Plzeň - Když Oscar Pistorius ještě běhal na atletických oválech, řešila Mezinárodní asociace atletických federací problém. Může takový muž běhat společně se zdravými závodníky? Nedávají mu protézy nakonec oproti lidským nohám výhodu? Problematikou “vylepšování” člověka za pomocí různých technologických prostředků se zabývá Jan Romportl ze Západočeské univerzity. Filozof a inženýr hledá odpovědi na otázky, co je ještě přijatelné a co už překračuje hranice. Zabývá se mimo jiné řečovou syntézou - technologií, která může vracet hlas lidem, již o něj kvůli operaci přišli.
Nyní se ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví a norskými univerzitami snaží zjistit, kam až může dosáhnout vylepšování lidských schopností za pomocí různých technologických prostředků. Je ještě v pořádku vytvořit kontaktní čočky, které dokážou zaznamenat pokles cukru v krvi? Vyrábět protézy, které fungují lépe než normální končetiny? To mají zjistit speciální dotazníky.
Pár desítek dobrovolníků bude po čtyři měsíce nosit chytré brýle. Vědci budou sledovat, jak se s nimi sžili, jak je dokázali využít při jednotlivých úkolech a jaký to mělo vliv na jejich mozkovou aktivitu. Výsledky těchto experimentů by se mohly podepsat i na nově vznikající evropské legislativě.
Zkoumáte vliv chytrých brýlí na lidské myšlení. Myslíte si, že se tato technologie brzy rozšíří?
Současná technologie na to ještě nemá. Google tvrdí, že ano, ale trh je strašně vratký. Inteligentní brýle jsou podle mě nyní ve stejném stavu jako mobilní telefony před dvaceti lety. Všichni cítí, že k nim nevyhnutelně směřujeme, ale zároveň si říkají, že je nesmysl, aby je teď někdo nosil. Je to nepohodlné, drahé a pro pár šílenců.
Proč jste přišel s projektem, v němž zkoumáte vztah lidí k vylepšování našich schopností pomocí techniky?
Postupně jsem pochopil, že umělá inteligence, což je původní obor mého zájmu, má daleko větší přesah. Už se o ní nedá mluvit bez jejího vztahu k podstatě člověka, to by byl prázdný pojem. Klíčová otázka zní: co je na samotné lidské mysli přirozeného a co už je umělé? A můžeme to technologiemi zlepšovat, aniž bychom tu přirozenost narušili? V padesátých letech minulého století panovala představa, že se sejdou matematici, kybernetici, psychologové a lingvisté a sepíšou pravidla, která potom zadají do počítače, a ten bude myslet. Dnes se ale ví, že toto nefunguje.
A co funguje?
Fungují obrovské systémy s velkým množstvím docela jednoduchých informačních vazeb, z jejichž celkového chování vyvstávají složité kognitivní (poznávací a myšlenkové - pozn. red.) funkce podobné těm lidským. Mohou to být třeba umělé neuronové sítě. S biologickými nemají nic moc společného. Jen to, že jde o velké množství poměrně jednoduchých jednotek, které spolu vzájemně komunikují. Tím, že jich je strašně moc, se začnou dít zajímavé věci.
Co si pod tím máme představit?
V dnešní době je umělá inteligence bez nadsázky kabalistická praktika. Kabala fungovala vrstvením slov nad neživou hmotou, snažila se hmotu oživit – přesně to se dělo s Golemem. Dnešní inženýři umělé inteligence dělají totéž, formou algoritmů (tedy slov) se vzývá množství dat a neomezená počítačová síla, která data zpracovává.
Dříve se inženýr považoval za boha, který umělou inteligenci stvoří. Dnes už si všichni filozoficky smýšlející vědci musí uvědomovat, že role inženýra umělé inteligence je spíš role otce, který jen připraví substrát, a svět, příroda nebo bůh do něj vloží inteligenci sám. Tak jako ji vkládá do lidského mozku.
Vědci nad tím tak přemýšlejí?
Většina vědců si to neuvědomuje, kontext jako celek potřebuje spíš filozofy. Umělá inteligence je jen špička ledovce. V zásadě se dnes jedná o mnohem komplexnější problém lidské identity ve vztahu člověk - stroj. Kolik stroje dát člověku, aby byl ještě člověkem, a jestli se na té druhé straně nestává ze stroje člověk?
Mnozí varují před vývojem umělé inteligence, například iniciativa The Future of Life Institute, kterou podporuje i Stephen Hawking. Opravdu se blíží chvíle, kdy budou stroje tak inteligentní, že bude potřeba je regulovat?
Rozhodování o tom, jaká jsou práva entit, které nejsou biologické, a přesto by si mohly nějaká práva nárokovat, by nemělo být jenom prvkem sci-fi. Největší rizika umělé inteligence nespatřuji v tom, že by nás tady mohli ovládnout roboti. Ale určitě vzniká nějaká forma superinteligence. Abychom se mohli bavit o tom, že má něco inteligenci nebo myšlení, musí to být aspoň časoprostorově souměřitelné s lidským měřítkem.
Jak to myslíte?
Superinteligentní entity už jsou, například Google. Je schopný dělat osobního asistenta, akorát miliardě lidí najednou. Vyfotíte snímky z dovolené a Google vám z toho udělá video, které prolne hudbou. Superinteligence tady bude, ale poznáme to jen tak, že se chová inteligentně natolik, nakolik jsme to schopni uchopit naší přirozenou inteligencí.
Může nás ohrozit?
Jsou tady dystopické scénáře jako třeba ve filmu Terminátor, že Skynet je superinteligence, která se rozhodne v bitvě o zdroje vyhladit lidi. Já si spíš myslím, že nás ta superinteligence začne postupně ignorovat - vůbec nebude existovat rozhraní, kterým by jí dávalo smysl s námi komunikovat. To je ale na mnohem delší argumentaci.
Co je pro vás z hlediska umělé inteligence výraznější – její výhody, nebo hrozba?
Myslím, že jednoznačně výhody. Největší hrůzou, ke které to může směřovat, je, že se umělá inteligence stane cílem pro projekci strachu lidstva ze sebe samotného. Po vzoru freudovské projekce. Společnost například dnes projektuje své vlastní zlo, strach a emoce do uprchlíků nebo třeba do Romů. Uprchlíci a Romové se v kolektivním nevědomí společnosti stávají zdánlivými nositeli zla, které ale ve skutečnosti pramení z vnitřního strachu společnosti nad vlastní nejistou budoucností. A to nikdy nevede k ničemu dobrému.
Podobně to může být s takovou projekcí do umělé inteligence a budováním falešného přesvědčení, že umělá inteligence může za všechno zlo.
Jaká tedy vidíte ve vývoji technologií rizika?
To skutečné riziko, které je dnes potřeba nějak řešit, se týká osobních dat. Když vás někdo chtěl do nedávné doby fízlovat, musel se na to vážně zaměřit. Musel mít pár křivých lidí, kteří byli ochotni špinavou práci dělat. Teď je infrastruktura pro zpracování dat tak rozsáhlá, že lze vše dohledat online a dají se fízlovat všichni naráz.
Spíš je ale problém v tom, že se udělá z těchto technik zloduch a odvede se pozornost od nutnosti neustále pěstovat otevřenou společnost. Pokud se ale bude upřímně pěstovat přesvědčení, že fízlování není potřeba a že jsme gentlemanská společnost, která je schopná využít technologické benefity, tak je to jedině dobře. Je to jediný způsob další evoluce člověka.
Není to utopie?
Lepší mířit ke hvězdám a netrefit se než do kupky hnoje a trefit se spolehlivě. Pěstování otevřené společnosti je nutnost. Pokud si řekneme, že nebudeme dělat datovou vědu, umělou inteligenci, genetiku nebo biotechnologie, bude to znamenat, že průměrný věk dožití bude klesat - klesne třeba schopnost léčit rakovinu. Jsem lehký techno-optimista.
Pak je tady zmíněný Stephen Hawking, který technologie využívá k tomu, aby komunikoval se světem, ale na druhou stranu před nimi bije na poplach. Upozorňuje, že by si lidé měli dát pozor, že technologie člověka můžou překonat... Že je omezený svou biologickou evolucí.
Tam je už na začátku chyba, že se dělá jasné dělítko mezi člověkem a strojem. Žádné takové dělítko není a nikdy nebylo. Člověk slezl ze stromu a začal využívat nástroje, začal využívat jazyk k rozšíření svého poznávacího procesu.
Když jsme schopni dávat myšlenky do slov a na papír, je jenom další krok víc prorůstat se stroji. Čistě biologickou evoluci člověka nejde oddělit od jeho evoluce s technikou. Člověk bez techniky není člověk - jak se rozvíjí člověk, tak se rozvíjí i technika. Je tedy jen potřeba dbát na to, aby kulturní a morální úroveň společnosti stíhala tu úroveň technologickou.
Někdy se ale v souvislosti s moderními technologiemi objevuje termín digitální demence. Naše mozky prý naopak pod vlivem tabletů a chytrých telefonů leniví.
Myslím si, že digitální demence je módní termín, který je novináři hrozně citovaný, a zároveň je to jedna z nejhloupějších knih, kterou jsem kdy četl (kniha německého neurologa Manfreda Spitzera se stejnojmenným názvem - pozn. red.). Ten člověk korunoval termín digitální demence a podkládá jej rádoby seriózní vědeckou publikací. "Digitální demence" je podle mě jen úspěšně prodaná variace na prastaré lamentování typu "dříve bylo lépe" a "kam ta dnešní mládež spěje". Já bych se jí rozhodně nebál.
