Jiří Pospíšil (ODS) připouští, že bude úspěch, když do půl roku zaměstná v průměru šedesát procent odsouzených. Tak se Česko alespoň dostane na úroveň evropských zemí.
Změna: Vězni musí pracovat - ČTĚTE ZDE
V tom případě je Stráž pod Ralskem z jiné země. Že se tady stále pracuje je vidět na první pohled. Pět chlapíků pochoduje za sebou s kusy pořezaného stromu. Jsou to vězni a jen jeden uniformovaný strážce. Vedle? Brána dokořán.
Vypadá to vlastně legračně: Kdyby chtěli, mohli by pohodlně utéct. Ale tak to nechodí. Jsou to jedni z největších vzorňáků. Dnes pracují pro věznici. Stejně jako dalších deset ve dvoře, kam napadlo příliš mnoho sněhu.
"Mohli by se najednou rozběhnout ven," připouští vedoucí oddělení výkonu služby Ladislav Blahník. Strážný by je ale nepronásledoval příliš daleko, tak to stojí v předpisech. Rozhodně to neudělají. "Ale každý by takto pracovat nemohl."
Kdo pracuje, nezlobí
Přesto existuje pro laika ještě kurióznější skupina vězňů. Ti kvůli práci vyjdou ráno z věznice. A odpoledne se zase vrátí. Sami.
Většina z devíti set trestanců ve Stráži pod Ralskem ale denně nasedá do autobusu a míří i desítky kilometrů do osmi soukromých firem na běžnou směnu. Do místního kovošrotu, další do sklárny nebo třeba k výrobci svítidel.
Jiní chodí z cel přes dvůr do další budovy, která slouží jako výrobní hala. Právě teď zde pro jednoho zahraničního investora montují kabelové svazky do aut. I to je možné.
"Vězeň, který pracuje nezlobí. Chová se zodpovědně, ví, že jde ráno do práce a že si vydělá. Nemá čas něco vymýšlet. Jinak by to byl věčný souboj: my a oni," opakují lidé z vedení věznice svůj, zdá se, oblíbený slogan.
Byla to práce mravenčí
Telefonovat, nabízet, vyjednávat, přesvědčovat, dokázat. To je recept věznice na téměř plnou zaměstnanost. Výsledky ve Stráži jsou výmluvné: pracuje 87 procent vězňů.
A až na několik desítek, kteří uklízí věznici nebo pomáhají v kuchyni, všem nabídly práci soukromé firmy. "S některými firmami spolupracujeme už deset let, další přicházejí. Oslovujeme je, ale hlásí se nám i samy. Ze začátku jsou ale všichni podnikatelé nedůvěřiví, byla to mravečí práce," připouští mluvčí věznice Jaroslava Pechková.
Práci u soukromé firmy mohou sice podle mezinárodních úmluv vězni odmítnout, ale ve Stráži se to stalo pouze pětkrát. "Vlastně dnes už žádná další místa nesháníme, prostě už nemáme firmám koho nabídnout," konstatuje nakonec mluvčí.
A proč ne rovnou sto procent?
"Jsou i vězni, kteří ani pracovat nemohou," vysvětluje už tak ojedinělý výsledek věznice. Do práce samozřejmě nejdou nemocní, ale věznice do směn nenutí ani mentálně retardované trestance, nebo ty, kteří právě do vězení nastoupili.
Nutno říct, že ve Stráži pod Ralskem to ale mají se zaměstnáním vězňů poněkud jednodušší než třeba na Mírově. Jsou tzv. věznicí s ostrahou a částečně s dozorem a průměrně u nich vězni stráví šest let.
Mohou si tedy dovolit posílat stovky delikventů přímo do výrobních hal firem, jen část nemůže opustit areál věznice. Speciální práce přímo v areálu věznice se nabízí "nejnebezpečnějším" vězňům a pauzu mohou mít i ti, kteří se snažili opakovaně utéct nebo se provinili na pracovišti.
Rozhodující slovo má komise. Ta vězně přiděluje na pracoviště. Důvodem, proč právě František Hlas nepojede nakládat krůty do vedlejší vsi nebo uklidit fotbalový stadion Slovanu Liberec od sněhu, může být třeba i to, že má ještě příliš mnoho let ve vězení před sebou a mohlo by ho napadnout utéct.
Naopak do výroby svítidel komise na náročnější montáže zase nepošle Pepu Nováka, který za dva měsíce odchází na svobodu a nestačil by se práci ani naučit.
"Víme o některých recidivistech, kteří už dopředu chtěli právě do naší věznice a pracovat na stejném místě jako minule. A nebo někteří vězni nám rovnou řeknou, že nechtějí pracovat mimo věznici, protože by je to lákalo k útěku, protože třeba nedostali právě příjemný dopis z domova," popisuje mluvčí Pechková.
Tisíce vězňům, miliony státu
Uprostřed věznice si mohou trestanci vydělat "slušné" peníze, ve Stráži pod Ralskem třeba i jedenáct tisíc měsíčně - čistého.
Pracovat jen kousek od cely však není zas taková výhra. Zvlášť když ostatní mohou do práce někam ven. "Ještě jsem neslyšel, že by si někdo stěžoval, že si třeba málo vydělá. Je důležitější se podívat ven, třeba i na ženy. Tady jsou větší priority než peníze," míní Blahník.
Vězni ale z peněz, které si vydělají nevidí prakticky ani korunu. Až na svobodě. Ve vězení nemohou mít peníze, věznice jim je ukládají na účty, platí z nich alimenty, dluhy a strhávají poplatky za pobyt vězení.
"Vězni dostanou poukázky na jídlo," říká mluvčí.
Každý vězeň ve Stráži stál loni 520 korun za den. V sumě jsou započítány i mzdy asi tří stovek zaměstnanců věznice. Věznice ale nejen bere každému daňovému poplatníkovi, ale také vrací.
Loni na sociálním pojištění věznice odvedla z práce vězňů více než deset milionů, na zdravotním 4,6 milionu a přes 668 milionů korun jako daně z příjmu.
Počítejme: Všichni strážcovští vězni stojí 468 tisíc denně, což je něco přes 170 milionů ročně. Když tedy vězni pracují, stát z jejich práce získá.
Alimenty? Už platím
"Jsem tady za odměnu," trochu se ve sklárně Egermann v Novém Boru pýří Stanislav Marek ze Studénky. Balí vázy a na některé dokonce hrdě brousí znak firmy. "Nic na tom není," předvádí hned, jak na to.
Do sklárny stovky kilometrů od severní Moravy by se asi osmatřicetiletý vyučený zedník jen stěží dostal, nebýt toho, že se jak sám zdůvodňuje "doma pohádali."
"Já jsem pak na vztek přestal platit na děcka. A tak jsem tady. Ale píšou mi. Oni ano," rozpačitě se zadívá na červenou vázu, ale hned zas ochotně ukazuje jak a co všechno "jeho" sklárna vyrobila na vývoz.
Další trestanci pomáhají přímo u pece. Mužům, kteří foukají do píšťal asistují poměrně zručně. Pod dohledem dozorce i šéfa provozu. "My potřebujeme lidi stále. Zvlášť, když je chřipkové období. Bereme vězně, protože ti nikdy nestonají. Když ano, přijedou za ně náhradníci," říká spokojeně šéf provozu Martin Popelka.
Sklárně s téměř pěti sty zaměstnanci, která vyváží do mnoha zemí, se vězně vyplatí zaučit, i když za čas odejdou. "Někdo je šikovnější, jiný ne. Ale ze všech nám tu po skončení trestu zůstal jen jediný. Našel si u nás ženu, oženil se a pracuje dobře. I ten mě ale nedávno přišel říct, že dá asi výpověď. Chce jít dělat do automobilky, prý mu nabízí vyšší plat," krčí čelo Popelka.
Nejraději firmu ve věznici
Vězni ze Stráže pracují pro osm soukromým firem. Příležitostně třeba i pro firmu, co vyrábí kysané zelí. To když se urodí přespříliš a vlastní zaměstnanci nestačí zeleninu zpracovat.
"Já jsem spokojený. Kdyby to bylo možné, neměl bych snad ani normální zaměstnance," rozhodí rukama za svým šéfovským stolem jednatel firmy Modus Milan Dolejší. Pro jeho firmu v České Lípě s obratem přes 500 milionů korun, pracují vězni teprve půl roku a firma jich žádá stále víc.
Nejprve jezdili trestanci montovat svítidla malým mikrobusem, dnes je přiváží dva autobusy. "Vlastně jsem to slyšel od partnera z Belgie. Jejich firma část produkce montuje přímo ve věznici. Tak jsem zavolal tady k nám do věznice a dohodli jsme se," usmívá se a občas mrkne na monitor počítače, kde sleduje všechny výrobní prostory.
Proč nehledal pracovníky raději mezi nezaměstnanými? "S tím už nechci mít nic společného. Lidé z úřadů práce nechtějí pracovat, jen si přišli vždy pro razítko a z dvaceti mi zůstal jediný. Úřad ten pokus stál sto tisíc a nás pětatřicet," mávne rukou.
I když ani s vězni to není bez problémů. "Někomu se najednou přestane chtít pracovat a chce odejít. Jiný zase udělá zmetky. A taky záleží na tom, jací s nimi přijedou dozorci. Ale jinak je vězeň vlastně ideální zaměstnanec. A kdyby to šlo, nejraděj bych měl firmu přímo ve vězení," říká ale Dolejší.
Soukromá firma totiž musí zaplatit dopravu vězňů na pracoviště, o stravu se ale nestará, tu obstarává věznice. A vlastně ani nemusí počítat výplaty. "Přijde mi jednoduše faktura z věznice. A místo odměn jim každý týden dáme tu cigarety, jindy kafe," míní majitel.
Zůstanu, půjde-li to
"Někdy jsou pěkně pomalí a vůbec se jim nechce, ale už jsme se na sebe docela zvykli. Ze začátku to byl mazec," přiznává třicetiletá žena, která u pásu pracuje společně s několika trestanci. "Nastoupili všichni v černém a my jsem měli strach. Nevíte, za co vlastně sedí."
Dílna, kde přes polovinu zaměstnanců tvoří "ti v černém" ale běží jak po drátkách. Zářivky jsou za pár minut zkompletované v krabicích a nebýt oblečení člověk by skoro nepoznal, kdo jsou zaměstnanci a kdo pracující vězni.
"Přemýšlel jsem o tom, že tady ve firmě zůstanu. Práce mě baví. Uvidím, co na to rodiče," říká mladík Petr Šafčiak z Prahy. Zatím má před sebou vyučený řidič-mechanik ještě deset z patnácti měsíců trestu za krádež auta.
"Když nebudu dělat pitomosti jako dřív," ošije se s omluvným úsměvem.
