Není to tak dlouho, kdy byly stovky stran z výslechů exponentů totalitního režimu Milouše Jakeše, Miroslava Štěpána anebo Alojze Lorence spolehlivě skryty v trezorové místnosti bývalého Federálního shromáždění.
"Jen omezeně do nich nahlédlo několik badatelů, kteří záznamy takzvané Stankovy komise využili z velmi malé části. Mimo jiné i proto, že přístup k nim jim byl paradoxně umožněn až v roce 2014," vysvětluje Patrik Virkner z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Někdejší šéf ÚSTR a nyní poslanec ODS Pavel Žáček se připojuje: "Jde o obrovské množství dosud nepříliš známých údajů o činnosti politických orgánů KSČ, ale i komunistických mocenských složek. Nikdo to vcelku až dosud neviděl. A mělo to být venku už dávno."
Události 17. listopadu nejsou podle historiků stále zmapovány tak, jak by si vzhledem k zásadním změnám ve společnosti zasluhovaly. Řada dokumentů z této doby byla navíc zničena - nejen materiály Státní bezpečnosti. Bez znalosti výslechů, které vedla Stankova komise s představiteli KSČ, StB či tehdejších prokurátorů, kteří události ze 17. listopadu vyšetřovali, nelze kromě toho podle mínění historiků popsat historii pádu komunistického režimu v Československu v jeho poslední etapě.
Paradox je koneckonců i v tom, že někdejší studentský vůdce a dnes diplomat Václav Bartuška popsal - jako člen zmíněné komise - její práci i své pocity z výslechu aktérů masakru studentů již před třiceti lety v knižním bestselleru té doby Polojasno. V roce 1999 pak podle ní režisér Filip Renč natočil stejnojmenný celovečerní film. Bartuška sice předběhl svým způsobem o celých třicet let dobu, nebylo však v jeho silách v plné míře zachytit a analyzovat motivy chování exponentů poraženého totalitního režimu. V plné míře to umožňuje až unikátní ediční počin Archivu Poslanecké sněmovny a ÚSTR, který je v těchto dnech dokončován.
"Není to pro mě satisfakce, ale velmi se na tu edici těším. Vydáním knihy Polojasno jsem si splnil především dluh vůči studentům z Karlovy univerzity, kteří mě do parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí ze 17. listopadu delegovali. Chtěl jsem zkrátka, aby věděli, co jsme tam dělali. Neskládal jsem účty ani parlamentu, který jsem stále vnímal velmi ostražitě. Ostatně i v naší komisi byli nejrůznější lidé (spolupracovníci StB - pozn. red.)," vysvětluje Václav Bartuška. Kvůli napsání knihy odmítl jako jediný z této komise podepsat slib mlčenlivosti.
Ceny Paměti národa
Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost. Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.
Bartuška má zveřejňování archivních dokumentů za jeden z pilířů důvěryhodnosti státu. "Lidé asi chápou, že nemohou okamžitě znát některá tajemství či důvěrné informace. Avšak po nějakém čase by zveřejněny být měly proto, aby věděli, zda jim ten systém říká pravdu a že s nimi hraje poctivou hru. To, že jsme ji po listopadu 1989 poctivě vedli, dokážou snad i záznamy naší komise. Ani Jakeše či Štěpána jsme nijak nešetřili a snažili se dělat svou práci naplno."
Charakteristika totalitních pohlavárů i represivních složek
Unikátnost až do nedávna tajných dokumentů, které nyní ÚSTR s Archivem Poslanecké sněmovny zpracovává k vydání, spočívá podle šéfa zmíněného archivu Petra Dvořáčka zejména v tom, že dokumenty výstižně charakterizují nejenom motivy stranických a vládních představitelů komunistického Československa, ale i jeho represivních složek. Mnozí z nich si totiž dlouho dělali nemalé naděje, že "zemětřesení" z Národní třídy totalitní režim nakonec přece jenom přežije.
"Dokud věřili, že kolabující komunistický režim najde k návratu dost sil, tak ve svých rolích vystupovali před parlamentní komisí velmi sebevědomě. Přesně tak, jak to praktikovali celý život. Že tudíž jednali správně a že tvrdost zásahu proti studentům byla namístě. S postupem času ale stále více mlžili, nepamatovali si anebo se pokoušeli vodit komisi za nos. A když už bylo jasné, že některá jejich rozhodnutí byla protizákonná, že konec jejich režimu je definitivní, začali házet zodpovědnost jeden na druhého," říká šéf Archivu Poslanecké sněmovny Petr Dvořáček.
Tyto zásadní proměny v chování představitelů komunistické moci je podle něj velmi užitečné znát. Rovněž prý vypovídají o stupni rozkladu komunistického režimu, ale i charakterech jeho představitelů.
Z nyní zpracovávaných záznamů práce komise například vyplývá, že ji poslanci Federálního shromáždění informovali o svědectví sekretářky Miroslava Štěpána či sekretářky náměstka ministra zemědělství Sylvy Šauerové, podle nichž měl Štěpán v kuloárech opakovaně prohlásit, že do "manifestantů by se mělo střílet", přičemž nadával na generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše, že to nedovolí.
"V těch dokumentech jsou zachyceny i zákulisní řeči. Miroslav Štěpán byl vyšetřován dost dlouho a velmi podrobně. Takovýchto věcí, které pak byly při vyšetřování bagatelizovány, je tam víc. Protirežimní demonstrace brali mnozí z té vládnoucí komunistické garnitury jako nekompromisní boj s nepřítelem," říká k tomu Pavel Žáček.
Rovněž on se podrobně zabýval událostmi 17. listopadu 1989. Svou pozornost nicméně zaměřil na práci druhé, tentokrát již vyšetřovací komise Jiřího Rumla, která navázala na tu Stankovu. Žáček ovšem své závěry vydal již v roce 2013 v dvoudílné edici dokumentů Vypovídat pravdu a nic nezamlčet.
Miroslav Štěpán byl podle Václava Bartušky vzat do vazby, protože parlamentní komise dohledala v záznamech ústředního krizového štábu informaci o tom, že šéf pražských komunistů se na veliteli zásahu Michalu Danišovičovi vehementně dožadoval, aby zásahové jednotky postupovaly proti demonstrantům co nejtvrději.
"Přestože k tomu neměl ze zákona právo. Měl jen stranickou funkci. Zaznamenal jsem ovšem i úvahy šéfů Generálního štábu, že by se nad Letenskou plání mohly během demonstrací proletět stíhačky nadzvukovou rychlostí a bylo by rázem po protestech," dodává Bartuška.
Archivář Petr Dvořáček míní, že Štěpánovy úvahy o střelbě do demonstrujících mohly být řečeny v afektu. Ale jak přiznává, v názorech tehdejších stranických představitelů je patrný "potenciál drastičtějšího zásahu proti demonstrujícím lidem".
Zůstává nicméně faktem, že Miroslav Štěpán byl kdysi předsedou Mezinárodního svazu studentstva, takže musel vědět, co symbolizuje 17. listopad. V roce 1989 navíc padesáté výročí zavření českých vysokých škol nacistickými okupanty a především smrt studenta Jana Opletala. A přesto se Štěpán choval tak, jak se choval.
I tohle podle Bartušky nasvědčuje, jak "velmi podivná parta lidí stála tehdy v čele Komunistické strany Československa". "Po padesáti letech znovu zmasakrovat studenty - to je až neuvěřitelná paralela," konstatuje.
Pikle? Šlo o neschopnost KSČ vést společnost
K nejsilnějším momentům až donedávna utajovaných dokumentů patří podle archiváře Petra Dvořáčka ta jejich část, která svědčí o obrovské živelnosti a zmatcích ve vedení komunistické strany, ale i státu.
"Vedení komunistické strany nemělo ani potuchy o tom, jak společnost vnitřně bují a jaké přicházejí změny. A podobné to bylo ve Státní bezpečnosti i s její obrovskou agenturou a informacemi, které ovšem už nebyla schopna vyhodnotit, aby si ujasnila, co se společnosti děje a jak to může dopadnout. Tohle vše vyplývalo z nesvobody dožívajícího režimu," popisuje Dvořáček.
Vedení KSČ sice o některých změnách, které by se prosadily už v jiných podmínkách, uvažovalo, avšak zbytnělé řízení země neumožňovalo zásadnější změny k lepšímu. K jedné z tehdy zvažovaných změn patří dost překvapivě změna ústavy, v níž by se podle Dvořáčka ustoupilo od vedoucí úlohy KSČ ve společnosti. Zůstalo to ale jen na papíře.
I tyto dokumenty tedy podle Patrika Virknera z ÚSTR svědčí o vnitřní neschopnosti komunistického režimu reagovat na společenské změny. "A když se pak něco stalo, jako právě 17. listopadu na Národní třídě, když přišlo to zemětřesní, tak vnitřní mechanismy řízení země přestaly fungovat dočista."
Zároveň lze v záznamech komise nalézt odpověď na spiklenecké teorie kolem 17. listopadu: třeba že vše proběhlo pod kontrolou StB či KGB.
"Vlivové skupiny, které se snaží z různých motivů o nějaké změny, jsou jedna věc, avšak akcelerátorem pádu československé totality bylo jednoznačně brutální rozprášení demonstrace studentů 17. listopadu. Tohle pak strhlo úplně všechny. Nešlo o jasně řízený proces s jasným cílem, nýbrž o shodu okolností a náhod, kdy například fáma o smrti studenta Martina Šmída na Národní třídě až neuvěřitelně aktivizovala společnost," analyzuje zmíněné dokumenty šéf Archivu Poslanecké sněmovny Dvořáček.
Připomíná ale, že Stankova komise pracovala v době, kdy ještě nebyly známy všechny výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení. Kroky, které vedly k potrestání konkrétních osob, přišly tedy až o mnoho let později.
Dosud také není k dispozici mnoho informací o tom, co se dělo v parlamentu v období 1989 až 1990. Koneckonců i proto panují mýty o tom, jak šlo všechno hladce, že vše bylo předem jasné, že všichni automaticky komunistický režim odsoudili. "Při čtení těch dokumentů ale najednou vidíme, že ten režim nepadl vůbec lehce," připomíná Pavel Žáček.
Archiv Poslanecké sněmovny o zmasakrování studentů
- Oficiální zprávy Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu obsahuje Archiv Poslanecké sněmovny (viz odkazy níže). Cennost připravované edice ÚSTR a zmíněného archivu spočívá nicméně v tom, že obsahuje až donedávna tajné přepisy pohovorů s mocnými krachujícího totalitního režimu, ale také s aktéry zásahu ozbrojených složek na Národní třídě.
- Vznik "Společné komise Federálního shromáždění a České národní rady pro dohled nad vyšetřováním událostí ze dne 17. listopadu 1989 v Praze".
- Dílčí zprávy:
- Zpráva č. 1
- Zpráva č. 2
- Zpráva č. 3
- Závěrečná zpráva
- Usnesení
- Projednání závěrečné zprávy
Například Václav Bartuška si nebyl dlouho jist, že je totalita poražena. "Poprvé, když jsem si začal říkat, že opravdu vyhráváme, nebylo dokonce ani při volbě Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989, ale až při propouštění většiny vnitřní Státní bezpečnosti - její druhé správy (1. února 1990 - pozn. red.). Šlo o několik tisíc ozbrojených lidí. Rozpouštění Státní bezpečnosti a svobodné volby byly prvními hmatatelnými kroky k demokratické zemi. Celou tu dobu šlo nicméně o neustálý boj o charakter státu - toho, co chceme a co ne."
Spiklenecké teorie kolem 17. listopadu se na druhé straně objevují dodnes i proto, že se dokumenty Stankovy komise zveřejňují podle historiků až po jedenatřiceti letech. Jakkoliv i z kontextu závěrů Stankovy, ale i Rumlovy vyšetřovací komise vyplývá, že KSČ i StB byly už zcela mimo realitu, což vyvrcholilo nezvládnutým a nepochopitelně tvrdým zásahem na Národní třídě.
Dokumenty Stankovy komise kromě toho vybízejí podle historiků ke stále aktuálním otázkám: Co ještě dokážeme jako společnost tolerovat? Jak fungují v přelomových společenských událostech byznysové vazby? Kdo byl vlastně vítězem? A chtějí lidé ve skutečnosti změny? Není pro mnohé z nich pohodlnější život v totalitě, protože nemohou unést tíhu zodpovědnosti demokracie, kdy neplatí jen práva, ale i povinnosti?
Nač ty tajnosti? Jde o neochotu zveřejňovat mechanismy moci, míní Žáček
Zmiňované tajné dokumenty nevypovídají podle historiků jen o tom, jak se komunistická moc bránila a jak vysvětlovala brutální zásah na Národní třídě, jde navíc o cenné svědectví, jak postupovalo nové vedení země a její zástupci při přebírání moci. A jak se tedy měnil stát s celou politickou sférou.
Například Pavlu Žáčkovi není stále jasné, proč zveřejnění dokumentů Stanovy komise bylo tak dlouho utajované i proti vůli parlamentu.
"Ty dokumenty vypovídají o mechanismech moci či vztahu mezi ministerstvem vnitra a komunistickou stranou. Proto to nová moc podle mě dlouho zakrývala a utajovala. Možná si ti představitelé nové moci mysleli, že podobné mechanismy budou dál fungovat, a tak je nechtěli zveřejňovat. Anebo možná nechtěli být někteří její členové sami kompromitováni. Jediné dokumenty, které popisují fungování moci do listopadu 1989, jsou zveřejňovány až teď - po jedenatřiceti letech. A není snad tajemstvím, že zde po dlouhou dobu existoval souboj o minulost. Dlouho přitom vyhrávali lidé, kteří nechtěli archivy otevírat," uzavírá Pavel Žáček.
VIDEO: Přežil jsem, po měsících v kómatu mi táta řekl, že Havel už je prezident, říká Potměšil
