reklama
 
 

Mnichov 1938: Edvard Beneš slyšel od generálů i hrozby

30. 9. 2013 14:31
Velitelé armád nechtěli hitlerovskému Německu postoupit československé pohraničí.

Praha - Když si před pětasedmdesáti lety - vzápětí po mnichovském verdiktu západních mocností (29. září 1938) - pozval prezident Edvard Beneš na Pražský hrad generály Ludvíka Krejčího, Sergeje Vojcechovského, Vojtěcha Lužu a Lva Prchalu, rozehrála se mezi aktéry této schůzky natolik emotivní a dramatická scéna, že nemá v historii této země obdoby.

Nešlo o nic "menšího" než o projednání způsobu odstoupení československého pohraničí (včetně dobudovávaných pevností) hitlerovskému Německu.

Jenomže velitelé armád v čele s náčelníkem hlavního štábu Krejčím začali prezidenta přesvědčovat o nutnosti bránit - byť spojenci opuštěnou - republiku a ujišťovali ho o schopnostech a ochotě armády prezidentův rozkaz k obraně splnit.

Ve svých pamětech Edvard Beneš později napsal: "Byl to rozhovor velice pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde stanovenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli; ale byly to prosby i výstrahy velmi důrazné."

Když pak v roce 1967 - tedy po devětadvaceti letech - poskytl Ludvík Krejčí tehdejšímu armádnímu deníku Obrana lidu rozhovor, popsal situaci následujícími slovy: "Z hlavního stanu naší armády v Račicích u Vyškova jsem odletěl 30. září k prezidentovi. Pocity, že vše, co jsme postavili, se zřítilo, pevná naděje a neochvějná víra, že nebudeme opuštěni našimi spojenci z první světové války, byla pryč. Stali se hrobaři naší samostatnosti. Zklamání, zoufalství, vztek nad krátkozrakostí západních přátel nás vyváděly z normálu. Pak mě uvedli do modrého salonku, kde zasedala politická pětka nebo sedmička. Ani jsem všechny neznal, jen Dérera a Šrámka. A tam jsem k překvapení zjistil, že kapitulace je vlastně hotová. Potom zasedala vláda pod předsednictvím prezidenta Beneše a v té době francouzský a myslím i anglický vyslanec telefonovali, aby prezident odstoupil, že by byl Hitler povolnější. Ale zvednout telefon do Berlína ve prospěch Československa se báli Francouzi i Angličané. "

Ani pozdější britský premiér Winston Churchill nemohl výsledek mnichovské konference, kdy Velká Británie s Francií odmítly jít svému spojenci - Československu - při jeho napadení na pomoc, charakterizovat výstižněji: "Mohli jsme si vybrat mezi hanebností a válkou. Zvolili jsme hanebnost a budeme mít válku."

Historik Straka: Páteř Čechům nezlomil Mnichov, ale normalizace

Karel Straka z Vojenského historického ústavu nemá pro emotivní jednání na Pražském hradě srovnání: "V moderní historii této země šlo o naprosto přelomové a osudové chvíle, které nás trápí či nutí k bouřlivým diskusím i po pětasedmdesáti letech."

Jenomže jsou Češi a Moravané, jak v těchto dnech zaznívá v internetových diskusích, opravdu národem zbabělců či dokonce zrádců, kteří se před agresorem vždy raději přihrbili, jen aby přežili, a nikdy za svou svobodu nebojovali?

"Tisíce Čechoslováků odešly proti nacistům bojovat nejprve do Francie a po její porážce do Británie, ať již ke Královskému letectvu (RAF), či k tankové brigádě. Další stovky stály u zrodu prvního čs. polního praporu v Sovětském svazu. A co byl africký Tobrúk, k jehož udržení v rukou spojenců velmi přispěl i československý prapor? A to nemluvím o dalších tisících odbojářů či partyzánů, kteří proti nacistům bojovali v jimi okupovaném protektorátu Čechy a Morava? Tohle mají být zbabělci?" ptá se historik Straka.

Jen málokterý národ o sobě může podle jiného vojenského historika Eduarda Stehlíka říct, že jeho vojáci bojovali téměř na všech frontách druhé světové války. Jen parašutistům Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi se také podařilo zlikvidovat třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha. A jak Stehlík připomíná, jednalo se o čin doslova světového významu - a právě on nakonec přiměl Británii i Francii k odstoupení od mnichovské smlouvy. V opačném případě mohly poválečné hranice Československa vypadat docela dobře právě tak, jak je Mnichov nalinkoval. Pouze parašutistů bylo do okupované vlasti shozeno několik set - ať již ze západní, či východní fronty.

"Temnou stránku národních dějin - Mnichov - jsme si odčinili měrou víc než vrchovatou. A přesto sami sobě dáváme kvůli přijetí mnichovské smlouvy a vyklizení pohraničních pevností punc zbabělců, protože jsme prý za svou svobodu nikdy nebojovali a vždy se jen přizpůsobili silnějšímu. Na to už snad ani nemá cenu reagovat," krčí rameny Eduard Stehlík.

A badatel Jaroslav Čvančara, jenž se specializuje na období protektorátu, si už vůbec nebere servítky: "Poznal jsem charakter stovek lidí, kteří se vzepřeli nacismu. A jejich statečnost je zpochybňována především těmi, kteří by se na místě odbojářů sesypali jako první strachy. A když to řeknu úplně nahrubo, tak o charakteru Čechů a Moravanů za nacistické okupace snad svědčí i to, že gestapo mělo po celou tu dobu plné ruce práce."

Jestli tedy podle historika Karla Straky zlomilo v historii něco Čechům páteř, tak to nebyl Mnichov, ale normalizace, která následovala po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v roce 1968.

"Často nezměrné hrdinství Čechoslováků v boji proti nacistům lze dokonce vysvětlit i jejich snahou po odčinění mnichovské hanby," domnívá se Straka. Vášním, které Mnichov v mnohých Češích dodnes vyvolává, ale rozumí a neodsuzuje je. "Mnichov zasáhl citelně především Čechy a Moravany, proto onu emocionální strunu tahle událost i po pětasedmdesáti letech rozehrává. Nikdy se v diskusích od Mnichova a o tom, jací vlastně jsme, neodtrhneme. A to je možná nakonec dobře, ne?" ptá se historik Straka.

Generál Krejčí: Zásah spojenců byl podmínkou naší obrany

Karel Straka, stejně jako většina seriózních historiků, nemá příliš v lásce otázky na téma, co by bylo kdyby. Přesto ale říká, že Edvard Beneš měl na výběr jen dvě možnosti: ignorovat mnichovskou smlouvu a jít do války s hitlerovským Německem. Pak ovšem riskoval zničení státu a celý svět by Čechoslováky obvinil jako ty, kteří rozpoutali válku... traumatizován ještě tou první světovou.

Druhou možností bylo se verdiktu z Mnichova podvolit a zachovat při životě vitální síly národa, byť okupovaného... a třebaže to bude život v mnohem horších podmínkách než dosud.

"Zvolil proto tuto - jak se v té chvíli zdálo - humánnější cestu. Nezapomínejme navíc, že Mnichov měl být řešením na celá desetiletí a jen málokdo si v té době připouštěl, že přijde něco tak obludného, jako je například masové vyvražďování Židů, vypalování vesnic či koncentrační tábory. Beneš zvolil druhou variantu, protože ho k tomu donutili spojenci, na které spoléhal a kteří ho opustili," shrnuje ve stručnosti tragédii Mnichova Karel Straka.

Dilema, které historik jen nastínil, trápilo podle všeho i mnoho let po válce někdejšího náčelníka Hlavního štábu Československé armády Ludvíka Krejčího: "Armádu jsme tak těžce budovali, abychom mohli republiku bránit. Téměř okamžitý zásah spojenců byl však podmínkou úspěchu této operace."

A když se reportér Krejčího zeptal, zda mohlo přinést rozuzlení generálovo osobní rozhodnutí jako velitele československé armády, dostal následující odpověď: "Já jsem ho sám nemohl udělat. Byla to záležitost politická. Určitá skupina politiků vyzvala armádu, aby převzala moc, ale jelikož nebyl souhlas všech stran, vzdali jsme se úmyslu převzít moc. Kdyby volení zástupci lidu prohlásili: bude se bojovat - tak jsme bojovali! Ale nikdo z nich nás nevyzval..."

A jak vzpomínal na noc z 29. na 30. září 1938 nadporučík Jan Voznička, velitel pevnostní hraničářské roty, která na Náchodsku očekávala v bunkrech a tvrzích útok wehrmachtu?

"Počítali jsme s ním každou chvíli, když jsme pak ale v rozhlase slyšeli osudný hlas herce Zdeňka Štěpánka o zradě a dobrovolném vydání pohraničí, byla to strašná rána pro nás pro všechny bez rozdílu. Dolehlo to nesnesitelně těžce na každého z nás. Nikdo se nás neptal, co si o tom myslíme, zda souhlasíme nebo ne! Voják musel mlčet. Zklamání mezi vojáky bylo strašné, že se to ani vypovědět nedá. Strašná, děsivá byla bezmocnost. Nemožnost proti tomu něco udělat. Změnit ten nespravedlivý ortel. Toho příšerného zářijového dne 1938 snad nikdo z těch, co tehdy žili, do své smrti nezapomene."

autor: Jan Gazdík | 30. 9. 2013 14:31

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama