"Vždycky jsem chtěla uprchlíkům pomáhat," říká Helena Šuranská ze Starého Města na Uherskohradišťsku, která se rozhodla poskytnout ubytování lidem utíkajícím před válkou na Ukrajině. Nyní se jim snaží zpříjemňovat pobyt a zároveň prodává své obrázky, aby následně veškerý zisk hned předala "svým svěřencům". "Mám pocit, jako bychom vždy patřili k sobě, s manželem jsme s nimi velmi rádi," popisuje.
U manželů Šuranských nalezly dočasný "azyl" tři ženy a jeden mladík, konkrétně dvaasedmdesátiletá babička Ludmila, její sedmačtyřicetiletá dcera Natalie, dvacetiletá vnučka Maria a třináctiletý vnuk Dimitrij. Když vypráví o důvodech, které stály za jejich odchodem z domova, je cítit, jak těžce, ale zároveň statečně svůj osud prožívají. A opakují, že by se chtěli co nejdříve vrátit. I když je jasné, že to jednoduché nebude.
Ludmilin dům nedaleko Kyjeva, v němž se ukrývala celá rodina, obsadili a poničili ruští vojáci. Rodina je poprvé spatřila 8. března, když projížděli obcí v tanku. Zastavili, vcházeli do domů a tvrdili, že se nikoho nedotknou, že se jen podívají, kdo je uvnitř. Takto přišlo kolem třiceti vojáků i k nim.
"Ptala jsem se jich, co zde dělají, a oni odpověděli, že nás přišli osvobodit od banderovců. My jsme vás sem ale nezvali, říkám jim. Tvrdili, že u nás někteří potřebují přespat. Ale nepustila jsem je, kvůli dětem, které se jich bály. 'Zabijte mě, ale nechejte děti. Je mi 72 let, ničeho se nebojím.' Oni se otočili a šli jinam," líčí starší paní, která dříve pracovala jako psycholožka.
Její vnučka Maria, která studuje čtvrtý rok management na kyjevské Mezinárodní technické univerzitě, upozorňuje, že netušili, co mohou od vojáků čekat. "Báli jsme se především prvního setkání. Nevěděli jsme, jestli nás zastřelí, nebo jestli nás nechají žít. Příbuzní nás prosili, ať hlavně nevycházíme ven. Ruští vojáci by nás totiž okamžitě zastřelili, protože venku skutečně po lidech stříleli," popisuje Maria.
Na začátku války byla rodina ve svém domě v Kyjevě, ale kvůli útokům na město se odstěhovala na předměstí, kde byl v té době ještě klid. "Odjeli jsme v naději, že tam to bude bezpečnější. Ale nebylo, ocitli jsme se v epicentru války. Během čtrnácti dní jsme byli většinou schovaní ve sklepě. Nešel internet, byly přerušené dodávky elektřiny, plynu a vody, nic z toho nešlo. Dva týdny jsme měli jen chleba. Snažili jsme se přežít, navzájem jsme se podporovali," popisuje Natalia, kantorka na vysoké škole.
Za pohostinnost a přijetí jsme vděční
Den po příchodu ruských vojáků, 9. března, se jim dovolali příbuzní se zprávou, že v jejich městečku bude působit Červený kříž a vznikne koridor, přes který se bude možné dostat do bezpečí.
"Konečně jsme se mohli dostat ven," upozorňuje Maria. Mezitím se její druhá dcera zkontaktovala s někdejší českou poslankyní Kristýnou Zelienkovou, která za svého působení podporovala začlenění Ukrajiny do Evropské unie a často ji navštěvovala. Tak se ženy seznámily.
"Po začátku útoku Ruska na Ukrajinu jsem jí nabídla pomoc, ale zatím nic nepotřebovali. Za několik dní ovšem volala, že nutně potřebuje pomoc pro tři ženy a jednoho mládence. 'Už to nedáváme, potřebujeme pomoc,' říkala. Slíbila jsem jí, že se o ně postaráme," popisuje Zelienková.
Když se rodina dostala do Česka, pomohla Zelienkové kamarádka Helena Šuranská. "Máme dům v rekonstrukci, Helena neváhala ani vteřinu. Jsem jí opravdu vděčná, jak se i s manželem zachovali," podotýká bývalá poslankyně.
Při rozhovoru s reportérem Aktuálně.cz je ukrajinská rodina i s českými přáteli na zahradě. Studentka Maria dovádí se psem paní domácí, babička Ludmila ochutnává české pivo. "Byla jsem tu před patnácti lety a moc se mi tady líbilo. Tehdy jsem přišla na chuť i vašemu pivu. U vás je krásně, mám to tady ráda. Za pohostinnost a přijetí jsme vám vděční," vzpomíná.
Přestože je nálada uvolněná, je zřejmé, že hosté jsou myšlenkami stále na Ukrajině. "Chceme domů," opakuje dívka Maria a už poněkolikáté nervózně kontroluje svůj mobil. S nadějí i obavami. Čeká na zprávu od svého devatenáctiletého přítele Bohdana, který slouží v kyjevské národní gardě.
"Podívejte, tady ho mám na fotce," ukazuje. Na displeji telefonu je mladý muž v uniformě, s přilbou a útočnou puškou. "Potkali jsme se v kyjevském klubu Fifty. Moc mi chybí. Žijeme od zprávy ke zprávě, voláme si maximálně pár minut," svěřuje se. Zdánlivá bezstarostnost při dovádění se psem je pryč. Oči se jí lesknou. V pátek 25. března uplynul rok, co se seznámili. "Pevně věřím, že brzy vyhrajeme a zase se setkáme. Žádná jiná možnost tu není, když máme v armádě tak silné ženy a muže. Jen musíme chvíli počkat," zdůrazňuje.
Obavy mají pochopitelně i o další své příbuzné, kteří Ukrajinu neopustili. V Kyjevě zůstal otec. Nikdo ani netuší, jak dopadl babiččin dům na předměstí. Od známých nemají optimistické informace. "Ruští vojáci ho obrátili naruby. Auto, které jsme nechali před domem, stojí o několik ulic dál poničené, bez kol. Město je v příšerném stavu, louky jsou zaminované. Některé domy jsou zničené," popisuje studentka Maria.
"I tak ale chceme domů, co nejdříve to bude možné," dodává přesvědčeně. I když neví, kdy se tak stane. Helena Šuranská ujišťuje, že si ukrajinskou rodinu ponechá doma, jak dlouho bude třeba. Vždycky chtěla pomáhat uprchlíkům. I v době, kdy to nebylo mezi českou veřejností populární. Tedy třeba během uprchlické vlny ze Sýrie.
"Tehdy jsem se za naši zemi styděla, protože naši politici odmítali přijmout kohokoliv. Dokonce i děti z ostrova Lesbos, které neměly rodiče," říká Šuranská. Alespoň tehdy společně s dalšími dobrovolníky založila sdružení, které finančně podporuje organizaci, jež o tyto sirotky pečuje.
A penězi pomáhá i novým přátelům z Ukrajiny. Každý týden draží svůj obrázek na Facebooku. Výdělek jim předává. "Mám z toho skutečně velkou radost. Když jdou na procházku, vidím, jak jsou rádi, že si mohou něco koupit," svěřuje se Šuranská a odmítá, že by dělala něco výjimečného. "Myslím, že je normální pomáhat."
