sever i jihovýchod Evropy. Můžeme zůstat stát opodál?

Ta zpráva se stále chystá a vláda ji ještě neschválila. Ale to pokukování není tak výrazné, jak říkáte. Když se bavím s Dány a Švédy, kterých se to týká, jde jim především o to, jak zajistit přísnější dozor nad bankami, což pro nás není téma. A zatím to na severu ani k ničemu nevedlo. Bulharsko a Chorvatsko na jihovýchodě, zase představují úplně jiný příběh. K bankovní unii se mělo původně přistupovat až spolu se vstupem do eurozóny, ale nyní platí nová podmínka, která vyžaduje začlenění už při vkročení do přípravky na euro. Proto tam obě země musí.

Postoj centrální banky je neměnný: do bankovní unie bychom měli vstoupit až se vstupem do eurozóny, zpochybňujeme tedy i tu novou podmínku, protože si myslíme, že máme dost silný a stabilní finanční systém, se kterým bychom případné členství v přípravce zvládli.

Hlavně ale nezapomínejme, že bankovní unie ještě není dodělaná a není ani otestovaná větší zátěží.

A nemůže nás donutit k přistoupení něco dříve? Co když se dotáhne v bankovní unii společné pojištění vkladů a já si jako střadatel řeknu, že než spoléhat na české banky, raději je uložím do pobočky landesbanky, aby mi za ně ručili Němci?

To se může stát. Ale nezapomínejte, jak velký problém dnes v unii představuje jakýkoliv pokrok v jakémkoli sdílení rizik. Nebo, chcete-li, jakýkoli krok směrem k fiskální unii. Už jen vytvořit společné krytí k druhému pilíři bankovní unie, tedy k jednotné sanaci bank, byl velký problém. U společného pojištění vkladů se to za posledních pět let neposunulo nikam.

Chystá se také analýza míry našeho sladění s eurozónou. Tentokrát bude jednoduchá, nesplníme Maastrichtská kritéria například z pohledu inflace. Není ale už ta dlouhodobá argumentace nedostatečnou konvergencí trochu málo přesvědčivá?

Osobně také kritérium nedotažené konvergence začínám relativizovat, nicméně tato otázka není zcela mrtvá. Víme z učebnic, že když zafixujeme kurz společnou měnou, pak se přibližování musí dít inflačním kanálem. My ale potřebujeme tušit, co by to s naší zemí reálně udělalo. Když se podíváte na členy eurozóny ve střední a východní Evropě, zjistíte, že od velké finanční krize příliš nekonvergují.

Z pohledu HDP na hlavu v paritě kupní síly jsme předstihli už i Slovinsko, jsme u Španělska a blížíme se Itálii. Takže tu debatu vítám, neargumentujme opravdu jen konvergencí, ale zároveň se dobře dívejme, jak okolo nás reálně probíhá.

Teď nevím, jestli jste mi vlastně odpověděl. Mám pocit, že debaty o konvergenci už nejsou ani moc ekonomické, k jádru unie jsme se přiblížili dost, takže je to spíše politická věc. Chtěl jsem tedy vědět, jestli už pro centrálního bankéře není při posuzování, zda přijmout euro, místo konvergence důležitějšího něco jiného.

Pro mne je čím dál důležitější jedna věc, která se ale velmi špatně formuluje. Jednak proto, že se týká našich přátel v eurozóně, a jednak proto, že nechci udělovat hraběcí rady. Mě zajímá, jak moc je robustní celá architektura eurozóny. Vznikla spousta nových nástrojů, mnohé se stále ratifikují, mnohé nejsou dodělané a mnohé neprošly žádným zátěžovým testem.

V koronavirové krizi se ani nevyužil Evropský stabilizační mechanismus z minulé krize a už se vytvořil další instrument - Plán obnovy krytý společným unijním dluhem.

Nejsem si tedy fungováním eurozóny nyní vůbec jistý. Jsou tam stabilní státy jako Německo, Holandsko, Finsko, Lucembursko. Ale na druhé straně tam jsou i země s dlouhodobými strukturálními problémy. A tyto dvě skupiny se k sobě příliš nepřibližují.

Takže místo aby eurozóna posuzovala naši připravenost ke vstupu, budeme my posuzovat robustnost eurozóny?

Tak já si to posouzení pro sebe dělám, protože je to důležité. Česká národní banka má ve svých analýzách sladěnosti kapitolu o vývoji eurozóny a já tlačím na to, aby se rozšiřovala. Ale je to těžká věc, nemůžeme z Česka radit, jak má kdo kde co dělat. Ale jako ekonom se tomu při posuzování fungování měnové unie prostě těžko mohu vyhnout.

To je možná pohled ekonoma, ale euro je také velké politikum. Z klubu neeurových zemí odpadla Británie, přistupuje jihovýchod unie, váhá sever. Jak dlouho můžeme udržet ten náš klub vlastních měn, který tvoří Polsko, Česko, Maďarsko?

Ano, to je naprosto správná otázka. Ale stejně tak se mohu ptát: jak dlouho v tom současném napětí vydrží eurozóna?

Vy tu dáváte odpovědi.

Ale já to nevím. Buď se prosadí politická integrace a pak to podpoří stabilitu eurozóny a konvergenci. Nebo klub zůstane tak heterogenní jako dosud a pak nemám pocit, že by nám ujížděl eurový vlak. Přidaná hodnota našeho vstupu do eurozóny je nyní nepoměrně menší, než je tomu třeba v případě Bulharska či Chorvatska, které už předtím měly navázané měny na euro.

Vy jste byl před jedenácti lety ústřední figurou našeho prvního předsednictví. Už v roce 2022 budeme Evropské unii předsedat znovu, takže se hledají témata, kterými bychom mohli zaujmout a posunout je. Má ale dnešní Česko vůbec ještě Evropě co nabídnout?

To je otázka pro vládu. Ale mně by se líbil ten šok, který by vyvolalo prohlášení, že žádné české priority do předsednictví tahat nebudeme a na nic nebudeme dávat žádná česká razítka. Místo toho bychom jasně řekli, že ten půlrok budeme sloužit onomu vyššímu unijnímu celku, oprostíme se od vlastních zájmů a pokusíme se dohadovat co možná nejvíce společných pozic. Už toto by byl ohromný příspěvek a naši partneři by nás náležitě ocenili, že dokážeme fungovat jako "honest broker".

Ovšem chápu, že je politicky téměř nemožné, aby toto řekl premiér před svými občany.

Ještě mi řekněte: může naše občas dost krkolomné hledání té pravé role v současné Evropě dojít až k czexitu?

To si rozhodně nemyslím. My nejsme v rámci unie žádní velcí extremisté. V něčem možná trochu ano, ale ne celkově. Jiné státy možná umí unijní politiku chytřeji hrát, ale přitom jsou reálně mnohem více na okraji než my.

Marek Mora, člen Bankovní rady ČNB.
Marek Mora, člen Bankovní rady ČNB. | Foto: ČTK

Marek Mora (49)
Po absolvování Vysoké školy ekonomické vyučoval v Lipsku. V letech 2002 a 2003 pak radil ministrovi průmyslu Jiřímu Rusnokovi, nyní spolu oba dva sedí v bankovní radě České národní banky. Prošel také několika dalšími státními funkcemi, včetně náměstkování na ministerstvu školství, připravoval české předsednictví EU v roce 2009. Mezi lety 2010 a 2015 působil jako vedoucí kanceláře generálního tajemníka Rady Evropské unie. V roce 2017 byl jmenován do bankovní rady ČNB, o rok později se stal viceguvernérem.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Útočník v mešitě v albánském hlavním městě Tiraně pobodal pět lidí. Policie po motivu pátrá

Útočník v mešitě v albánském hlavním městě Tiraně pobodal pět lidí. Jejich stav je stabilizovaný. Policie pátrá po motivu, podle otce domnělého pachatele trpěl jeho syn depresemi.

Policie uvedla, že útočník, albánský státní příslušník Rudolf Nikolli, napadl věřící v mešitě během odpolední modlitby. Strážníci podle ní 34letého muže zneškodnili ihned po svém příjezdu na místo, záběry zveřejněné televizí A2 nicméně naznačují, že Nikolliho odzbrojili již svědci události. Ze snímků je patrné také to, že útočníka se dav pokusil lynčovat.

Zraněno bylo pět mužů ve věku 22 až 35 let, kteří museli být převezeni do nemocnice. Utržená zranění je podle policie nicméně neohrožují na životě.

Zdroj: ČTK
Další zprávy