Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
8. 2. 2020 20:00
Svobodné školy jsou přesvědčené, že děti vědí lépe než dospělí, co je pro ně ve vzdělávání dobré, a tudíž si ho mají řídit samy. Učit se to, k čemu právě každé dítě dozrálo, o co má zrovna zájem, co ho posouvá dál, a způsobem, který mu nejvíc vyhovuje. Klasické školy považují za vězení, státem nařízenou výuku za poškozování dětí, poslušnost za sprosté slovo. V Česku zatím stojí mimo zákon.
Podle zastánců svobodného učení ví samo dítě nejlépe, co je pro něj v danou chvíli ve vzdělávání dobré a jakým způsobem se chce něco dozvídat.
Podle zastánců svobodného učení ví samo dítě nejlépe, co je pro něj v danou chvíli ve vzdělávání dobré a jakým způsobem se chce něco dozvídat. | Foto: Shutterstock.com

V posledních letech se i v Česku hodně diskutuje o alternativních metodách výuky a rodiče, kteří jsou nespokojení s klasickou školou, hledají pro své potomky změnu. Nejčastěji jim vadí učení pro učení bez vazeb k reálnému životu, princip memorování, známkování či podporovaného soupeření mezi spolužáky. Obracejí se proto často na instituce, které nabízejí učení prostřednictvím hry, aktivního poznávání, zážitků či spolupráce s ostatními. Hledají i více partnerský vztah mezi učiteli a žáky, více individuálního přístupu či vnímání dítěte jako jedinečné bytosti, ne jako objektu k učení.

Někteří volí Waldorfskou školu, pro niž jsou typické i několikatýdenní bloky jednoho předmětu, aby dítě do problematiky získalo patřičný vhled, jiní Montessori, zaměřené na individuální přístup k dítěti a učení jeho tempem, další třeba lesní či přírodní školu, kde se děti velkou část dne i roku vzdělávají venku, což prospívá jejich vztahu k přírodě, k přirozenému poznávání, ale i k jejich pevnému zdraví.

Existují i Daltonské školy, v nichž děti samostatně pracují na dlouhodobých projektech a snaží se zjistit si k nim co nejvíce informací, mívají i možnost volby, jakého předmětu a tématu se bude projekt ("daltonský úkol") týkat.

V Česku funguje ještě několik minoritních proudů, ale také jeden, který dosud nemá oporu v české legislativě, neboť jde i proti většině základních principů školního vzdělávání, které ostatní jmenované alternativy uznávají. Jde o tzv. svobodné školy a hnutí Svoboda učení. Ti chtějí zatřást školským systémem opravdu radikálně - mimo jiné požadují zrušení povinné školní docházky i povinného vzdělávání, odluku školství od státu a chtějí, aby o svém vzdělávání rozhodovalo dítě, a ne dospělí.

Alternativní školy? Jen vězení přetřená narůžovo

Pro silná slova tu nechodí daleko, jak její představitelé ukázali na listopadové vzdělávací přehlídce Prague Education Festival (PREF). Dlouholetá propagátorka tohoto směru, psycholožka Jana Nováčková (70) zaměřující se na výchovu a vzdělání dětí, vysvětluje, že dnešní česká škola, a to v podstatě jakákoliv, je vězení a ostatní tzv. alternativní školy jsou prý jen "vězení přetřená narůžovo, ale stále vězení".  

Argumentuje tím, že i pro sebealternativnější školu jsou povinné celonárodní rámcové vzdělávací programy, které určují co, jak a kdy učit. To ovšem do značné míry není pravda, jsou to skutečně pouhé rámce, do nich si učitel může napasovat svůj "obraz", svůj styl, jak děti k dotyčným znalostem dovést. České školy navíc patří k nejautonomnějším v Evropě, což už i nyní s sebou přináší velké nerovnosti v úrovni vzdělání.

"Moje oblíbená věta je, že tradiční škola poškozuje všechny děti, ale každé jinak," říká také Nováčková. Poškození jsou dle jejích slov buď menšího rázu, způsobená tím, že žáci musí trávit spoustu hodin "v nepodnětném prostředí" (rozuměj klasické škole), zatímco by čas mohli využít užitečněji. "A někdy se jedná o těžká poškození dětí, kdy přijdou nezralé a škola zaklekne a nutí je ke čtení."

Že by se nějakého dítěte tyto kritizované praktiky nemusely negativně dotknout, v podstatě nepřipouští. "Ve škole se učí poslušnosti. A pro mě je poslušnost sprosté slovo," říká.

Učit se co chci, kdy chci a jak chci

Svobodné učení kritizuje vnější motivaci, jako je známkování v klasické škole, a učení řízené zvnějšku - učiteli. Stoupencům tohoto směru vzdělávání vadí, že si dospělí myslí, že vědí lépe než děti, co je pro ně dobré, a dovedou je k tomu, ať se jim to líbí, nebo ne, žák je pro ně objekt vzdělávání. Svobodné učení prosazuje naopak vnitřní motivaci a vlastní iniciativu dítěte, sebeřízené vzdělávání, při němž se dítě učí to, k čemu právě dozrálo a co ho právě zajímá. A taky když ho to zrovna zajímá a způsobem, který mu vyhovuje. Podporuje to prý přirozenou zvídavost a přirozené poznávání světa. Jde o tzv. "unschooling", tedy "odškolení".

Svobodné školy stojí mimo českou legislativu, ale některé soukromé instituce se jejich myšlenkami inspirují. Unschooling také někdy používají čeští rodiče, kteří se rozhodli pro domácí výchovu. Když chce jít zrovna dítě do lesa, jdou s ním do lesa a tam třeba pozorují zdejší faunu a flóru (přírodopis), počítají příklady se stromy či šiškami (matematika), orientují se s dětmi v mapě a zkoumají terén (zeměpis), lesní kapličku a její historii (dějepis, vlastivěda), zkoušejí si tu postavit houpačku a zkoumají její těžiště (fyzika) a doma pak o dobrodružné výpravě dítě napíše vyprávění (čeština). Tedy když má právě na něco z toho chuť a cítí motivaci. Rodiče si pak musí o těchto úkolech vést portfolio, kterým se s dítětem prezentují na přezkoušení.

Děti v individuálním (domácím) vzdělávání se občas sdružují do tzv. komunitních škol, kde se lze učit alternativními metodami včetně unschoolingu. "Jenže také se na ně vztahuje povinné kurikulum (rámce učiva) a jednou za půl roku musejí do školy na přezkoušení, takže v České republice v podstatě není sebeřízené vzdělávání možné. Navíc v běžných školách mohou děti prolézt systémem prakticky nevzdělané. Propadnout mohou jen jednou a pak už je musíte posunout vzdělávacím systémem dál. Naopak dítě v individuálním vzdělávání musí uspět u přezkoušení, jinak mu může být tento typ výuky zrušen," říká další velká propagátorka svobodného učení v Česku, Michaela Řeřichová.

Studovala ekonomii a sociální práci a pracovala v nízkoprahovém centru pro sociálně znevýhodněné děti. Netají se, že miluje utopie a radikální otevřenost. O své práci říká, že "v odpoledních hodinách jsme rehabilitovali děti ze vzdělávacího systému v dopoledních hodinách".

Nesnáší rozdělení na dětství a dospělost, děti a dospělé. Všichni jsou především lidé a všichni by měli mít stejné právo na sebeurčení a seberealizaci. Nechápe, proč by toho děti neměly být schopné. "Ve svobodných školách rozhodují o vzdělávání děti, s čímž nemají rodiče prakticky nic společného, kromě toho, že je v tom podpoří," prohlašuje.

Zrušení povinné školní docházky by podle ní neznamenalo konec škol. "Stát by pouze přišel o svůj monopol na vzdělávání, ale lidé by dál zakládali školy, dál by vytvářeli vzdělávací programy a vybírali by si, který typ školy zvolit," tvrdí Michaela Řeřichová.

 V tomto prostředí by se podle Nováčkové pohybovali žáci, kteří by třeba ještě několik let neuměli číst, psát či počítat, pakliže by k tomu ještě nedozráli. "Protože v momentě, kdy k tomu dozrají, tak je to naučíte za pár hodin. Třeba celý ročník matematiky se dá naučit za dvacet hodin," říká. Tyto školy by byly soukromé, vznikaly by z popudu rodičů a učitelů zezdola, budovy, režii i platy by však měl podle Nováčkové řešit stát. Dospělí jsou podle ní v tomto prostředí především garantem bezpečného prostředí.

Z vyjádření ministerstva školství k alternativním školám

V ČR je školní docházka povinná, přičemž je v současnosti povoleno plnit ji i formou individuálního vzdělávání. Takto vzdělávaný žák musí být ale zapsán v konkrétní základní škole, musí tak plnit požadavky Rámcového vzdělávacího programu a školní vzdělávací program dané školy. Individuálně vzdělávaný žák koná každé pololetí v kmenové škole zkoušky ze všech předmětů.

Jakékoli alternativní školy slouží jako rozšíření k tradičním státním nebo soukromým školám. Mají speciálně upravené školní vzdělávací programy a školní řád. Jsou to buď zcela autonomní subjekty, nebo pracují jako součást větší školy, která tak dává prostor pro vzdělání i žákům, kterým většinový styl výuky nevyhovuje, zejména z důvodu nějaké specifické poruchy učení či jiných dispozic.

Hlavním cílem alternativního školství je poskytovat vzdělání žákům, kterým by se to v tradičních školách nepodařilo nebo rodičům tento způsob vzdělávání vyhovuje více. 

MŠMT alternativní programy podporuje, školy ale musí plnit rámcové vzdělávací programy (RVP), jeho cíle, a především výuka musí směřovat k naplnění očekávaných výstupů RVP, které jsou povinné pro všechny. Jakou formu pro to zvolí, je na jejich rozhodnutí. Uvedené metody (svobodných škol) nejsou v souladu s povinnou školní docházkou v ČR.

Odborníci jsou skeptičtí. Je to cesta do pravěku

Nováčková i Řeřichová usilují o legislativní změny, které by tento způsob vzdělávání umožnily. Založily Alianci pro sebeřízené vzdělávání, publikují a besedují. Velké šance ale patrně nemají. Povinná školní docházka je totiž brána nejen jako nástroj k plošné výuce, ale také plošné socializaci a plošnému stírání rozdílů mezi dětmi z vyšších a nižších vrstev. Kdyby škola začala být dobrovolná, první by do ní přestaly chodit zejména děti ze sociálně slabých rodin a propasti ve společnosti by se dramaticky prohloubily. 

Obě propagátorky však tvrdí, že svobodné školy by byly ideální právě pro děti ze sociálně vyloučených lokalit, neboť by je nesvazovaly žádnými požadavky a nároky. Odborníci na vzdělávání a sociální oblast, které oslovila redakce Aktuálně.cz, tomu však nevěří.

"Osobně považují celou aktivitu za cestu do pravěku a naštěstí, podle mě, nemá žádnou šanci na úspěch. Osobně bych vynaložil maximální úsilí k tomu, abych jim ve změnách zabránil," říká například odborník organizace Člověk v tísni na sociální znevýhodnění, vzdělání či dluhovou oblast Daniel Hůle. Upozorňuje, že v organizaci naopak dlouhodobě podporují prodloužení povinné školní docházky minimálně na 11 let po vzoru vyspělých zemí a dodává: "Je to podle mě projev sebestředného pohledu na společnost, kdy je zajímá jen jejich vlastní svoboda a nezohledňují katastrofální dopady na ostatní, zvláště pak znevýhodněné děti."

Skeptická ke svobodným školám je také specialistka na vzdělávání a jeho sociální aspekty docentka Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. "Myslím, že je hodně obtížné vést svobodnou školu tak, aby byla schopná vybudovat ve všech dětech patřičnou zodpovědnost a úctu ke společně stanoveným pravidlům, které jsou podle mého názoru pro řádné fungování školy nezbytné," říká.

I kdyby svobodná škola řádně fungovala, nebyla by podle ní řešením pro všechny děti, a už vůbec ne pro všechny učitele. "Zároveň se trochu obávám, že se může stát, že někteří protagonisté svobodných škol u nás mohou vidět v tomto zařízení spíše cestu k tomu, jak mladé lidi zbavit veškerých pravidel a také ohledů na druhé, spíše než jak je naučit přijímat plnou zodpovědnost za své konání i za prostředí, ve kterém se pohybují," upozorňuje a dodává: "To mně osobně připadá jako cesta do pekel, neboť zodpovědnosti a ohleduplnosti se nám podle mého názoru ve společnosti nedostává."

Na půli cesty mezi zastánci svobodného učení a unschoolingu i postoji odborníků na vzdělávání a sociální oblast stojí Ivana Kašparová, propagátorka domácího vzdělávání v Česku. Samotná myšlenka unschoolingu se jí líbí, ale na rozdíl od Nováčkové či Řeřichové vidí roli dospělých v tomto procesu jako velmi důležitou. A dává příklad rodičů, kteří vykonávají práci z domova, nechají si tam školou povinné děti a během své práce je přirozenou cestou na konkrétních situacích učí potřebné znalosti a dovednosti a k tomu často i vlastní řemeslo.

Vadí jí však mnohé představy sebeřízeného učení a způsoby provedení českými rodiči. Ti si prý unschooling leckdy pletou s tím, že dávají dítěti maximální svobodu a jen minimálně povinnosti, pravidelnosti či rutinu, do chodu potomka zapojují, jen když se jemu chce.

"Výsledkem je individualisticky jednající dítě, které rodiče vnímají a prezentují jako silnou osobnost," píše ve své knize Spolu: průvodce domácím vzděláváním v ČR a upozorňuje, že společnost by bez pravidel a konvencí nemohla fungovat. Unschoolingové dítě by podle ní mělo ovládat coby klíčové dovednosti znalost místních konvencí, vzájemný respekt, konsenzus či vyjednávání. "Svoboda učení tedy nemůže spočívat v tom, že bychom zrušili všechna pravidla a konvence, neboť skupina individualistů by nemohla přežít," upozorňuje Ivana Kašparová.

 

Právě se děje

před 8 minutami

Po smrti černocha v Minneapolis vyšly do ulic stovky lidí, policie zasáhla slzným plynem

Policie v americkém městě Minneapolis rozháněla slzným plynem stovky demonstrantů, kteří se shromáždili na protest proti úmrtí černocha George Floyda. Informoval o tom list The Guardian. Floyd zemřel v pondělí poté, co mu při zatýkání klečel bělošský policista několik minut na krku, ačkoliv muž opakovaně říkal, že nemůže dýchat, a strážníka prosil, aby jej nezabíjel.

V ulicích kolem místa incidentu se sešel dav místních obyvatel, který zablokoval dopravu v blízkém okolí. Řada z protestujících měla nápisy vyzývající k ukončení policejní brutality, zatímco někteří vykřikovali "stíhejte policii". Podle The Guardian šlo o jedno z největších shromáždění, jaké kdy město Minneapolis zažilo.

Značně rozzuřený zástup se i přes silný déšť následně vydal směrem k místní policejní stanici, kde se střetl s hlídkujícími policisty. Někteří protestující rozbili okna stanice, zatímco jiní sprejovali na zaparkovaná policejní auta. Demonstranti také házeli na policisty lahve. Policie reagovala slzným plynem a zábleskovými granáty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy