Chápu to tedy správně tak, že se vám podařilo najít protein, který svou aktivitou brání vzniku nádorů? Týká se to pouze rakoviny prsu?
Ano, chápete to správně. Moje studie, která byla před několika dny publikována, popisuje protein zvaný LACTB, který funguje jako "tumor suppressor". To znamená, že pokud se aktivuje v rakovinné buňce, tak ji dokáže zabít. Laboratoř profesora Weinberga, kde jsem tento výzkum realizovala, se zaměřuje na výzkum rakoviny prsu. Máme tam k tomu veškeré pomůcky, buněčné linie a myší modely, proto jsme tento protein podrobně charakterizovali, jen co se týče rakoviny prsu. Je samozřejmě možné (a my v to také doufáme), že má takové vlastnosti i v případě rakoviny jiných orgánů, ale to jsme zatím ještě netestovali.
Jak jste k tomu došli? O jaký protein se jedná a kde se nachází?
Když jsem před několika lety nastoupila jako postdoktorandka do laboratoře profesora Roberta Weinberga na Massachusettském institutu technologie (MIT), řekl mi, že budu mít jeden projekt v souladu s hlavní linií výzkumu jeho laboratoře (tou je biologie rakovinných metastáz), ale druhý projekt může být cokoli, co mě ve výzkumu rakoviny zajímá. Měla jsem několik více či méně šílených nápadů, ale nakonec jsem začala pracovat na něčem, co mě už dlouho zajímalo a vědecky "hryzalo".
Začala jsem se zajímat, proč neexistují jisté formy rakovin, proč například nikdy neslyšíme, že někomu byl diagnostikovaný nádor svalu nebo srdce. Uvědomila jsem si, že pole výzkumu rakoviny je velmi jednostranné, že všichni, kdo se věnují výzkumu rakoviny, zkoumají, proč se v určitých tkáních a buněčných typech vyvíjí, ale nikdo se nevěnuje výzkumu druhé strany mince, a sice proč se naopak rakovina v určitých orgánech a buňkách nevyvíjí.
Mě tato otázka úžasně zajímala, protože jsem měla a mám pocit, že výzkum těchto buněk, které jsou "rezistentní" vůči rakovině a které tím pádem de facto našly způsob, jak se rakovině bránit, nás dokážou naučit spoustu věcí, které by nám v konečném důsledku mohly v našem boji proti rakovině pomoci.
Tak jsem začala zkoumat tyto typy "rakovině rezistentních" buněk a jeden z mých prvních objevů byla právě molekula LACTB, která se v těchto buňkách vyskytuje a která, když ji aktivujete v rakovinných buňkách, dokáže tyto buňky zničit. LACTB protein se v buňkách nachází v mitochondriích, což jsou energetická centra buněk, a jeho aktivace vede k tomu, že dokáže měnit zastoupení určitých druhů lipidů (tuků) v těchto centrech, což vede k diferenciaci rakovinných buněk a tím i ke ztrátě jejich maligního účinku.
Testovali jste in vitro (ve zkumavce) i na myších? Jak to probíhalo? Jak si má laik vaši práci představit?
Tento protein jsme testovali in vitro na buněčných liniích a ve spolupráci se švýcarskými vědci jsme sledovali přítomnost (nebo spíše nepřítomnost) tohoto proteinu v lidských nádorech prsu. Dělali jsme samozřejmě také pokusy na laboratorních myších, kde se též potvrdilo, že když se tento problém aktivuje v už vytvořených lidských nádorech u myší, vede to k výraznému zmenšení, až ke smrti tohoto nádoru. Mám na mysli lidské nádory v myších, takzvané xenograftové myší modely, kde se vezme laboratorní myš, která nemá imunitní systém, a vpíchnou se jí lidské rakovinné buňky. Protože tato myš nemá imunitní systém, tyto lidské rakovinné buňky tam umí vytvořit nádor - a na tom se poté zkouší různé způsoby (v našem případě aktivace LACTB), které by dokázaly tento lidský nádor zlikvidovat.
Jaké může mít vaše zjištění uplatnění v praxi? Jaká je cesta vedoucí k tomu?
Já pracuji v základním výzkumu rakoviny, což znamená, že moje práce je jedním z prvních článků v řetězci, který vede k vývoji léků. Náplní mojí práce je identifikovat takzvané "target molekuly" - cílové molekuly, na které by se měl nejbližší vývoj terapeutik zaměřit, neboť manipulace s těmito cílovými molekulami má potenciál zabíjet rakovinu. Samozřejmě nalezení "targetu" ještě neznamená, že z toho bude lék na rakovinu, i když bychom si to velmi přáli. Je to však první krok k tomu, aby k tomu mohlo vůbec dojít.
Jak jste se dostala k práci v MIT? Jak dlouho jste tam působila?
Dělala jsem si PhD na University College London v Londýně, kde jsem pracovala v oblasti virologie se zaměřením na studium viru HIV. Jsem vlastně zaměřením virolog. Po dokončení doktorandského studia jsem se rozmýšlela, jestli zůstanu v poli virologie, nebo změním působiště a zkusím nějakou novou problematiku. Už dlouho mě zajímal výzkum rakoviny, tak jsem se rozhodla přihlásit se na postdoktorandské studium v oblasti virologie a rakoviny. Samozřejmě že jedna z laboratoří, které jsem kontaktovala, byla laboratoř profesora Weinberga na MIT, protože je to jeden z nejlepších vědců v oblasti rakoviny na světě. Abych zvýšila šanci, že si mě všimne, napsala jsem mu návrh, na čem bych chtěla v jeho laboratoři pracovat a proč by měl přijmout někoho s tak odlišným polem působnosti. Myslím, že právě mé potenciální nápady ho zaujaly natolik, že mě pozval na pohovor. Byl to celodenní těžký pohovor spojený s přednáškami a rozhovory s vědci z jeho laboratoří a samozřejmě i s ním. Nakonec to vyšlo, přijal mě a pracovala jsem v MIT osm let.
V čem spočívala vaše práce tam a jaké bylo pracovat v takovém prostředí?
Jak už jsem zmínila, měla jsem dva projekty - jeden, který se věnoval výzkumu metastáz, a druhý byl zaměřený na buňky odolné vůči rakovině. Práce v MIT byla fantastická, tomu se opravdu nedá nic vytknout. Za těch osm let jsem poměrně dobře poznala, jak to tam chodí a jací lidé tam pracují. MIT je jedna z nejlepších vědeckých škol na světě, jste tam obklopení lidmi, kteří to ve vědě daleko dotáhli a patří v ní ke špičce. Na každém kroku jste vědecky inspirovaní a podporovaní, ať už jde o přístup ke světovým vědcům a jejich myšlení, nebo metody, přístup k nejlepším přístrojům na světě a krásné prolínání základní vědy s farmaceutickými a biotechnologickými firmami. Rozhodně jsem odtamtud nechvátala.
Ale je to i tvrdý svět, kde samozřejmě musíte přinášet výsledky a pracovat i o víkendu. Také musíte umět sehnat peníze na svůj výzkum, což je velmi těžký úkol. Mně se podařilo získat prestižní americký grant, který mi nejenže pokrýval plat, ale také mi poskytoval peníze na výzkum a studenty, takže jsem byla ve Weinbergově laboratoři taková kvazi-samostatná jednotka. Před několika měsíci mi granty vypršely a musela jsem se rozmyslet, zda se pokusit o jejich prodloužení. Nakonec jsme se s partnerem rozhodli, že potřebujeme změnu, a vrátili se zpátky do Evropy, kde bychom si rádi otevřeli vlastní laboratoř. Během pobytu v MIT se mi narodily dvě děti a začínal nám chybět pocit domova a evropský klidnější styl života. Spojené státy ke mně byly velmi laskavé, ale už mi chyběla rodina a chci i našim dětem poskytnout toho krásného ducha rodiny v obklopení babiček, dědečků a bratranců. Tak jsme se vrátili zpět a nelitujeme toho.
Jak jste se pak dostala na Ústav organické chemie a biochemie (ÚOCHB) a na čem nyní pracujete?
Když jsme se rozhodli vrátit se do Evropy, přemýšleli jsme, do které země půjdeme. S partnerem jsme se krásně shodli na Praze, on je sice Švéd, ale v Praze už několikrát byl a moc se mu tu líbilo. Já jsem studovala v magisterském studiu na Univerzitě Karlově u docentky Forstové a Praha byla vždy jedním z mých nejoblíbenějších měst na světě, byla jsem tu vždy velmi šťastná. Jedno z prvních míst, kam jsem se v Praze hlásila, bylo ÚOCHB, některé vědce tam znám ze studií a vždy jsem oceňovala, jak vynikající práci tam odvádějí. Můj současný projekt se ubírá směrem k chemii a biochemii a velmi mi pomůže být obklopená biochemickým prostředím ÚOCHB.
Momentálně, než si založím vlastní laboratoř, pracuji v laboratoři docenta Konvalinky. Díky jeho podpoře a úžasnému týmu vědců, které zaměstnává, jsme už začali pracovat na hledání dalších molekul důležitých pro LACTB a které by se daly potenciálně použít v budoucnu k vývoji terapeutik. Velkým pozitivem ÚOCHB je také jejich snaha překlenovat základní výzkum s výzkumem translačním, to znamená, že když se na ÚOCHB něco zjistí, tak mají snahu výzkum posouvat až k farmaceutickým firmám, aktivně pracují na tom, aby jejich patenty neležely ladem, ale aby z nich lidstvo mělo v konečném důsledku užitek.
Této iniciativy si velmi vážím, podobně to bylo v USA, ale v Evropě to zatím není příliš zvykem. Pro mě jako vědce by bylo úžasně uspokojivé, kdyby můj objev našel uplatnění v biomedicíně. Čili jediné, co mi teď chybí ke štěstí, je získat nějaké granty či finanční podporu pro svou laboratoř, abych mohla začít realizovat své budoucí projekty, kde se chci pokusit najít terapeutické využití pro LACTB tumor suppressorovou dráhu a zkoumat další potenciální tumor suppressory, které se mi podařilo identifikovat z buněk odolných vůči rakovině.
Máte nějaký profesní sen, čeho byste chtěla dosáhnout?
Někomu se to možná bude zdát arogantní nebo naivní, ale ráda bych objevila něco, z čeho by mělo lidstvo prospěch a co by zlepšilo naše životy. Biologie není jako informační technologie, v našem oboru se všechno vyvíjí pomalu, i desítky let. Ale díky tomu, že dělám něco, co mě velmi baví, neztrácím trpělivost.
Kolik vám je let a co vás ještě kromě vědy baví?
Je mi 37 let a kromě vědy mě zajímá hlavně literatura (nevědecká), antická historie a vaření. To jsou moje hlavní odpočinkové aktivity, když mám vědecký blok. Také z nich čerpám inspiraci.
Jak jste se ke svému oboru dostala? Můžete krátce nastínit svou profesní dráhu?
K vědě jsem se dostala přes geologii a archeologii, když mi maminka jako malému děvčátku četla příběhy o německém archeologovi Schliemannovi, který objevil Tróju. Otec mi poté koupil geologické kladívko, a když jsem porozbíjela všechny kameny v širokém dalekém okolí, začala mě zajímat astronomie - už jsem si představovala, že budu astrofyzik (jednak proto, že mě to skutečně bavilo, jednak proto, že to znělo úžasně). Začala jsem se vážně zaobírat astronomií a postavila jsem si teleskop, ale potom jsem pomalu začala zjišťovat, že mě více baví interaktivnější oblast vědy, kde je možné vidět dopad své práce na lidi. Tak jsem se dostala k biomedicínskému výzkumu a přes viry k výzkumu rakoviny, a to zatím rozhodně nehodlám měnit.
