Kostelec nad Orlicí - "Je to takový můj Babylon,“ popisuje učitelka Karla Kubíčková svoji třídu v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. V lavicích tu nad učebnicemi češtiny sedávají malí Syřané, Iráčani, Čečenci nebo Ukrajinci, kteří se svými rodiči čekají na udělení azylu. Čím dříve se naučí česky, tím dříve můžou chodit do běžné školy.
Většina dětí umí jen svůj rodný jazyk, a tak si jejich učitelka při hodině vypomáhá pantomimou, obrázky nebo hudbou. Tlumočníka nevyužívá. "Sejdou se mi tu třeba děti ze Sýrie, Ukrajiny a Gruzie, to bych jich tu musela mít celý zástup,“ směje se učitelka. Za čtrnáct let v kosteleckém uprchlickém táboře jí rukama prošly stovky dětí, z nichž většina mohla přejít mezi české děti už za několik měsíců.
Současná imigrační krize se podle Kubíčkové její třídy nijak nedotkla. "Pro nás se nic nezměnilo, já Syřany učím už roky. Kromě toho tu většina současných uprchlíků nezůstává a nežádá o azyl, takže nemáme větší počet dětí než třeba před rokem,“ vysvětluje. V dobách největších uprchlických vln musela zvládnout i osmnáct dětí najednou, teď jich má devět.
Karla Kubíčková
Karla Kubíčková učí v pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí od roku 2001.
V době, kdy poprvé stála před třídou plnou dětí, které neuměly ani slovo česky, neexistovala v Česku žádná metodika, jak děti cizinců učit. "Nikdo tehdy neměl sebemenší tušení, jak na to, a já už vůbec ne. Improvizovala jsem,“ popisuje svoje začátky třiapadesátiletá učitelka, která před nástupem do Kostelce učila mentálně postižené děti.
Dnes tato žena, která si svoje první učebnice musela napsat sama a dodnes z nich čerpá, platí za respektovanou odbornici na vzdělávání cizinců, která přednáší i kolegům učitelům v Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. "Osm let jsem čekala, že někdo přijde a řekne mi, jak to mám dělat. Místo toho začali chodit za mnou na konzultace," směje se Kubíčková.
Její metodu a učební materiály přejala řada učitelů po celé republice. Ukočírovat podobnou třídu je logistický oříšek - děti jsou různě staré a jazykově pokročilé, navíc v průběhu školního roku průběžně přicházejí i odcházejí. "Většinou probíráme to samé téma, ale v několika skupinách podle obtížnosti. Třída je hodně rušná, razím heslo, že pokud v hodině mluví víc učitel než děti, je něco špatně,“ popisuje klíč k úspěchu Kubíčková.
Psychicky zdevastované děti
Dobrý učitel uprchlických dětí podle ní musí být i trochu psychologem – řada dětí má za sebou traumatické zážitky. Nejhorší prý byla práce s dětmi, jejichž rodiny do Česka prchly před čečenskou válkou.
"Takhle zdevastované děti po psychické stránce jsem neviděla, to byla škola života. Ale průběžně k nám chodí děti, které za sebou mají zážitky, o kterých by člověk radši nevěděl. Přijdou a malují jen válku nebo celé týdny nepromluví. Tam už nejde o to naučit je abecedu, ale dát jim alespoň nějaký pocit bezpečí a zázemí,“ popisuje Kubíčková.
Smutné pro ni byly i chvíle, kdy rodina některého z dětí nedostala azyl a musela se vrátit do své původní země. "Nejtěžší bylo nenosit si to všechno domů, pochopit, že člověk nespasí svět,“ říká učitelka. S dětmi, které dostanou azyl, většinou v kontaktu není, o některých rodinách se ale dozvídá díky přátelství s rodiči na Facebooku.
Víc podobných učitelů, jako je ona, si teď chce vychovat ministerstvo školství – s přicházející imigrační krizí hodlá zaplatit víc asistentů, kurzy pro děti cizinců i více přípravných tříd. "Pokud dětem dáte kvalitní jazykovou přípravu, nemusíme pak řešit jejich integraci. Potřebujeme ale i peníze na pomoc učitelům v běžných školách. Musí vědět, co mají dělat, když jim do třídy přijde cizinec,“ vypočítává Kubíčková.
