Po vítězství Donalda Trumpa máte k místu našeho velvyslance v USA zřejmě ještě blíže. Už se pomalu balíte?
Jak víte, z diplomatických důvodů není možné o žádných jménech mluvit, nic nelze říkat ani potvrzovat, takže k tomu, kdo má či může být velvyslancem v USA, nemohu nic říct.
Když tedy nebudeme mluvit o konkrétních jménech, jak blízko je k tomu, aby se nový český velvyslanec v USA ujal své práce?
Čekáme na to, až příští český velvyslanec obdrží souhlas USA. Pro jednu osobu bylo o souhlas požádáno a my teď standardně čekáme na odpověď.
Stejně jako čekáme, kdo vystřídá současného amerického velvyslance v Česku. Myslíte, že by jím mohla být Ivana Trumpová, která má o toto místo zájem? A bylo by to ku prospěchu naší země?
Samozřejmě by nám to výrazně pomohlo s viditelností Česka v USA. Minimálně pokrytí toho, co se děje v České republice, by bylo americkým tiskem jistě větší než nyní, kdy se v něm objevujeme naprosto výjimečně.
Nemůžeme si za to ale částečně sami, že jsme v USA na okraji pozornosti? Třeba tím, že prezident a váš nadřízený Miloš Zeman dává najevo přezíravý a kritický postoj k velvyslanci Andrewu Schapirovi?
Nehraje to roli. Jinak já jsem s panem velvyslancem v naprosto pravidelném kontaktu, jak oficiálním, tak soukromém. V tomto žádné limity nemám. Zájem o středoevropskou zemi naší velikosti není ale ani větší, ani menší, než byl za předešlého desetiletí.
Nevadí, že Schapiro nechodí za Zemanem
A to chodí velvyslanec za vámi na Hrad? Já myslel, že tam má zakázáno chodit. A jak vaše vztahy ovlivňuje to, že na Hrad za prezidentem nemůže?
Nijak to neovlivňuje naše vztahy. On nechodí k panu prezidentovi, ale ke mně na zahraniční odbor. Buď sám, nebo jako doprovod delegací. Já už třeba přestal počítat, kolik desítek amerických kongresmanů bylo na Hradě jen za poslední dva roky. Praha je docela populární místo pro návštěvníky.
Jak byste označil své vztahy s velvyslancem?
Řekněme, že s panem velvyslancem Schapirem jsme kolegové a přátelé.
Jak podle vás nese to, že pro našeho prezidenta je nežádoucí osobou? A nemyslíte si, že je v zájmu naší země, aby prezident Zeman změnil k velvyslanci chování?
Pro žádného velvyslance není výhodná pozice, když se stane součástí domácí politiky. Pan prezident měl a má své důvody pro toto chování. Ale zcela chápal mé důvody, proč s takto strategickým spojencem musíme také udržet normální pracovní komunikaci. A to, že jsme s panem velvyslancem osobní přátelé, v tomto aranžmá pomáhá.
Jak moc jste v kontaktu s dalšími americkými politiky či diplomaty, už třeba proto, že byste se mohl stát příštím velvyslancem Česka v USA?
Já se pohybuji více než 20 let v prostředí velké diplomacie a mojí vstupenkou bylo jednoznačně šest let ve funkci českého velvyslance v OSN a pozice šéfa rozpočtového výboru OSN. To je svého druhu uzavřený gentlemanský klub. Takže třeba i proto jsem se tento víkend jako jediný Čech účastnil poměrně exkluzivního uzavřeného mezinárodního fóra, kde bylo několik lidí, kteří mají blízko k Trumpově administrativě, a někteří do ní možná budou i jmenováni. Samozřejmě tam bylo i několik klíčových amerických politologů, poradců, zpravodajců i další. Byla tam Federica Mogheriniová, bývalí i současní ministři zahraničí a podobně. Mimochodem, bylo tam i několik lidí z Ruska včetně velvyslance Čurkina z Rady bezpečnosti v New Yorku.
Padla v nějaké souvislosti i zmínka o České republice?
Příznačné je i to, že když se bavili s Američany, tak slovo Česká republika nezaznělo ani jednou. My nejsme problém, a proto nejsme normálním tématem velkých geopolitických her.
O jaké šlo fórum, kdo ho pořádal a kde?
Bylo to v jedné blízkovýchodní zemi a pravidla tohoto setkání neumožňují vám říct více. Mnoho diplomacie se z principu odehrává za zavřenými dveřmi a jsou pro to po staletí stejné a dobré důvody. Má-li být diskuse na citlivá témata velmi otevřená, nelze jinak.
Prezident má čuch vidět věci dopředu
Občas slýchám, že máte často odlišné názory než prezident a že váš vliv na něj se zmenšuje. Je to pravda?
Já jsem k panu prezidentovi v pracovním vztahu a také v jistém osobním vztahu. V pracovním je to můj šéf, kterého je nutné vždy respektovat, a já s tím nemám sebemenší problém. A pokud jde o osobní vztah, je pravda, že máme věci, ve kterých se třeba někdy ne úplně identicky shodujeme. Třeba některé aspekty islámské teologie. A proto o nich také vedeme věcné diskuse. A bez diskuse není demokracie.
A jak často s ním nesouhlasíte?
S tím, co říká pan prezident, obvykle souzním ve chvíli, kdy mám šanci s ním projít jeho myšlenkový proces, jak došel ke svému názoru. A jestli má něco, co na něm léta obdivuji, tak je to prostě jeho politický instinkt, čuch vidět věci dopředu.
Ten se projevuje například v čem?
Vždyť příklad s Donaldem Trumpem jeho čuch dokazuje nejlépe! Přitom každá diplomatická rada, od každého diplomata na světě, by byla v případě voleb amerického prezidenta – neříkejte dopředu, kdo vyhraje. A pan prezident měl zase pravdu.
Takže, jak je u našeho prezidenta zvykem, zachoval se nediplomaticky. Byť mu to tentokrát vyšlo.
Spolehl se na svůj politický instinkt a ten ho opět nezklamal. Ukažte mi někoho v Evropě, kdo má takový instinkt.
Ale vyplácí se naší zemi takový prezident?
Vyplatí se, když jako jeden z mála vsadíte proti kasinu a vyhrajete?
Potřebujeme velké téma
Jaké i přes napětí mezi prezidentem a americkým velvyslancem jsou vzájemné vztahy USA a Česka?
Myslím, že velmi dobré. Jediným problémem, který vidím, je hledání velkého tématu. Potřebujeme najít pro Američany zajímavé téma, a má-li být pro Američany zajímavé, musí být hratelné aspoň trošku i na americké domácí scéně. A to je pro středoevropský stát strašně těžké.
Co by to mohlo být?
Když se setkáme s americkými politiky či diplomaty, ptají se mě dnes na jedinou věc. A to na Sýrii. Protože jako jediní máme velvyslanectví v Sýrii a naše informace a kontakty jsou po Američany nesmírně důležité. To je třeba velké téma. Není to ale záležitost, která by zajímala domácí americkou scénu.
A máte tipy, co by takovým českým tématem po Američany mohlo být?
Kdybych toto téma znal, tak už jsem ho ministerstvu zahraničí navrhl a už bychom ho hráli, třeba na zatím posledním jednání strategického dialogu. To je dlouhodobý úkol, najít velké téma strategického dialogu. Kdo hledá, najde.
Třeba se tedy nějaké najde s nástupem Donalda Trumpa.
No, zatím se mí američtí přátelé nejvíc ptají na to, jestli je pravda, že Trumpovy děti mluví česky.
O radaru mluví všichni kromě Trumpa
Co americký radar v Česku? To by bylo velké téma. A jak víte, v posledních dnech se začalo mluvit o tom, že Trump možná něco takového bude chtít.
Je naprosto typické, že o radaru teď hovoří všichni – tedy kromě prezidenta Trumpa samotného. Zatím není jasné, jakou agendu bude mít a jaký bude mít tým, a tak se na něj vrhají různé skupiny politiků a snaží se jeho prezidentství naplnit svojí vlastní agendou. Jinak ale máte pravdu v tom, že radar velkým domácím tématem byl – to ale v Čechách, nikoliv v USA. Není to tedy vůbec typ tématu, který hledáme. Tohle je spíše kontroverzní a rozdělující věc. A náš premiér se již vyslovil na toto téma jasně.
A pokud zůstane Trump svůj, bude to pro Česko dobře, nebo špatně?
V zásadě jsem zastáncem toho, že pokud bude Donald Trump dělat pouze to, co zatím tvrdí, většina jeho kroků má na nás spíše neutrální dopad. V ironickém příkladu třeba odstoupení USA od Transpacifické dohody bude znamenat zmaření nadějí vietnamského textilního průmyslu na odbourání amerických cel, ale cenu vašeho trička v pražské Sapě to fakt neovlivní.
Pozitivní dopad na nás může mít třeba jeho možná částečná dohoda v Sýrii, protože pak může být méně příštích uprchlíků do EU. A to pomůže celé Unii, protože budeme mít víc možností diskutovat o podstatných otázkách, jako je Brexit, a ne o neomarxistických nesmyslech typu nedobrovolných přerozdělovacích kvót, kde vám úředník určí, jestli budete Čechem, nebo Francouzem, když jste chtěli být Němcem a narodili se jako Iráčan.
Rusové mají úplně jiné starosti než nás
Mohlo poškodit vztahy s USA i s dalšími zeměmi prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů k Číně?
Ne. Kdyby se něco takového stalo, tak by to na mne v nějaké podobě už vykouklo na nějakém diplomatickém papíře nebo fyzicky v mé kanceláři. Čistá nula. Domácí politická záležitost.
A nic "nevykouklo"?
Já vím, že se tu stále domníváme, že Kalifornie ráno klikne na e-mail a zkoumá, co že to řekl Milan Štěch do Pekingu a jestli se to shoduje se Zemanem. Je to současně úsměvné i únavné. Můžeme vést diskusi o formě, jestli bylo nutné odpovídat přesně touto formou prohlášení, nebo jestli stačila jedna nóta ministerstva zahraničí. To je diskuse relevantní, ale zcela jiná, než jaká se tu vedla. Mně přijde ale zcela příznačné to, že největší kritici tohoto prohlášení vždycky nejvíc křičeli po tom, aby česká zahraniční politika byla mezi čtyřmi hlavními představiteli zcela jednotná. A když se tak stalo, zase to bylo špatně.
Sám určitě cítíte, že kritici volají například po jednotné politice vůči Rusku, politice vůči EU nebo řešení uprchlické krize...
A tu přece máme. Za naši zahraniční politiku odpovídá primárně ministerstvo zahraničí a vláda a ostatní hráči s nimi koordinují. To, že rozdíly pomáhají prodeji vašich novin a že čeští politici nejsou zcela identičtí, přece vůbec neznamená, že se pohádáme před cizinci u jednacího stolu. Absolutní koordinace zahraniční politiky do poslední čárky by ale byla koncem demokratické diskuse na domácí politické scéně. Každý, kdo po ní volá, by se měl zamyslet, jestli mu vlastně v té chvíli není smutno po dětství s Vasilem Bilakem.
Co ale například postoj k Rusku? Není třeba pochopení prezidenta Zemana pro Vladimira Putina pro naši zemi až rizikové?
Dokud jsme pod bezpečnostním deštníkem NATO a ekonomickým deštníkem EU, je pro nás nebezpečí z Východu scénářem sice možným, ale přesto do velké míry hypotetickým. Nelze ho podcenit, proto v těchto organizacích nakonec jsme. Nelze se jím také nechat posednout, to zatemňuje logickou mysl. Důležité pro nás je, abychom v této době přechodu k několika centrům budoucího multipolárního světa byli jednoznačnou součástí jednoho z nich. A to je pro nás západní Evropa. Je nevýhodné být nárazníkovým státem mezi ní a Ruskem a je pro nás nepřirozené být součástí čehokoliv jiného. Pokud budeme Středoevropany v západní Evropě, kteří chápou, jak Rusko vlastně uvažuje, je to přece naše cenné know-how.
Neposiluje politika prezidenta Zemana vliv Ruska u nás?
Pokud prezident táhne zemi na Východ, jak domácí politická opozice tvrdí, tak ji tedy táhne na východní asijské trhy, nikoliv do Ruska, nikoliv do náruče Putina. Jsme NATO, jsme EU. Na tom nic nehodláme změnit.
Opravdu?
21. století ale bude stoletím Asie, která bude pravděpodobně jeden z nejsilnějších multiregionálních hráčů. Je třeba, abychom na asijských trzích uspěli, a to se nám může podařit jenom tak, že si uvnitř EU vynutíme větší podíl z evropských zisků na těchto trzích budoucnosti. Když si neřekneme o svůj díl koláče, nikdo ze spojenců nám ho nedaruje.
Takže si nemyslíte, že u nás vzrůstá proruský vliv?
Co se týče posilování proruských vlivů, já mám rád čísla. Teď jsem se díval do statistik. Česko-ruský obchod byl podle ruské statistiky vloni 598,3 milionu dolarů. Holandský byl 21 miliard dolarů, a to ještě měli v Nizozemí dlouhodobě Putinovu dceru. Každý si může učinit závěr sám o realitě toho kterého trendu. Můj pocit mi říká, že kdyby se tedy u nás kdokoliv začal chovat tak, jak je v Nizozemí normální, tak bude mediálně lynčován, jaká jsme to ruská gubernie. My jsme prostě na tyhle věci z mnoha důvodů tolik citliví, až jsme přecitlivělí.
Obávám se, že mnozí politici vliv a plány Ruska podceňují. I na úterní konferenci, kde jste byl společně například s Janem Kavanem nebo Jaroslavem Baštou, jsem cítil, že oni dva i další účastníci nemají z Ruska obavy, a dokonce jsou spíše jeho příznivci. Vy se nebojíte, s čím Rusko přijde, zda "nerozleptá" stále ještě evropskou jednotu a mír?
Rusko si hájí své národní zájmy, stejně jako my. A nejsou s těmi našimi totožné. Jde o to, aby jedny druhé zcela nevylučovaly, a i tím se diplomacie musí zabývat. Rozleptání evropského míru ale není analytiky považováno za centrální ruský strategický záměr, protože by to pro ně nebylo zas až tak výhodné. Všechny evropské spory přece dříve nebo později končily válkou a v ní Rusko obvykle získávalo území a ztrácelo vše ostatní – lidi, peníze, schopnost vlastní změny.
Nepodceňujeme Rusko?
Naše dějiny jsou samozřejmě poučením, že Rusko nelze podcenit a vždycky bude součástí našich rovnic. A stejně nejde podcenit ani Německo, Polsko, Maďarsko. S nimi všemi jsme měli násilné konflikty od roku 1918, a přesto některé z nich nejsou ani maličkou součástí naší bezpečnostní obsese. Já prostě nežiji ve světě, kdy se mi každou noc zdá o tom, co to zase na nás v Kremlu vymysleli a kdo to tady dnes ráno přehlédl. Já myslím, že v této době mají Rusové úplně jiné starosti než nás, a neskrývám, že jsem tomu rád. A nemám problém s nimi o tom otevřeně mluvit, je-li třeba, a tvrdě hájit český národní zájem.
