Pane biskupe, i ve svých sedmdesáti letech věříte tomu, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí? Stejně jako tomu věřil váš přítel Václav Havel?

Skutečně tomu nadále věřím.

Nic se nezměnilo na této vaší víře od dob, kdy jste po pádu komunismu moderoval demonstrace, na kterých stovky tisíc lidí volaly po svobodě?

Nechci být generálem po bitvě. Nedělal jsem si kdovíjaké iluze už tehdy, protože po půl roce se ukázalo, jak rozdílné názory lidé na minulost mají. Jak mnozí dali na laciné sliby o tom, že se vše vyřeší ekonomickou transformací. A to se týkalo i křesťanů. Kolik já musel snést odporu, když jsem říkal, že je třeba kultivovat v první řadě sebe a teprve na tom postavit nějaký základ společnosti.

Patrně jste neměl žádná přehnaná očekávání…

Možná to zní divně, ale já zklamán nejsem. Samozřejmě že určití veřejní činitelé mě zklamali nebo jsem očekával víc, ale víceméně prožívám radost. Co pokládám za velmi pozitivní, je, že vznikla spousta chvályhodných občanských iniciativ. Mnoho výborných lidí je v místních samosprávách, kde se starají o obec nebo město. Z toho čerpám svou radost.

Česká společnost přichází o další a další statečné a čestné osobnosti, zatím posledním je Sváťa Karásek. Mnohé jste osobně znal. Nebudou až příliš citelně naší zemi chybět?

Každá generace má své a já věřím, že osobnosti rostou i nyní. Velkou naději vidím také v mladých lidech, kteří se pohybují v církvi, jsou ochotni pomáhat i organizovat, mnoho času věnují dobrým věcem. Pevně věřím, že v jejich řadách vyrostou osobnosti, které překročí práh okruhu, ve kterém se pohybují. Nechci být laciným optimistou, ale každá doba nechává někoho vyrůst. Byť jsou i věci, které mě na mladé generaci mrzí.

Co vás například mrzí?

Z části určitá nezakotvenost. Chtějí všechno poznat, ale bylo by dobré, kdyby byli více zakotveni v nějaké tradici. Když si člověk vybírá jen to, co se mu hodí, když mlsá, tak je to podle mě duchovní konzumismus. Ale člověk musí být někde doma. Potom se může obohatit o jiné kulturní tradice. Je také důležité, když se mladý člověk naučí naslouchat starším.

Vy jste velkým příznivcem poznávání kultur i dialogu generací.

Velmi oceňuji také starostlivost mladých lidí o životní prostředí. Nesmí se ale z toho stát ideologie. S mladou generací to určitě není zlé. Musím si dávat pozor na svůj úsudek, protože přece jen patřím ke starší generaci.

Některé postoje prezidenta se mi nelíbí 

Když jsme šli za vámi na rozhovor sem do krásné historické budovy Arcibiskupství pražského, tak jsme si říkali: Jak tady vlastně žijí v jednom domě dva lidé, kteří mají přece jen poměrně rozdílné názory na svět kolem sebe? Tedy vy a pan kardinál Dominik Duka?

Na některé záležitosti máme skutečně jiné názory, proto je velmi důležité spolu hovořit a neuzavřít se pouze do svého světa. Snažíme se proto jeden druhého vnímat, naslouchat si, přemýšlet o vzájemných argumentech.

Jak se vám to daří?

Není to snadné, ale je skutečně chybou, když se lidé uzavřou jenom mezi své, kteří smýšlejí stejně, a přestanou vnímat různost a pestrobarevnost. I když to stojí určitou energii, jsem přesvědčený, že člověk by měl v takové cestě vytrvat. 

O čem s panem kardinálem například mluvíte? Co byste mu vytkl?

Myslím, že je dobré udržovat si od politiků určitou distanci. To neznamená je přehlížet a vyhýbat se jim. Stejně tak by pan kardinál mohl být o trošku více velkorysý k některým částem společnosti. Někdy se mi zdá, že z jeho úst zaznívá příliš pesimistický tón.

Mimochodem, můžete k němu říci veřejně něco kritického, jestliže je váš nadřízený? Abyste z toho neměl problémy?

Můžu, ale je pravda, že dávám raději přednost osobnímu rozhovoru s ním, než abych "podšíval" veřejné mínění. Protože se toho okamžitě někdo chytne. Byla by chyba, kdybychom vystupovali bezbarvě, zároveň ale nechci vytvářet obraz, že když máme na něco rozdílné názory, tak to mezi námi znamená nějaký rozkol.

Jsou jeho názory stanoviskem celé katolické církve?

To bychom museli být konkrétní a rozlišovat, k čemu se vyjadřuje. V něčem skutečně jde o postoje pana kardinála, které nevyjadřují například ani postoj všech biskupů a už vůbec ne celé katolické církve. 

Pan kardinál je poměrně často a ostře kritizován částí společnosti například za to, že má příliš blízko k prezidentovi Miloši Zemanovi nebo že je příliš kritický k Evropské unii. Zatímco vy jste v tomto i jiném jeho opak. Mluvíte spolu i na tato témata?

Máme v těchto věcech skutečně různé názory. Ale znovu říkám, je důležité umět si to vyříkat, nejít se vším hned ven. Mně velmi vadí, jak je mezi lidmi rozšířena nedůvěra vůči Evropské unii, jak mnozí žijí v neznalosti a předsudcích vůči jinakosti. Nejsem naivní, co se týče EU. Jistěže je třeba různé věci zlepšit, ale na druhou stranu to je pro nás jediná šance.

Proč jediná?

Když se občas podívám na mapu světa, tak si říkám: kde máme ostrůvky, na kterých je možné se svobodně vyjadřovat a shromažďovat, nebýt pronásledovaný za své názory, za svou víru? Jedině v Evropě, Austrálii, USA a Kanadě. Buďme rádi, že v tomto prostoru žijeme. Také z ekonomického hlediska jedině Evropa jako celek může obstát mezi současnými velmocemi. Samozřejmě i kulturně.

Václav Malý. | Foto: Radek Bartoníček

Žijeme v globalizovaném světě, setkáváme se s lidmi z jiných kultur, nemůžeme říci: Co se děje jinde než v České republice, nás nezajímá. 

Jen kousek odtud máte dalšího zajímavého obyvatele Hradčan, a to pana prezidenta. Nemáte někdy chuť udělat pár kroků do sousedícího Pražského hradu a pobesedovat s jeho hlavním nájemníkem?

Nevyhledávám ani pana prezidenta, ani úředníky prezidentské kanceláře. Kdyby ale byla příležitost, tak bych mu své názory řekl osobně.

Kdy jste se vlastně naposledy potkali?

To bylo v době, kdy byly vystaveny korunovační klenoty, protože jsem jedním z klíčníků z titulu probošta metropolitní kapituly. Ale bylo to spíše formální setkání během onoho aktu otvírání dveří, kdy bylo přítomno více lidí.

Který to byl rok? Nebylo to tehdy, kdy měl pan prezident "virózu"?

To bylo ještě později. 

A když měl "virózu", to jste byl přítomen?

Ano, tehdy jsem tam byl také.  

Vy byste měl toho hodně na srdci, co říci panu prezidentovi, je to tak? Četli jsme na Facebooku například vaše kritické názory k tomu, jak se vyjadřuje k Číně nebo Rusku.

Naprosto otevřeně tyto výhrady skutečně říkám. Nelíbí se mi ani to, že letos, kdy lidé potřebují povzbuzující slovo, tak on si nikdy neodpustí nějaký "štulec" a proti někomu obrátí svou nevoli. To není dobré. Samozřejmě nemusí všechno zahlazovat, jsme různí, ale teď je třeba lidi povzbudit, jsme na jedné lodi. Bohužel prezident neprokázal, že by byl tím potřebným "tmelem", který spojuje.

Všimli jsme si, že máte obavu také o nezávislost České televize.

Je to tak. V případě prezidenta se mi navíc nelíbí, že nevystupuje ve veřejnoprávních médiích. To je přece důležité, aby v nich vystupoval, jestliže stojí v čele země. Ať dá rozhovor i soukromoprávnímu médiu, ale proč ne veřejnoprávnímu? Kde to jsme?

Překvapilo nás, že navzdory tomu, jak kritizujete prezidenta i jeho okolí, nebo jak vystupujete například na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii, zdaleka to nezpůsobí na veřejnosti takový "poprask", jako když s kritikou vystoupí Mons. Tomáš Halík. Čím si to vysvětlujete?

Ne všem lidem jsem po chuti, ale snažím se svou kritiku vyjadřovat kultivovaně a tak, abych nestavěl sebe do popředí. Aby má slova vyzněla spíše povzbudivě. Myslím, že je to důležité, protože se ve veřejném prostoru ztrácí kultivovanost. I když třeba s někým nesouhlasím, nechci, aby z mých slov byla vůči němu cítit zášť.

Přesto se asi také vám stává, že občas dostanete nějakou nenávistnou reakci, k čemuž bohužel lidé sahají stále více.

Občas dostanu nějaký velmi neslušný mail. Pokud je na něm adresa, i když většinou je to spíš anonym, tak odepíši: "Jestli se vám urážkami mé osoby ulevilo, tak vám to ze srdce přeji." A ten člověk už se neozve.

Které vaše názory lidem nejvíce vadí?

Především otázka migrantů. To už celá léta. Potom předsudky vůči islámu, přirozeně i hájení pana prezidenta Václava Havla. Co se týká církve, stále jsou mezi mnoha lidmi předsudky, jak je církev bohatá a jak okradla lidi. To už ale slábne. Hlavně tedy pan prezident, migranti a islám. A samozřejmě potom dost rozšířená nedůvěra vůči Evropské unii.

Vy sázíte na slušnost a spíše "jemnější" kritiku. Není ale správné být někdy "halíkovsky ostrý"?

Je to můj styl, to už asi sotva změním. A hlavně: když je člověk více vidět, tak si musí dávat více pozor, protože pak se toho někdo chytne a ostatní jeho aktivity zaniknou. Snažím se mluvit mírně, ale kdo chce pochopit, tak pochopí. Samozřejmě jsou lidé, kterým se líbí svalovství, čímž nemyslím, že by se tak choval Tomáš Halík. Je třeba být důsledný, pevný, jít za svým - a ta uvažující část společnosti na to slyší. Nerad bych byl "Rambem".

Může ale slušnost porazit neslušnost?

Nejsem naivní a neříkám, že slušnost vždycky zvítězí. Myslím si ale, že slušnost má šanci, i když momentálně prohrává. Věřím, že jednou bude opět vyhrávat. Na Ježíšově případu je to naprosto jasně vidět. On svůj boj zdánlivě prohrál, ale dva tisíce let po svém pozemském skonu má stále spoustu následovnic a následovníků. Člověk nemůže hrát jenom na momentální viditelné výsledky.

Věříte ve vítězství slušnosti, i když třeba sledujete, že vláda této země je už třetí rok závislá na hlasech komunistů?

I tak věřím v pravdu, lásku a slušnost. Ale považuji za nemravnost, že se vůbec s komunistickou stranou počítá. To neznamená nějaké proskribování nebo pronásledování, ale měli bychom ji nechat stranou. Protože KSČM dosud nereflektovala poctivě svou spoluzodpovědnost za to, co tady komunisté způsobili. Na druhou stranu nelze všechno zužovat na komunistickou stranu, protože i v dalších stranách jsou lidé, kteří se točí jako na korouhvičce a zastírají svoji minulost. Předsedou vlády počínaje a dalšími pokračuje.

Mnozí křesťané jsou pro svou víru pronásledováni

Mluvíme spolu těsně před vánočními svátky, kdy lidé přemýšlejí, jak je hezky prožít navzdory smutnému "covidovému roku". Na které své Vánoce vzpomínáte nejčastěji?

Velmi rád vzpomínám na Štědré dny se svými rodiči. Povečeřeli jsme, zazpívali jsme si Narodil se Kristus Pán, četli jsme si z evangelia o narození Ježíše, pomodli jsme se a potom poslouchali Rybovu Českou mši vánoční. Bez velkých příprav a se skromnými dárky jsme prožili nádherné chvíle duchovně a ve vzájemné blízkosti.

Takže biskup Václav Malý by lidem doporučil, aby dárky nepovažovali za to nejpodstatnější…

Myslím si, že je důležitější být spolu, zazpívat si, pomodlit se, přečíst si něco z Písma svatého. Půlnoční budou letos bohužel omezené, ale věřím, že zase přijdou lepší časy. Já mám půlnoční rád, protože často přicházejí lidé, kteří jinak celý rok do kostela nepřijdou. Znamená to šanci je oslovit.

Jak budete prožívat letošní svátky?

Velmi jednoduše. Naplánoval jsem si několik bohoslužeb, uvidíme, jak to půjde za těchto omezených okolností. Ale těším se, že navštívím některé farnosti, těším se také, že povzbudím část lidí, kteří se cítí osamoceni, takže se to nebude oproti mému běžnému prožívání Vánoc až tolik lišit. Jen v kostelích bude mnohem menší počet lidí.

Biskup Václav Malý po rozhovoru pro Aktuálně.cz | Foto: Martina Heroldová

Vypadá to, že podobně jako celá společnost se i církev částečně přesunula na internet, lidé mohli sledovat například řadu bohoslužeb on-line.

Je dobře, že takové moderní technologie existují. Ale není nad osobní kontakt. Přece jen je lepší zvednout telefon a lidem zavolat. Sám z vlastních zkušeností vím, že když jsem někomu zavolal, způsobilo to "zázraky". 

Jak moc podle vás poskytovala církev pomoc a povzbuzení během letošního těžkého roku?    

Vždycky se dá učinit víc, ale myslím, že se církev hodně snažila a snaží. My to bohužel neumíme "prodat". I v církvi se našlo hodně dobrovolníků, například bohoslovci se zapojili do pomoci, pomáhali i mnozí jiní, celá řada kněží povzbuzovala své farníky. Byť ne třeba všichni kněží vydali všechny své síly, aby se s touto situací pastoračně vyrovnali. To je třeba říci. Ale nemyslím si, že by církev stála stranou.

Neměla klást církev větší důraz například na domácí liturgii nebo osobní spiritualitu? 

S tím souhlasím. Nicméně pomůcky pro domácí rodinné bohoslužby byly k dispozici, vyšla také spousta kvalitní duchovní literatury, i já sám jsem se mohl v těchto časech ještě více ponořit do četby Bible. Měl jsem i několik domácích bohoslužeb, takže jsem si zopakoval časy před rokem 1989. A velmi mě to povzbudilo. Měli jsme klást ještě větší důraz na to, že víra je živena nejen svátostmi, ale právě i božím slovem.

Vy se kromě jiného snažíte výrazně zastávat lidí, kteří jsou ve světě pronásledováni za své názory, za svou víru. Jak ale udělat svět lepší, když vidíme, jak krutě mnohé režimy pronásledující své občany? V Bělorusku, Rusku, Číně, Íránu a mnoha dalších zemích?

Svět nemůže stát jenom na ekonomických vztazích. Považuji za morální povinnost slušně a kultivovaně vyjádřit nesouhlas s ponižováním lidské důstojnosti, ať se tak děje kdekoliv na světě. Pokud má skutečně docházet k setkávání kultur, tak je třeba si všímat i toho, kde je lidská důstojnost ponižována. Změna třeba nepřijde hned, ale upozorňovat na takové ponižování a pronásledování patří k určité kultuře a demokratickému smýšlení.

Dělají to podle vás naši vrcholní politici?

Ministr zahraničí Tomáš Petříček se o to snaží, bohužel ale mnozí jiní veřejní činitelé ne. To mi vadí. Stejně jako mi vadí u těchto našich činitelů laciné sliby nebo momentálně nezodpovědné zacházení s veřejnými financemi.

Oni tvrdí, že není v našich silách změnit režimy v jiných zemích.

Pokud jde o porušování demokratických zásad ve světě, tak to neznamená, že budu hned hrubě vystupovat proti nějakému zahraničnímu veřejnému činiteli, ale je potřeba říci: Ano, tam a tam je diktatura a my máme zásadně jiný pohled na soužití společnosti, na lidská práva, svobody a další věci.

Mezi pronásledované patří i mnozí křesťané. Vnímají Češi dostatečně tento problém?

Bohužel otázka pronásledování lidí pro jejich víru, a to především křesťanů, stojí u nás stranou zájmu. Pokud to není zrovna nějaké brutální mučení nebo vražda. Když je ale někdo šikanovaný, je ve vězení, jeho děti nemohou studovat, cestovat, policisté "vyberou" nějaké domácí mše, což se v Číně děje relativně běžně, tak o tom se příliš nemluví. Více se mluví o rasovém nebo LGBT pronásledování a otázky víry zůstávají trochu stranou.

Váš podpis často nechybí pod výzvami Amnesty International…

Je to tak, jejich iniciativy často osobně podporuji. Ale i na straně Amnesty International jsou ohledně pronásledování křesťanů dluhy. Bohužel ani mezi křesťany není tento problém příliš v povědomí, řekl bych, že mnoho farností zůstává celkem netečných.

Čím si to vysvětlujete? Jestliže v naší zemi mnozí obyvatelé pro svou víru a přesvědčení trpěli. A mnohdy za to obětovali život.

Je mi to líto. Je potřeba mít stále na paměti, že svoboda, kterou jsme získali v roce 1989, je také zásluhou mnoha a mnoha lidí, včetně křesťanů, kteří na Západě řekli: "To není možné, aby v Československu byla církev tak pronásledovaná." Málokdy si uvědomujeme, že svoboda nepřišla jen díky ekonomickému a politickému tlaku tehdejšího demokratického světa, ale právě od těch bezejmenných. A byly jich tisíce. Tuto podporu bychom měli světu oplácet.