Orlické hory - "Dovolte, abych se vám představil. Jsem bývalý velitel pevnosti Hanička v Orlických horách, které jsem velel jako major. Nacházíme se ve velitelských místnostech jednoho ze srubů těžkého opevnění Hanička. Naše Hanička pozůstávala z několika samostatných tvrzí a dělostřelecké tvrze, které byly navzájem v podzemí propojeny. V Orlických horách chránily přístup a postup z Kladska pevnosti na Dobrošově, Hanička, Adam, Suchý vrch, Králický Sněžník." Těmito slovy se v roce 1969 představil v dokumentárním filmu "Pozůstalost 38" politický vězeň komunistického režimu Jaroslav Mikuláš Novák (25. 4. 1897 - 7. 5. 1985).
Jde o jedno z velmi cenných svědectví Čs. armádního filmu v režii Tomáše Škrdlanta o mobilizaci v roce 1938, které se ve vzpomínkách obránců pohraničního opevnění zachovalo.
Dalším je pak zcela nová publikace Martina Vaňourka "Plukovník Jaroslav Mikuláš Novák", jejíž křest se koná v neděli 23. září v 10.00 v kapli sv. Anny v Panenských Břežanech. Tedy na den přesně 80. let od vyhlášení všeobecné mobilizace v roce 1938.
Dlužno dodat, že o veliteli dělostřelecké tvrze Hanička (dnes Muzeum historického a kulturního dědictví v Rokytnici v Orlických horách) plukovníkovi Novákovi toho dodnes mnoho nevíme.
I proto, že jeho osudy jsou stejně tragické jako příběhy ostatních velitelů dělostřeleckých tvrzí či vojáků-hraničářů, kteří v nich sloužili: podplukovník Antonín Kostrhůn, velitel tvrze Adam, vězněn na Mírově, kde byl týrán komunistickými dozorci a doživotně zmrzačen - po propuštění spáchal sebevraždu. Podplukovník Ervín Maršák, velitel tvrze Hůrka - mučen a ubit v roce 1944 pardubickým gestapem. Podplukovník Ladislav Honc, velitel tvrze Smolkov - vyhozen po únoru 1948 z armády pro nespolehlivost. Major Jan Špale, velitel tvrze Bouda - vyhozen z armády po únoru 1948 pro nespolehlivost. Major Jaroslav Mikuláš Novák, velitel tvrze Hanička - vyhozen z armády, degradován a vězněn. Rovněž Novák přitom působil ve válečných letech v protinacistickém odboji a poté i v čs. jednotkách ve Velké Británii či na Středním východě.
Demokraté museli být zničeni, vyhlazeni
"Koho z těchto skvělých vojáků a výjimečných lidí nezlikvidovali nacisté, toho jsme zničili my sami," dodává Martin Vaňourek.
Komunistický režim považoval tyto vojáky podle historika za "načichlé demokracií a svobodou".
"Tito vojáci byli až za hrob loajální demokracii. Bojovali za ni už v legiích a pak i za druhé světové války. Nebezpeční byli totalitnímu režimu už tím, že měli zkušenosti z vedení válečných operací za osvobození Československa či s řízením odboje. Komunisté v nich tedy viděli potencionálního nepřítele, který by mohl znovu řídit odboj, do jehož čela se už nesměli postavit. Proto museli být zničeni, vyhlazeni," vysvětluje Vaňourek důvody perzekucí vojáků, kteří při vyhlášení mobilizace 23. září 1938 byli připraveni bránit své pevnosti až do posledního dechu.
A ničili je často primitivové, brutální mlátičky, řízené lidmi jako byl Rudolf Slánský či Bedřich Reicin (oba v padesátých letech minulého století popraveni mašinérií, kterou sami roztáčeli - pozn. red.).
Nechme však vzpomínat samotného Jaroslava Mikuláše Nováka.
V dochovaných vzpomínkách na mobilizaci 23. září 1938 velitel tvrze Hanička píše: "Denně přicházely zlověstné zprávy, situace se stávala hrozivou. Hitler zuřil a vyhrožoval. Evropa se zmítala v nejistotě a ve strachu. Na druhé straně Divoké Orlice, tvořící zde státní hranici, byl podezřelý ruch. Hukot motorů a rachot těžkých pásových bojových vozidel rozrážel noční klid. Naše bdělost byla vystupňována do krajnosti. Jsme ale připraveni. V odhodlání nepovolit očekáváme, kdy nás útočník napadne. Věříme sobě a své Haničce."
Novák pokračuje: "Demonstrativní přesuny těžké vozby v Kladsku považujeme za strašáka, kterým říše chce podepřít Hitlerovo chvastounství. Věříme i zdravému rozumu svého národa a jeho skvělé morálce. Nebylo důvodu k panice. Nenechme se proto ošálit a zaleknout řvavou propagandou. Nechť tedy přijdou! Ukážeme jim, že v hlavních našich dobrých zbraní nemáme švestkové knedlíky. Víra v sebe a sebejistota propůjčovaly nám klid a rozvahu. Jen vytrvat a nepovolit! Však oni si to rozmyslí. Takové byly naše myšlenky, taková byla naše jistota, taková byla morálka naše i celého národa."
Mnichov 1938? Selhání celé Evropy
Do této sebejistoty vojáků pohraničního opevnění vpadla podle velitele Haničky jak morová rána zvěst o kapitulaci vlády a přijetí mnichovského diktátu, o vzdání se pohraničního pásma.
"Ne, to přece není možné! Nelze tomu věřit! Celým nitrem, celou svou bytostí vzpíráme se té myšlence. Zoufalá beznaděj zmocňuje se nás všech. Zklamání vhání nás do zuřivého odporu, mísícího se s bolestnou lítostí, žalem z bezmocnosti. Je nám nevýslovně krušno, cítíme se zaskočeni, zrazeni, opuštěni. Kdo způsobil tuto porážku před bitvou? Kdo je tím vinen? Jak to napravit? Co dál podniknout? Podřídit se, nebo bojovat? Bojovat! Jen bojem udržíme si svobodu, ne pláčem! Žel, ta celoživotně vštěpovaná nám kázeň nutí nás k poslušnosti rozkazu k likvidaci Haničky, té Haničky, kterou jsme s tak velkou péčí a nadějí usilovně budovali."
Ke cti osádky této dělostřelecké tvrze podle Jaroslava Mikuláše Nováka zůstal fakt, že nikdo nechtěl vzdát Haničku a odstoupit bez boje.
"Musel jsem, proti své vůli, mužstvo přesvědčovat o nezbytnosti podrobit se rozkazu. Vždyť se sem zase vrátíme, jakmile ten ztřeštěnec Hitler vyprovokuje svět k odvetě. Ztotožňoval jsem se s odporem všech, vždyť jsme cítili všichni, celý národ, stejně.Těžko bylo nedbat oprávněných námitek vojáků. Pamatuji se, že vzdor všemu zklamání měl jsem v té krušné chvíli z nich velkou radost a byl na ně hrdý. Tito lidé se nesmíří trvale s porážkou bez boje a při první příležitosti projeví své přesvědčení činem. Hitler napadne další státy a vyburcuje tak celý svět z ospalosti. Ještě dnes, po mnoha letech, kdy píšu tyto vzpomínky, nemohu se ubránit pohnutí," uvádí velitel tvrze Hanička.
A jak dodává Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu: "Mnichov 1938 nebyl jen koncem demokratického Československa, ale selháním celé Evropy." I proto je podle oslovených historiků tato historická událost aktuálním varováním dnešku.
Zpráva o Češích po osmdesáti letech
Ze záznamů dochovaných o Jaroslavu Novákovi se podle jeho životopisce Martina Vaňourka dočteme, že se po rozpuštění čs. armády nechal penzionovat, aby se mohl mohl zapojit do protinacistického odboje. Po propuštění z armády nastoupil u Lesního družstva v Přibyslavi u Německého Brodu jako lesní tajemník, což mu skutečně umožnilo ilegální práci v Obraně národa až do vynuceného odchodu do zahraniční armády ve Velké Británii. Gestapo se totiž začalo o Jaroslava Mikuláše Nováka intenzivně zajímat.
To už je ale také jiná kapitola strastiplného života vojáka, který byl zcela oddán vlasti, takže ji odevzdal vše. Stranou šla i rodina, proto se ani neoženil. Navíc se v roce 1938 domníval, že ve své tvrzi Hanička padne. "Takže i do žádného dlouhodobého vztahu raději nešel," vysvětluje historik Vaňourek.
A ještě jedna aktualita: vydání mimořádné publikace o veliteli dělostřelecké tvrze Hanička finančně podpořilo 142 přispěvatelů na serveru Hithit, Středočeský kraj, Město Rokytnice v Orlických horách, Nové Město nad Metují, Oblastní muzeum Praha-východ, rodina Cohornova a Mgr. Hana Bílková. "Rodina Jaroslava Mikuláše Nováka doslova rozhýbala společnost, která se na vydání knihy složila. A to přece o Češích není zase tak špatná zpráva," uzavírá její autor Martin Vaňourek.
