Broumovsko – Za všechno prý vděčí bolševickému novináři Kojzarovi. Když si v Rudém právu přečetl jeho článek Tučná výslužka z Holandska, který hanlivě pojednával o ceně Erasma Rotterdamského za literaturu pro Václava Havla, sedl na kolo a vydal se za Havlovými na Hrádeček. "Chtěl jsem vědět, jaký ten Havel vlastně je," vypráví Stanislav Pitaš.
A měl štěstí. "Jednak že mě nezadrželi estébáci, co tam hlídkovali, a za druhé že byli Vašek s Olgou doma. Po rozhovoru s nimi jsem najednou věděl, na které straně jsem. Pak už bylo v životě všechno jednodušší," popisuje jeden z rozhodujících momentů svého života.
Stanislav Pitaš patřil mezi chartisty, kteří svůj odpor vůči komunistickému režimu vedli na venkově. Pochází z Trutnova, kde se poprvé seznámil s disidentskými kruhy. Později se spřátelil i s členy undergroundu, především skupinou kolem komunity v Nové Vísce u Chomutova, která tiskla samizdatový časopis Vokno a Voknoviny, které Stanislav Pitaš odebíral a šířil. V 80. letech se pak spřátelil s manželi Havlovými, které navštěvoval na Hrádečku, a vyrážel i do Polska, kde se stýkal se členy hnutí Solidarita. V 80. letech si na něj však došlápla StB.
"Poslední kapka pro ně asi byla, když se mě příslušník StB v restauraci v Trutnově na toaletě zeptal, co budeme dělat o víkendu," vypráví Stanislav Pitaš. "Odpověděl jsem mu, že pojedeme do Polska pomáhat tamním disidentům a Solidaritě. A on si myslel, že si dělám srandu. V neděli po návratu se ptal, jak bylo v Polsku, a já mu dal placku s nápisem Solidarnošč. Pak už mě chtěli opravdu vystěhovat ze země," vzpomíná.
Na radu kamaráda se proto přestěhoval do zapadlé vesnice Šonov u Broumova, to už byl signatářem Charty 77. Jedné prosincové noci 1982 se spolu se svou přítelkyní a půlročním dítětem přestěhoval do tamní chalupy, v níž nebyla elektřina, netekla voda, a když zatopili, z rozbitých kamen se vyvalil čoud. Sám – a později s pomocí přátel – začal dům opravovat a v říjnu 1983 už ve stodole pořádal první ilegální koncert. Státní bezpečnost jej rozprášila. Jediné zaměstnání, které v okolí získal, byla práce v kamenolomu.
Dvanáct na dva
Stanislav Pitaš záhy zjistil, že dohledu StB na venkově neunikne. Jediná autobusová zastávka ve vsi totiž stála přímo proti jeho domu. Pravidelně tu hlídkovala tajná policie, aby měla přehled o jeho návštěvách. Ty proto musely vysedat na předchozí zastávce a do stavení chodit pěšky zadem přes zahradu.
A podobně to platilo pro Stanislava Pitaše – pokud se chtěl vydat do Prahy na nějakou demonstraci, musel vyrazit o pár dní dříve, jinak by jej StB pod falešnou záminkou zadržela. Vyjádřeno v číslech – Stanislav Pitaš byl jedním ze dvou chartistů na Broumovsku, na něž dohlíželo dvanáct členů StB z Náchoda.
V letech 1985 až 1989 byl třikrát uvězněn – na Borech, v Hradci Králové a v Ostrově nad Ohří. Poprvé za snižování vážnosti prezidenta, kdy s přáteli vytvořili satirickou koláž Gustáva Husáka a housera a snímek pak chtěli rozesílat jako pohlednice.
Dalšímu zatčení předcházela nedůstojná honička, když StB za žádnou cenu nechtěla připustit účast Stanislava Pitaše na demonstraci na Den lidských práv na Staroměstském náměstí, uspořádané Českými dětmi. "Tehdy v roce 1987 na Staroměstském náměstí jsem cítil, že se něco děje, že se něco mění," vypráví Stanislav Pitaš. "Na té demonstraci lidé chodili kolem památníku Jana Husa, já šel do postranní uličky a zavolal Václavu Havlovi a říkal mu: 'Slyšíš, co volají?' Dav skandoval: Havel na Hrad, a já nechal sluchátko viset…"
Při dalším zatčení byl obviněn z napadení veřejného činitele. Toho se měl dopustit tím, že odmítl nastoupit do vozu s příslušníky StB, kteří se mu odmítli legitimovat. Lehl si proto na zem a odmítl spolupracovat. "Snažili se mě nacpat do auta, což se jim nakonec podařilo, a prohlásili to za napadení," vzpomíná Pitaš.
Přitěžující okolností byla jeho stížnost na jednoho z estébáků, kteří na něj v Šonově dohlíželi. Stanislav Pitaš napsal jeho nadřízeným, že jej uráží, když ho příslušník jezdí vytěžovat služebním vozem a navštěvuje přitom svou milenku, k výslechu chodí v mastných tesilkách a smrdí mu z pusy.
Naposledy byl Stanislav Pitaš zavřený v roce 1989. V té době byla jeho matka ve špatném zdravotním stavu, a on proto žádal o odklad nástupu výkonu trestu. V tom mu však nebylo vyhověno.
"V Evropě tenkrát fungovala řetězová hladovka, které jsem se také účastnil. Když jsem hladovku držel pátý den, přesvědčili mě v cele předběžného zadržení, abych si dal snídani, že mě pak pustí za mámou. Řekl jsem si, že jsou to taky jenom lidi, že nemají důvod mi nevěřit, když jsem předložil lékařské zprávy o matčině stavu... Odpoledne pro mě skutečně přišli... a odvezli mě do věznice v Ostrově nad Ohří." V průběhu věznění tak matka Stanislava Pitaše zemřela, aniž se spolu mohli rozloučit. Ještě předtím odeslala na prokuraturu v Náchodě dopis, ve kterém vyjádřila, že je ráda, že svého syna dobře vychovala.
Kravata amerického velvyslance
Dnes Stanislav Pitaš ve svém domě v Šonově provozuje penzion a v Broumově vede undergroundový klub Eden, kde pravidelně pořádá koncerty českých i zahraničních kapel.
Na začátku března tu vystoupí například Vladivojna La Chia. V prosinci loňského roku jej tu navštívil i americký velvyslanec Andrew Schapiro. "Když to tu viděl, hned si sundal kravatu," směje se Pitaš.
