Stanislava Žemličková dostala od čtenářů krásný vánoční dárek. O svátcích se naplnila společná sbírka Konta Bariéry a Aktuálně.cz, která zdravotní sestře bojující s následky zánětu míchy pomůže zaplatit přídavný elektrický pohon k invalidnímu vozíku. Celkem štědří dárci poslali Stanislavě na transparentní účet Konta Bariéry přes 160 tisíc korun. "Jsem nadšená a všem děkuji: organizátorům sbírky i lidem, kteří do ní přispěli," vzkazuje. Pohon už má objednaný a měla by ho dostat během ledna. "Moc se na něj těším," dodává vděčně.
Na pořízení pohonu k vozíku bylo potřeba vybrat 147 tisíc korun. Čtenáři Aktuálně.cz poslali přes 165 tisíc. Z přebytku tak Konto Bariéry pomůže Stanislavě Žemličkové zaplatit speciální úpravy automobilu, aby mohla i s ochrnutýma nohama řídit.
Zde je její celý příběh, který redakce publikovala v polovině prosince při startu sbírky.
Když Stanislavu Žemličkovou jednoho únorového rána roku 2021 vzbudila bolest břicha, zad a zvýšená teplota, vzala si dva paraleny a vrátila se do postele. Rázná zdravotní sestra z jižní Moravy nebyla zvyklá dlouho marodit, roky prý neměla ani rýmu. "Zavolala jsem do práce, že nepřijdu, a chystala jsem se vyrazit k obvodní lékařce," popisuje.
Pak ale události nabraly rychlý spád: "Bolest se do dvou hodin tak zhoršila, že jsem musela vzbudit syna, aby mě odvezl do Vyškova na internu. Tam už jsem bolestí řvala a pak jsem v čekárně ochrnula."
Když se Stanislava na vyškovské interně třikrát sesunula k zemi a museli ji zvedat, odeslali ji na další vyšetření na neurologii s podezřením na trombózu břišní aorty. Vyšetření na CT ovšem diagnózu nepotvrdilo, a tak nakonec skončila až v brněnské nemocnici u sv. Anny na neurologické jednotce intenzivní péče.
Během měsíce, kdy stále neovládala nohy a pořádně ani ruce, absolvovala mnoho vyšetření a doufala v zázrak. Ani na špičkovém pracovišti jí ale lékaři nedokázali pomoci a ona zůstala ochrnutá od hrudníku dolů. "Uzavřeli můj případ jako zánět míchy vyvolaný virem neznámého původu," říká. Čím a kde se nakazila, už se nikdy nedozví. A prognóza? "Chodit nebudu, sedím jen s oporou. Ruce jsem rozcvičila, ale trápí mě neuropatické bolesti a nemám v nich cit."
V sanitce slyšela, že umře
Padesátiletá Stanislava většinu svojí profesní kariéry pečovala o ležící pacienty. V sociálních službách se starala o seniory, na jednotce následné intenzivní péče zase o lidi v bezvědomí, na ventilátorech, její specialitou bylo hojení ran. V první linii přečkala i první dvě covidové vlny. Ocitnout se po tom všem v roli pacientky byl pro ni o to větší šok.
"Doteď jsem se nevypořádala ani s nemocí, ani s chováním hlavně středního zdravotnického personálu, to ve mně dokonce zanechalo trauma," svěřuje se. "Když jsem jako zdravotní sestra viděla, že je něco špatně, a upozornila jsem na to, bylo zle."
Konto Bariéry
Stěžejní projekt Nadace Charty 77, pomáhá již od roku 1992 handicapovaným lidem žít lepší život. Přispívá jim na rehabilitační a kompenzační pomůcky, přestavby automobilů, bezbariérové úpravy, ale také na vzdělávání, pracovní uplatnění, sport a mnoho dalších aktivit.
Z nemocnice u sv. Anny odjela Stanislava Žemličková rovnou do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Protože měli volno a ona nutně potřebovala rozcvičit, přeskočila obvyklou "zastávku" na spinální jednotce v Brně-Bohunicích. "Po měsíci na jipce mě odpojili z kapačky, napsali mi, co můžu brát v tabletách, a bylo. Do Kladrub mě vezla záchranka a mladý lékař v ní mi říkal, ať nikam nejezdím, že tam za čtrnáct dní umřu," vypráví.
První dva měsíce, které v rehabilitačním ústavu strávila, má v mlze. Bylo jí zle a dostávala opiáty na bolest. Pamatuje si ale, jak sama nejdřív nezvládla vůbec nic. "Nešla mi třeba vymačkat pasta, ale sestra mi nechtěla pomoci, že se mám snažit. Tak jsem to obrečela a zuby si nevyčistila."
Z manžela se stal pečovatel
Do rodinného domku v malé vesnici u Vyškova se Stanislava vrátila za manželem Josefem, který je o 19 let starší, až po půl roce. "Představovali jsme si, že budeme v pohodě, když už jsou děti soběstačné, a pak se nám život ráz na ráz změnil. Je to náročné jako hrom," říká Žemlička.
Než se jeho žena vrátila domů, bleskově upravil přízemí domu a koupelnu. "Dodělali jsme to dva dny před tím, než se měla vrátit," vzpomíná. Z pracovníka v bezpečnostních službách v důchodu se stal pečovatelem. Manželce pomáhá s hygienou, s přesuny na vozík i do auta. Jen občas ho zastoupí dcera nebo syn, kteří už ale oba mají svůj život. Žemličkovi zkoušeli i osobní asistenci, ale příliš jim nevyhovovala. "Fyzicky to dávám, ale psychicky to je náročné. Nevím, jak dlouho to ještě budu zvládat. I proto bych chtěl, aby byla co nejvíce soběstačná," přeje si Josef Žemlička.
Stejný cíl má i Stanislava a svědomitě si za tím jde. I když se při tom potýká s vracejícími se infekcemi a dalšími zdravotními problémy, včetně trombózy. Za sebou má rehabilitační pobyty v Luži-Košumberku i v Centru Paraple a každý den cvičí doma.
Obývací pokoj Žemličkových připomíná na jedné straně malou tělocvičnu a na druhé malířský ateliér. Pod oknem stojí speciální rotoped - motomed, na kterém Stanislava protahuje nohy a posiluje ruce. Vedle je vertikalizační stojan, ve kterém se snaží udržet ve stoje. Se štětcem a barvami trénuje jemnou motoriku. Obrazy maluje podle čísel, předlohy jí dodávají příbuzní i známí. "Vždycky se mi to líbilo, ale nenašla jsem si na to čas. Teď mám svůj svět a klid, relaxuji a cvičím zároveň," dodává.
Z běžných denních činností už zvládá na výbornou oblékání. A před pár týdny v Parapleti "vychytala" i přesuny. "Naopak s hygienou potřebuji stále pomoci. Sama se nedostanu na koupací vozík, ten je hodně nestabilní," vysvětluje. Problém je pro ni také vaření, z vozíku nedosáhne na kuchyňskou linku.
"Můžu maximálně něco usmažit na pánvi, do hrnce už nevidím a nic v něm nezamíchám." A zapovězené pro ni zůstává i první patro domu, kam vede úzké schodiště. "Kvůli plošině bychom museli vybourat třetinu domu a střechu, nebo ji postavit venku. Ani jedno teď není reálné, je to moc finančně náročné," vysvětluje manžel.
Venku se sama neuveze
Na mechanickém vozíku to už Stanislava Žemličková zvládá skvěle, ale jen uvnitř v domě. Venku na nerovném terénu nebo na trávě se sama neuveze. Rodinný domek Žemličkových navíc stojí v kopci, na zahradu vede jen nezpevněná cesta vysypaná šotolinou a do vesnice dlážděná silnice. Manželce kvůli tomu sehnal speciální elektrický skútr. Jenže ona na něj sama nenastoupí. A skútr je navíc moc velký na to, aby ho kamkoliv převezli.
Mnohem lepším řešením by proto byl přídavný elektrický pohon, který by mohla připojit ke svému vozíku. "Měla jsem ho možnost vyzkoušet, je to jednoduché a vyjedu s ním i náš kopec," chválí si pomůcku Stanislava. Problém je, že pohon vyjde na bezmála 150 tisíc korun, zdravotní pojišťovna na něj nepřispívá a Žemličkovi už se vydali z peněz na úpravy v domě i další rehabilitační pomůcky.
S žádostí o pomoc se proto obrátili na Konto Bariéry a to se pro zdravotní sestru rozhodlo uspořádat společně s Aktuálně.cz sbírku. "Elektropohon mi pomůže při delších přesunech, zase budu o kus soběstačnější, budu moct vyrazit na výlet," věří.
Sestra na vozíku
Jestli někdejší zdravotní sestře něco nechybí, je to zarputilost a odhodlání. Je teď sice v invalidním důchodu, v budoucnu by se ale chtěla vrátit do práce. "Alespoň na částečný úvazek a nejraději do nemocnice, hodně mi to chybí," říká. "Určitě bych zvládla administrativu, ale i něco na oddělení. Příjmy, propouštění pacientů, přípravu léků," vypočítává. Zúročit by také chtěla svoji specializaci na hojení ran. A už si i naplánovala, že by mohla do práce dojíždět do nedaleké nemocnice ve Vyškově nebo do Prostějova.
"Mým snem je mít upravené auto, které bych mohla sama řídit a se kterým bych mohla jezdit do práce," svěřuje se. První krok už zvládla - v Kladrubech si na upravený vůz udělala řidičák. "Takže všechno mám připravené, jen to auto mi chybí," usmívá se.
