Zednářství tu totiž rychle srostlo se státem. Hlásili se k němu představitelé dosavadního protirakouského odboje, politici, umělci, intelektuální elity. Alois Rašín, Viktor Dyk, bratři Karel a Josef Čapkové, Edvard Beneš, Jan Masaryk, Antonín Švehla - to jsou jen některá známá jména zapojená do práce nově vzniklých "odboček" Veliké Národní Lóže Československé (VNLČ).
Jejím sestavením 29. prosince 1919 bylo završeno budování soustavy českých zednářských organizací, s nímž Čechům nejvíce pomohla italská Loggia Nazionale Or Di Roma. Už před první světovou válkou se ale řada významných osobností - například Jan Evangelista Purkyně, Jan Neruda nebo Josef Dobrovský - angažovali v tuzemských německojazyčných lóžích, jako byla Hiram. Po roce 1918 navíc čeští Němci založili vlastní pražskou lóži. Milan Rastislav Štefánik nebo Alfons Mucha zase zednářské ideje importovaly do Čech z Paříže.
K tomu, jak rychle a v jaké míře se u nás po vzniku lóže Národ etablovalo zednářství jako pozitivní státotvorný fenomén (historici odhadují, že jen českojazyčných svobodných zednářů bylo roku 1928 v ČSR na 1600), stačí zmínit dva detaily. Za první republiky se stalo módou nacházet zednářské principy a zednářskou svobodomyslnost i ve starší české historii. "Zdroje našeho národního znovuzrození jsou kolem Královské společnosti nauk, která byla v jádru zednářská," prohlásil profesor interní medicíny a velmistr VNLČ Ladislav Syllaba. A také se traduje, že když nacisté za protektorátu nařídili neslučitelnost vládního angažmá se zednářstvím, zvedl se ministr školství protektorátní vlády Jan Kapras, že jde tedy domů. "Neblázni," zadrželi ho prý kolegové, "zednáři jsme tady skoro všichni, ale co je komu do toho".
Už za starého Rakouska
Českojazyčné zednářství, jak už zmíněno, nevyrostlo na poušti. Přirozeně se vylouplo z tuzemského zednářství rakouského, německojazyčného. "První lóže na našem území vznikla v roce 1741. Její zakladatelé byli především aristokraté, důstojníci, intelektuálové a vysocí státní úředníci," připomíná Jana Čechurová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Impuls vzešel od francouzských důstojníků pruské armády, která tehdy obsadila Prahu, za hlavního iniciátora se považuje maršál Charles Louis August Fouquey , vévoda z Belle-Isle. Lóže byla zprvu bezejmenná, později dostala název U tří korun, následně U tří hvězd a nakonec U tří korunovaných hvězd.
Striktně pánská bratrstva pracující na zlepšení stavu světa, opředená tajemstvím a fascinující svými rituály a symboly, byla zprvu vládnoucími Habsburky tolerována. Císař František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, byl sám zednář. Josef II. se zase snažil zednáře zapojit do svých reforem a osedlat si je. Roku 1785 povolil činnost lóží pouze v hlavních městech korunních zemí, a to v maximálním počtu tří. A nejvýznamnější postavy českých zednářů té doby? Mikulovský kníže Karel Jan z Dietrichsteinu, šlechtic Ignác Antonín Born, "zednář bez zástěry" Josef Dobrovský nebo Ignác Cornova, zakladatel pražské lóže Pravda a jednota U tří korunovaných sloupů.
V roce 1795 však přišel zlom. Císař František II. pod dojmem výbuchu francouzské revoluce zednářská bratrstva v habsburské monarchii zakázal. "Dalších téměř sto let se nic neděje, život zednářských lóží se nerozvíjí. Moderní české a českoněmecké zednářství pak zakládají elitní vrstvy reprezentované intelektuály, lékaři, právníky, později vysokoškolskými učiteli," konstatuje docentka Čechurová.
Trojí přitažlivost pro Čechy
Důvody, proč se v době vzniku Československa ztotožnilo se zednářstvím tolik společensky exponovaných Čechů, jsou tři. Tím prvním je absolutní diskrétnost, která korespondovala s konspiračními metodami Mafie, tehdejší organizace domácího odboje. Už po tři sta let je základní povinností každého zednáře neprozradit jméno jiného žijícího člena. Byť o vlastní příslušnosti k bratrstvu se mluvit může. Zednáři smí hovořit také jen o vnějších projevech života lóží, ohledně vnitřních vztahů a procesů jsou vázáni přísahou mlčenlivosti.
To se týká jak obsahu pravidelných zasedání (jimž se říká "práce"), tak praktikovaných zednářských rituálů či výkladu symbolů. Předmětem důsledného mlčení je i vše, co souvisí s obsahem u nás rozšířeného Skotského ritu starého i přijatého, kdy bratři stoupají po třiatřiceti stupních postupného zasvěcováni podle dosaženého pokroku ve svém duchovním a esoterickém vzdělávání a sebezdokonalování. Učni, tovaryši, mistři, velmistři - to jsou jen některé z hodností dosažených po iniciaci na určitém stupni.
Druhým lákadlem pro tradičně konfesně rozmanité či zcela bezkonfesní Čechy byla naprostá náboženská tolerance zednářů a také jejich přísná apolitičnost. Je jedno, jakou kdo v bratrstvu vyznává víru nebo světonázor, podstatné je jen to, aby v něco věřil. V Boha, prozřetelnost či aspoň vědu, sílu přírody nebo pokrok. V lóžích se tomu říká věřit ve Velkého architekta Všehomíra.
A třetím tahákem byl pro převážně pokrokářské či levicové našince zednářský cíl morálního a intelektuálního zdokonalení lidstva. Neboli bourání starého světa. S tím souvisejí i předepsané bratrské vztahy mezi členy a povinnost chovat se sociálně a charitativně navzájem i navenek. Nikoli náhodou dodnes najdeme třeba na fasádě Městské knihovny v Praze zednářské symboly, kružidlo a úhelnici - na vzniku budovy z let 1925-28 se totiž podíleli právě zednáři.
Z uvedených důvodů se zednářstvím sympatizoval třeba i Tomáš Garrigue Masaryk. Pozdější prezident Edvard Beneš se dokonce už coby ministr zahraničí v roce 1927 zednářem stal. V lóži Komenský podstoupil celý náročný přijímací proces, podal přihlášku, sepsal zednářskou závěť, absolvoval udělení tovaryšského i mistrovského stupně. Přesto zůstal pro nedostatek času členem spíše pasivním a obezřetným. Například Benešův iniciační rituál proběhl v nejužším kruhu, zřejmě aby nikdo neviděl šéfa diplomacie s vykasanou nohavicí a v jedné pantofli.
"Nejen pro osvícenskou éru, ale i pro 19. století a první polovinu 20.století platilo, že k příslušnosti ke společenské elitě patřilo - pokud byl člověk pokrokově naladěn - být svobodným zednářem," shrnuje historička Čechurová.
Léta perzekuce a obnovy
S příchodem totalitních režimů po roce 1938 nastalo peklo i českým zednářům. Nacisté i komunisté v nich viděli "židozednáře" neboli spiklence konkurující jim v touze ovládnout svět. Poprvé VNLČ sama sebe uspala hned po Mnichovu v roce 1938 a válku nepřežily zhruba dvě třetiny ze tří tisíc členů dvou velkých lóží první republiky.
S komunisty se VNLČ zpočátku snažila vycházet, po roce 1948 dokonce kuriózně založila vlastní akční výbor. "Byl to spolek povolený ministerstvem vnitra, takže se musel chovat stejně jako ostatní spolky," vysvětluje Jana Čechurová. "Akční výbor velké lóže byl dobře namixovaný tak, aby zednářství neuškodil a pomohl proplout bouřlivou dobou. Byly tam osobnosti jako Jaroslav Kvapil, opravdová zednářská autorita, a nejagilnější byl architekt Ladislav Machoň, který v sobě objevil komunistickou identitu." Chvíli to fungovalo, ovšem když komunisté požadovali vpustit do každé lóže několik informátorů, rozpustila se VNČL v roce 1951 podruhé. Na 200 zednářů emigrovalo a dalších 40 let fungovala jen exilová lóže Komenský.
Nejnovější kapitola tuzemského zednářství se začala psát v listopadu 1990, kdy se v Martinickém paláci na Hradčanech sešlo 18 z 21 českých zednářů, přeživších komunistický režim. Tři obnovené lóže (Národ, Dílo a Most) ustavily Velikou lóži československou, z níž se roku 1993 stala Veliká lóže České republiky. Dnes ji tvoří 30 lóží, striktně pánských. Vedle toho v Česku existuje i smíšené, tzv. neregulérní zednářství, umožňující členství i ženám. Jeho Velkolóži Humanitas Bohemia tvoří 3 lóže. Celkově je u nás kolem osmi stovek zednářů.
A budoucnost českého zednářství? I když tajemná konspirační atmosféra klubového setkávání, obestřená starobylými rituály, stále přitahuje, prvorepublikový zlatý věk zednářství je pryč. Lóže se proto snaží více informačně otevírat a bořit tak historické předsudky o zednářích jako sektě nebo uzavřené mocenské skupině.
Například při otevření kutnohorské výstavy o zednáři Alfonsi Muchovi k současnému stému výročí vzniku první české lóže Národ nechyběl současný velmistr Veliké lóže Miloš Hošek. "Zednářství, to je vlastně taková zvláštní mravouka obalená v symbolech, vyjadřovaná též symboly. Všechno je velmi dobře ukryto, ale otevřeno pro ty, kteří chtějí naslouchat," přiblížil dnešní smysl svého společenství.
Video: Zažila Masaryka i první republiku. Vždy se mi žilo dobře, říká stoletá paní Šrůtková
