Praha - Českou krajinu sužuje sucho, jaké tu dlouho nebylo. Ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství přicházejí s návrhem padesátky opatření, jak udržet vodu v krajině a podobným situacím v budoucnosti předejít. "Návrat původního stavu bude trvat minimálně dvakrát tak dlouhou dobu, po jakou se půda ničila," vysvětluje v rozhovoru expert na zemědělství, životní prostředí a venkov František Havlát.
Čím je sucho způsobeno?
Sucho má svoje příčiny. Pro krajinu je nejlepší, když se voda v místě spadu vsákne do půdy, protože se dostane i do podzemních vod. V České republice je poměrně mnoho zastavěných ploch. Denně se zastaví zhruba 15 hektarů. Po zabetonovaných nebo zaasfaltovaných plochách voda odteče pohotově pryč, tím se zrychlí odtok v řekách, a když přijde vody víc, mohou nastat povodně. Myslím si, že by se měla zastavit výstavba obchodních center a průmyslových zón.
A jak je to v zemědělství?
Kvůli tomu, že je půda utužená, hlavně od těžké zemědělské techniky, neprosákne voda přes ornici dolů. Čím vyšší vrstva ornice, o to lépe vodu absorbuje a o to lépe projde zeminou. Když je půda utužená nebo je její nejcennější vrstva kvůli erozím smytá, tak voda stéká jako po zabetonované ploše.
Čím to je, že je půda tak nekvalitní?
V České republice máme jako jedna z mála zemí v EU rozsáhlé, až stohektarové půdní bloky. Obdělává je těžká technika, která půdu značně utuží. V průběhu několika desetiletí se navíc z krajiny vytratily prvky jako meze nebo remízy, které zabraňovaly vodní a větrné erozi.
Jak k tomu došlo?
Za první republiky jsme měli takzvané řemínkové parcely – políčka velká zhruba 0,3 hektaru až hektar. Každé hospodářství mělo celkově do deseti hektarů. V období kolektivizace se meze postupně rozoraly a řemínkové parcely se sloučily do větších lánů. Po revoluci se v tom pokračovalo. Meze a remízky se ničily, přitom plnily zásadní funkci v zachování stability krajiny.
Také si myslím, že lidé dnes nemají takový vztah k půdě jako dříve. Po roce 1990 si spousta lidí myslela, že se v České republice nebude muset nic chovat, pěstovat a na orné půdě vzniknou supermarkety a golfová hřiště. Ze začátku stát ještě podporoval malé zemědělce, ale záhy se k nám začalo dovážet dotované zboží ze zahraničí, které utlumilo naše producenty, výrobce i pěstitele. Takže generace našich otců viděla, že se v zemědělství neuživí, takže v tom ani jejich děti nepokračovaly. Zemědělské podniky si prosadily, aby byly ještě větší lány. Namísto toho, aby se někdo snažil krajinu napravit, začala se zhoršovat. Od konce 90. let jsem bil na poplach, že se půda nenachází v dobrém stavu a je potřeba vracet jí krajinotvorné prvky, bohužel se tak nestalo.
Takže plánovaný návrat remízků a mezí vrátí půdě kvalitu?
Do určité míry ano. To, že teď chce vláda vracet meze, je v podstatě moje koncepce, kterou od počátku 90. let prosazuji. Teď jsem pana ministra Mariana Jurečku oslovil. Chci přesvědčit ministerstvo, aby udělalo revizi některých pozemkových úprav po České republice. Je zapotřebí jít nejjednodušší cestou - meze, stabilita krajiny, retenční nádrže, soustava zádržných rybníků. Když krajinu zestabilizujeme, tak se za nějakou dobu dočkáme pozitivních výsledků.
Za jak dlouho to podle vás bude?
Obecně platí pravidlo, že pokud devastuji něco třicet let, tak minimálně dvakrát takovou dobu to napravuji k lepšímu.
Neměly by se změnit i plodiny, které se na polích pěstují?
Každá plodina odebírá jiné množství živin, a je tedy jinak náročná na půdu. Jsou i takové, které tu půdu zlepšují, zkvalitňují, obohacují. A to je třeba vojtěška, jetelotrávy, ale třeba i hrách. Obilovina má poměrně mělký kořenový systém, dlouhý zhruba 30 centimetrů, ale třeba vojtěška prokoření až do hloubky pěti šesti metrů. A obohatí vám půdu o vodu a vzdušný dusík. Jenže po revoluci se takové plodiny přestaly pěstovat, protože se dostala živočišná výroba do útlumu. Měli bychom je ale vrátit zpět. Posledních deset let se tradiční osevní postup zcela vytratil, funguje hlavně rotace tří plodin podle evropského modelu a na polích se střídají tržní plodiny - řepka, pšenice a kukuřice.
Proč je to takový problém?
Půda je velmi zatěžována, je z ní odčerpáno mnoho živin, takže se neustále zvyšují dávky umělých hnojiv. A další problém je také to, že do půdy nenavracíme hnůj. V minulosti se posklizňové zbytky z pole odvezly, nastlaly se pod dobytek a v podobě statkového hnojiva se vrátily zpět do půdy. Dnes se sláma odveze do spaloven, minimum jde pro živočišnou výrobu, protože ta není tak velká, a tím pádem půda strádá.
Nebyl by problém s tím, že plodiny jako jetel nebo vojtěška nejsou tolik výnosné?
Musíme mít živočišnou výrobu, která spotřebuje vyprodukovanou zelenou hmotu. Ale bohužel živočišná výroba se v České republice začala suplovat takzvanými železnými krávami – bioplynovými stanicemi. Což je obrovský problém, protože v nějakém místě vyroste bioplynka, do které se hmota dováží i sto padesát kilometrů, čímž se zatěžuje životní prostředí. Česká republika má úžasnou výhodu - jsme v mírném pásmu ve střední Evropě a vše, co se zde dá vypěstovat, vyrobit, odchovat a zpracovat, bychom si měli dělat sami. Musíme jít cestou menší kvalitní výroby, kterou rozšíříme po celé České republice. K tomu bude vrácena i zaměstnanost na venkově.
