Nebýt peřin přehozených přes okno, vypadala by budova v kladenské ulici Americká jako zcela opuštěná. Bydlí v ní však několik sociálně vyloučených rodin. Žijí v malých pokojích, záchody a kuchyňka jsou společné pro celé patro. K ideálnímu bydlení má tato ubytovna daleko. Najít na chodbách nejrůznější druhy hmyzu nepředstavuje nijak složitý úkol. V posledních dnech se navíc potýkají se svrabem.
Podobně jako na ubytovně Plynárna se ani zde lidé s novináři bavit nechtějí. V Americké ulici navíc někteří obyvatelé reagují podrážděně. Vadí jim přítomnost fotografa i pracovnic neziskové organizace Člověk v tísni, které novináře doprovázejí.
Kolem procházející děti sociální pracovnice pozdraví a dají se s nimi do řeči. Koneckonců s nimi občas tráví svůj volný čas. Rozhovor však nemá dlouhého trvání, rodiče z ubytovny děti okřiknou a pracovníky vyhání od ubytovny. "Co tu děláte? Vy tu máte zákaz," křičí jedna žena.
Pracovníci neziskové organizace skutečně na ubytovnu nesmějí, vodit je tam svým podnájemníkům pod hrozbou pokuty zakázali majitelé objektu. Nelíbí se jim, že médiím popisují, jak hrozné podmínky v ubytovnách panují. Za ostrou reakcí na pracovnice Člověka v tísni tak stojí především strach, aby nepřišla pokuta, na kterou by zdejší lidé sháněli peníze jen těžko, což by vedlo až k vystěhování.
Jedenáct měsíců ve špíně
Jedenáct měsíců zde žila se svými dětmi také Monika, jejíž skutečné celé jméno redakce zná, rozhodla se ho však na její přání změnit. Na toto období Monika nevzpomíná ráda. "Když jsem odtamtud vypadla, tak to byl asi nejlepší den mého života," říká.
Hned, jak ji finanční situace donutila jít na ubytovnu, věděla, že udělá všechno pro to, aby se z ní co nejdříve dostala. Každý měsíc si dávala stranou ze sociálních dávek zhruba dva tisíce, které si chtěla ušetřit na kauci a první nájem ve standardním bydlení. To však znamenalo, že se třemi dětmi musela vyžít za necelých šest tisíc. "Každý den byl pro mě dlouhý jako rok," vzpomíná nyní.
Nešlo pouze o finanční situaci, byť i ta byla nepříznivá. Uznává, že některé měsíce měla vůbec problém vyžít, nemohla si dovolit dětem koupit ani nové boty. Špatné byly i podmínky na ubytovně. "Byli tam všelijací brouci, štěnice nebo ploštice. Prach, smrad a špína," popisuje Monika.
Lidé půjdou do jakékoliv díry
I přes na první pohled otřesné podmínky, které zde k bydlení jsou, mají majitelé ubytoven stále dostatek zájemců o bydlení. Zaměřují se na tu část obyvatel, která má jen minimální šanci získat domov jinde.
"Provozovatele nic nenutí k tomu, aby jejich ubytovny vypadaly lépe. Tady nefunguje konkurence, že jedna ubytovna je lepší, tak lidé půjdou tam. Tito lidé jsou rádi, že můžou jít kamkoliv, do jakékoliv díry, jen když jim sociálka nesebere děti a budou mít střechu nad hlavou," vysvětluje ředitelka kladenské pobočky Člověka v tísni Kateřina Hůlová.
Někteří se přesto snaží ve svých bytech udržovat pořádek a minimálně se zbavit alespoň odpudivého hmyzu tak, jak se o to pokoušela Monika. Jejím sousedům však jeho přítomnost nevadila. Když se tak štěnic ve svém bytě zbavila, za chvíli se k ní dostaly znovu od sousedů. Sprchy a záchod jsou navíc společné pro jedno patro, stejně jako kuchyňka. Na jednom sporáku se tak střídalo několik rodin. I ty bývají často ve velmi špatném hygienickém stavu.
Hůlová vysvětluje, že za tím stojí jednak nezájem provozovatelů ubytoven s tím něco dělat, protože své klienty budou mít, ať jsou ubytovny čisté, či špinavé, a jednak to, že někteří ze zde ubytovaných dlouhá léta jinde než v podobných ubytovnách či v různých chatrčích nežili, tudíž postrádají základní ubytovací návyky včetně úklidu společných prostor.
"To jste měla říct dřív, že jste Romka. Ty nechceme."
O ubytovnách a jejich stavu místní pochopitelně vědí. Pro Moniku tak bylo těžké známým přiznat, že bydlí právě tam. "Strašně jsem se styděla," říká. I když si však Monika našetřila dostatek peněz na kauci a na první nájem, který by zaplatila v nějakém standardním bydlení, narazila na problém, se kterým se sociálně slabé rodiny často setkávají. Jako matku samoživitelku se třemi dětmi jí nikdo byt pronajmout nechtěl. Zvlášť když má romský původ.
"Když jsem do telefonu řekla, že jsem Romka, tak realitka hned říkala, že si to pan majitel nepřeje. Když jsem to neřekla do telefonu, tak když jsem přišla, hned říkali: 'Jé vy jste Romka, to jste měla říct dřív, to pan majitel nechce'," popisuje. Jindy mluvila přímo s majitelkou bytu, ta jí však řekla, že už má s Romy zkušenost a další ubytovat nechce.
Monika odpověděla na více než deset inzerátů, výsledek byl pokaždé stejný - otevřeně jí sdělili, že Romům nepronajímají. Nakonec se na ni přece jenom usmálo štěstí. Majiteli, u kterého je její rodinná známá v podnájmu, se uvolnil byt. Na doporučení se tak přece jenom vytouženého bydlení dočkala. Přiznává však, že měla štěstí, že narazila na někoho, kdo s tím, že je Romka, nemá problém, čehož si váží. Koneckonců během několika minut dává opakovaně najevo majiteli svůj vděk.
Už jí nikdo nekouká do hrnce
Nyní tedy bydlí ve standardním podnájmu a žije normální život. Pracuje v kuchyni, dbá na vzdělání svých dětí, zařídili jim u pracovníků Člověka v tísni doučování a doufá, že z nich něco bude. "Já chci být inženýr," říká jedno z nich, když zaslechne, o čem jeho matka hovoří.
Monika přiznává, že se nyní cítí po psychické stránce mnohem lépe. "Děti jsou v pohodě, máme teplou vodu a soukromí. Děti mají svůj pokoj, já svůj obývák. Můžu si uvařit, co a kdy chci, nemusím pospíchat. Když jdete něco vařit na ubytovně, tak vám každý kouká do hrnce," říká.
Ne každý příběh však končí takhle. Hůlová z Člověka v tísni zdůrazňuje, že Monika měla obrovské štěstí a jde spíše o výjimečný případ. Rasová diskriminace na trhu s bydlením, jak ji popisovala Monika, je často nepřekonatelnou komplikací lidí v podobné situaci. A pokud je někdo ochotný pronajmout svůj byt romské rodině, často pouze na doporučení prověřeného člověka.
Když se rodina přestěhuje do standardního bytu, výše jeho nájmu je často výrazně nižší než na ubytovnách, přestože v něm mají vlastní koupelnu i kuchyni a více pokojů.
Za touto na první pohled nelogickou situací stojí doplatek na bydlení. Pomocí této dávky doplácí stát lidem nájem tak, aby jim zbyly alespoň základní finance na živobytí. Vlastníci ubytoven tak schválně nastaví vysoké nájmy, protože vědí, že jejich klienti mají jen malou šanci najít jiné bydlení. Díky příspěvku od státu pak inkasují mnohem více, než by jim za podobné bydlení byl ochotný zaplatit běžný nájemník, který má šanci získat ubytováni jinde. Z toho důvodu se těmto podnikatelům přezdívá obchodníci s chudobou.
Před dvěma lety dostaly obce od zákonodárců nástroj, kterým mohou proti ubytovnám bojovat. Na části svého území smí vyhlásit takzvané bezdoplatkové zóny. Ten, kdo se do této oblasti přistěhuje nebo v ní změní bydliště, ztratí nárok na doplatek na bydlení. Neziskové organizace však tuto možnost kritizují. Sociálně slabé rodiny tímto většinou přichází o poslední možnost, jak získat alespoň nějakou střechu nad hlavou, aniž by jim stát či město nabídlo jinou alternativu. Skupina senátorů se kvůli tomuto zákonu obrátila na Ústavní soud, dosud však není jasné, kdy rozhodne.
Kladno si navíc za předchozího vedení vyložilo tuto možnost po svém a vyhlásilo bezdoplatkovou zónu na celém svém území. Středočeský kraj v březnu však toto opatření zrušil s tím, že je nepřiměřené a neodůvodněné. Město se nyní snaží vyhlásit bezdoplatkové zóny alespoň na nejpostiženější oblasti. Jako první se však chystá zóny vyhlásit v centru města. Nejhorších ubytoven se tak paradoxně opatření alespoň prozatím nedotkne.
