Praha - Noční můry z hrůz při obléhání Tobruku pronásledovaly Stanislava Hněličku až do jeho posledních dnů. "Stále se mně zdají sny o peklu v africké poušti. I když zdaleka ne tak často, jako v poválečných letech," svěřil se před časem autorovi této vzpomínky.
Jen málo vídaný válečný hrdina, vyznamenaný prezidentem Václavem Klausem za statečnost u Tobruku Řádem bílého lva, zemřel v pátek ve čtyřiadevadesáti letech.
V návrhu na prestižní medaili Za chrabrost Československé vojenské mise v Jeruzalémě z prosince 1941 se o tehdy devatenáctiletém klukovi píše: "Svobodník Stanislav Hnělička jako první z průzkumné hlídky odvážně vnikl do opevněného nepřátelského postavení a zúčastnil se největšího počtu riskantních průzkumných hlídek své čety. V bojích vždy projevoval odvahu a srdnatost."
Zmíněných pár lakonických slov ale ani zdaleka nevystihuje, co tehdy "tobrucké pouštní krysy" (Čechoslováci si osvojili přezdívku, kterou je jako nadávkou častoval protivník) při utajovaném průniku do nepřátelských pozic prožívaly.
"Nejprve jsme se za svítání proplazili minovým polem, v tichosti přestříhali ostnaté dráty, přeskákali zbytky překážek... A pak už jen čekáte, odkud to do vás Němci či Italové zblízka ‚nasypou‘. Tenkrát jsme měli štěstí, protože jsme zaútočili tak nečekaně, že utekli," vzpomínal Hnělička.
A až po chvíli dodal: "V pouštní řeži nemůžete při dělostřeleckém ostřelování a křížové palbě z nepřátelských pevnůstek brát ohled ani na vlastní raněné. Napětím se až dusíte a chcete přežít. Pro nás, ´zrádce´ z protektorátu, neexistovalo zajetí. Snad jen mučení, výslech a pak kulka či oprátka. Raději bychom se zastřelili."
Myslel jsem, že je s námi amen...
Někdy to byl až zázrak, že při nočních průzkumných hlídkách Čechoslováci přežili. Při jedné z nich se veliteli Hněličkovi ztratil ve tmě voják. Vrátil se pro něj a našel ho v těžkém šoku. Granáty dopadaly všude kolem.
"Vnímal jsem nárazy horkých tlakových vln z výbuchů a myslel, že je s námi amen. On byl živý a já jsem na něj řval, aby se mě držel, že ho dostanu do pevnůstky. Ale z té hrůzy nebyl schopen pohybu. Musel jsem mu jich několik vrazit a do našich pozic ho doslova - když polevilo ostřelování - dokopat," vyprávěl Hnělička.
Hrdina od Tobruku patří k těm českým vlastencům, kteří si v boji s nespravedlností a totalitou nedali nikdy pokoj. Zkušenosti od Tobruku či obléhání Dunkerque napomohly Hněličkovi v roce 1948 při výsleších, kdy se z něj StB snažila dostat z přiznání, že napomáhal lidem emigrovat na Západ.
"Nemohli mi ale nic dokázat. Pomohl jsem arciděkanovi v Liberci přes hranice, ale o tom jsme věděli jen tři lidé," uvedl pro sbírku Paměť národa. Komunistům ovšem stačilo i pouhé podezření, takže se ocitl na sedm měsíců za mřížemi a Hněličkovu manželku vyhodili z místa bankovní úřednice.
A když válečného hrdinu pustili, narukoval na několik let do dolů. Často pak musel střídat zaměstnání kvůli "politické nespolehlivosti". Na poště nabyli například absurdního přesvědčení, že by mohl v balících předávat zprávy na Západ.
Odvahu Hnělička prokázal i při okupaci Československa "spojeneckými" armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968, když se spojil se spolubojovníkem od Tobruku Josefem Mládkem, s nímž se účastnil bojů o Československý rozhlas.
A v rozvášněném davu se hodily jejich zkušenosti z války: "Když tam jeden sovětský tank vybuchl a vzduchem létaly střepiny, lidé si je chtěli brát jako suvenýry, tak jsem zařval: ´Nešahejte na to, je to rozpálený, podívejte se, co to může udělat s botou!´," varoval Hnělička.
A když posléze v Liberci vysílali herec Jan Tříska s Václavem Havlem z tamního rozhlasu, tak pomáhal zatarasit vchod do budovy a sháněl léky pro lidi uvnitř.
Udělat něco pro vlast? Pro "tobrucké pouštní krysy" povinnost
I s pomocí Stanislava Hněličky natočil Václav Marhoul válečný velkofilm Tobruk.
"Zemřel úžasný a zcela výjimečný člověk. Velmi mě to zasáhlo. Ti největší hrdinové o svých činech hovoří jen málokdy a neradi. I pan Hnělička patřil k lidem, kteří čím více toho zažili, tím méně o svém životě mluvili. V přípravách na film Tobruk trvalo celé měsíce, než mně začal důvěřovat a vyprávět. A sděloval mi tak otřesné a niterné věci, které se nikdy, nikdo a nikde nedočte. Některé z nich se staly inspirací pro film Tobruk. Detaily ale nemohu vytahovat na veřejnost. Jsou natolik důvěrné, že zůstanou už navždy jen mezi mnou a generálem Hněličkou."
V pietní vzpomínce na parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heidricha, vyzval před časem německý prezident Joachim Gauck dnešní generaci k tomu, aby si i tyto parašutisty vzala jako zdroj vnitřní síly a životní vzor. A tento apel se podle Václava Marhoula v plné míře vztahuje i na hrdinu od Tobruku Václava Hněličku. "On a jeho kamarádi od Tobruku či Dunkerque pro mě nikdy nezemřou. Budou žít dál, třeba i ve filmu Tobruk. Je o nich a pro ně."
Dnes už žije jen několik českých bojovníků od Tobruku: Viktor Velemín, Juraj Straus, Pavel Vranský či Bedřich Utitz. Ani posledně jmenovaný nechtěl po válce o armádě ani slyšet. Vysvlékl uniformu a dal se na novinařinu.
"Prostě jsem si s nacisty vyřídil účty, malinko přispěl k jejich porážce a tím to pro mne skončilo. Nemohl jsem žít s myšlenkou, že mou vlast okupují hitlerovci a já proti tomu nic nedělám. A takových byly přece tisíce. Nepovažovali jsme to za hrdinství, ale za nutnost," vysvětluje Utitz.
