reklama
 
 

StB pálila spisy, zbyly jen desky. Albertov byl bombou, která zaskočila i studenty

18. 11. 2018 16:06
Bývalý příslušník StB Jaromír Ulč se rozpovídal o skartaci Svazků státní bezpečnosti po 17. listopadu 1989. | Video: Paměť národa |  04:28
Za vším hledej ženu. I za studentskou demonstrací na Albertově 17. listopadu 1989, která odstartovala pád komunistického režimu v Československu. Byla to Monika Pajerová, které se díky nevinné vizáži vzorné studentky podařilo získat potřebná razítka pro povolení studentského shromáždění na Albertově. Připomeňte si znovu zákulisí příprav demonstrace, která vyústila v masakr studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989, jak ji nedávno zmapoval osmý díl našeho seriálu 100 let: Příběhy republiky.

Díl osmý: Léta 1988-1998

"17. listopad byl zápalnou bombou, která to odpálila, ale musím říct, že my jako organizátoři jsme s tím nepočítali," uvedla Monika MacDonagh Pajerová, jedna z organizátorů studentského shromáždění na Albertově a tehdejší studentka anglistiky Filozofické fakulty UK.

V okolních zemích to v roce 1989 jen vřelo. V Polsku zvítězilo v červnových volbách opoziční hnutí Solidarita, Maďarsko otevřelo začátkem září hranice s Rakouskem, východní Němci utíkali do západního Německa a jejich demonstrace vyvrcholily 9. listopadu pádem Berlínské zdi. Nikdo nečekal, že změny dorazí už za osm dní i do Československa, které se zdálo být zakonzervované.

Jenomže ospalá československá společnost netušila, že na vysokých školách působí skupiny velmi aktivních studentů, kteří se sdružují kolem studentských časopisů.

"V druhé polovině 80. let měla už snad každá fakulta svůj časopis," vzpomínala pro Paměť národa Monika MacDonagh Pajerová. "Na Filozofické fakultě jsme začali vydávat časopis Situace, na AMU vycházela Kavárna A.F.F.A. v čele s Martinem Mejstříkem, Andreou Sedláčkovou a Janem Hřebejkem, na lékařské fakultě pak zase Emko, které se pyšnilo rozhovorem s Václavem Havlem. Spojili jsme se tedy ve Studentské technické a informační středisko (STIS) a společně naplánovali demonstraci na 17. listopadu 1989."

Připojily se k nim ještě děti chartistů Marek Benda s Jiřím Dienstbierem mladším z nezávislého studentského hnutí Stuha. "Naštěstí jsme se skamarádili. Oni se stali spojkou mezi námi a disidenty," uvedla MacDonagh Pajerová. Disent totiž nevěnoval aktivitám studentů, které se děly pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM), velkou pozornost.

Demonstraci nám povolili a oddechli si, že to bude proti nacismu

Studenti kolem STISu chtěli po vzoru východního Německa uspořádat povolené studentské shromáždění.

"Na přelomu září a října jsme jeli s Martinem Mejstříkem do východního Německa kvůli reportáži, kde se tou dobou už všude demonstrovalo. Já psala, on fotil. Tam nám řekli, že máme mít demonstrace povolené, že oni je mají nahlášené jako mírové pochody. Organizovala je evangelická církev, a protože u nás jsme se o církev nemohli opřít, tak jsme to vzali přes vraždu Jana Opletala a 50. výročí nacisty uzavřených českých vysokých škol," vysvětlila Monika MacDonagh Pajerová.

Shromáždění plánovali v bytě chartisty Václava Bendy, otce Marka Bendy. A byl to on, kdo jim poradil dát na zvací leták růži jako symbol nenásilí.

"Pak jsme já za STIS a Marek Benda za Stuhu obíhali všechny ty komunistické úřady, aby nám to povolily. Vždycky jsme někam přišli a řekli, že bychom rádi uctili památku Jana Opletala. Vysvětlili jsme, že to byl ten student, kterého před 50 lety zabili nacisté. Byla vidět ta úleva těch komunistických funkcionářů, že to bude něco o nacismu. Oni nebyli moc prozíraví a my jsme vypadali nevinně a dobrácky, tak si nás nijak neprověřili, a to povolení nám dali. Sice na Albertově místo Václavského náměstí, ale dostali jsme ho."

Povolení studenti získali i pro následný pochod z Albertova na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy. Vzhledem k místu konání na Albertově se báli, že nedorazí hodně lidí. Když ale přišli v pátek 17. listopadu hodinu před začátkem shromáždění na Albertov a uviděli davy lidí, tak znervózněli.

"Počítali jsme s pár tisíci lidí, ale nečekali jsme padesát tisíc. Viděli jsme všechny ty vlajky a transparenty, které samozřejmě nebyly o Opletalovi. Stálo na nich ´Svoboda slova´, ´Máme toho dost´, ´Jakeše do koše´. Bylo to něco impozantního… a potom jsme se všichni vydali na Vyšehrad. Myslím, že lidem dodalo odvahu nejen jejich množství, ale i svíčky, trikolory, vlajky… A jak se začalo stmívat, tak to mělo takovou romantickou atmosféru, a nikoho jsme nemuseli přesvědčovat, že pokračujeme na Václavské náměstí a tam už to komunistům nandáme," vzpomínala Monika MacDonagh Pajerová, která shromáždění zahájila.

Ozbrojencům ukázali, že nechtějí násilí, ale věděli, že je zle

Spolu s průvodem šli z Vyšehradu po nábřeží směrem do centra i zahraniční novináři, kteří jako jediní odhadli, že 17. listopadu by to v Praze mohlo "prasknout".

Štáby americké CNN, britských BBC a ITN, německé ARD a novináři mnoha západních deníků a agentur si jen odskočili z Berlína, kde referovali o pádu Berlínské zdi. Spolu s účastníky průvodu pak "pocítili" na vlastní kůži policejní obušky na Národní třídě.

"Odbočili jsme na Národní, abychom se dostali na Václavák, a to už byla past. Národní nechali úplně zaplnit a pak ji neprodyšně uzavřeli. My organizátoři jsme byli vepředu úplně narvaní na policisty s ochrannými štíty a Lidové milice. A zezadu se na nás tlačil ten dav, protože lidé nevěděli, že my jsme už zastavení. Následovalo čekání, sedli jsme si, na zem jsme dali hořící svíčky a květiny, abychom ukázali, že nechceme násilí, ale věděli jsme, že je zle. A oni pořád hlásili ampliony ,rozejděte se, vaše demonstrace není povolená, opustili jste trasu‘, ale nebylo kam se rozejít. A pak to spustili, chtěli nám ukázat, že tady nebude žádná perestrojka, že nás exemplárně seřežou a my si to příště rozmyslíme," vzpomíná Monika MacDonagh Pajerová.

Na Národní třídě byl i student režie DAMU Michal Dočekal, který týden před tím inicioval rozpuštění základní organizace SSM na DAMU. Na demonstraci původně jít nechtěl, protože ji organizovalo právě SSM.

"Přesvědčila mě ale Hana Fischerová ze scénografie s tím, že jsou v ní zapojení i lidé z disentu a mají v plánu jít na Václavák. Někdo cestou rozdával lístky s telefonním číslem na nějaký nezávislý spolek studentů a já si ho vzal. Šli jsme tedy spolu, přežili tu pověstnou tlačenici na Národní třídě, kde nás vyzývali k rozchodu, ale zároveň všechny východy neprodyšně uzavřeli. Nám se podařilo dostat se bez újmy pryč a s ostatními jsme se sešli na Karlově náměstí v hospodě u Černého vola. V noci mě pak v euforii napadlo zavolat na to číslo, že chceme vyhlásit na DAMU stávku. Vzal to nějaký Dienstbier (mladší, z hnutí Stuha - pozn. red.) a vůbec ho neobtěžovalo, že volám v sobotu ve dvě ráno, řekli, že přijdou."

Herec Jiří Kodet: Hráli jsme jako volové, tak teď se to nepo… když jeden večer nebudeme hrát

V sobotu 18. listopadu se sešlo asi patnáct studentů spolu s Jiřím Dienstbierem a Markem Bendou na DAMU, kde Michal Dočekal sestavil text s prohlášením, že DAMU jde do stávky.

Milan Podobský "Fefík"

Milan Podobský "Fefík"

  • "Když nastal revoluční čas, napadlo kamaráda, že budeme vydávat humoristický deník - vtipy, které jsme nashromáždili na ulici a co nás napadlo. Vydrželi jsme to celý týden. Jmenovalo se to Fámyzdat," vysvětluje Milan Podobský (1964) známý pod jménem "Féfík" motivy vzniku humoristického deníku. Snímek Podobského je po jeho účasti na studentské demonstraci na Národní třídě, kterou zmasakrovala tehdejší Veřejná bezpečnost.
  • Jako student žurnalistiky se 17. listopadu 1989 zúčastnil shromáždění na Albertově a poté pochodu na Národní třídu, kde byl zbit a zraněn příslušníky pohotovostního pluku VB. V revolučních dnech začal vydávat humoristický deník Fámyzdat, jehož stránky s vtipy byly vylepovány po Praze. V roce 1992 se stal šéfredaktorem humoristického magazínu Sorry, který svým černým humorem navazoval na Fámyzdat. Kromě humoru se Fefík věnuje dokumentování historie Prahy 6 a vydávání vlastního zpravodaje Tamtam a občasníku Fefíčoviny.

"Ti kluci, Dienstbier s Bendou, říkali, že takhle se to dělat nedá, že stávka se musí odhlasovat, že ji nejde jen tak vyhlásit. Já jsem ale emotivně prohlašoval, že o revoluci se nehlasuje a že já ji vyhlašuji a ať si dělá, kdo chce, co chce, ale že já stávkuju odteď. Prohlášení pak tedy někdo doručil do Realistického divadla, a tím jsme tedy vstoupili do stávky."

V Realistickém divadle (dnes Švandovo divadlo) se v týž den debatovalo o stávce divadel na podporu studentské stávky. "Samozřejmě byla velká obava, že se to nedá zprodukovat, že se to divadla nedozvědí a nezareagují na to. Rozhodující bylo prohlášení herce Jiřího Kodeta, který nakonec vstal a řekl: ‚Čtyřicet let jsme hráli jako volové, tak teď se to neposere, když jeden večer hrát nebudeme.‘ Nastal smích v sále, uvolnění atmosféry a odsouhlasení podpory stávky divadel. Tedy že se divadla otevřou a nebude se hrát."

Večer pak Michal Dočekal s Hanou Fischerovou vystoupili jako zástupci studentů v divadle na Vinohradech. "Divadlo bylo narvané, lidi z celé republiky přijeli autobusy na představení, měly se hrát Hlasy ptáků. Ale místo toho na jeviště nastoupily všechny tehdejší herecké hvězdy. Viděl jsem úžas diváků, když viděli vedle sebe Bohdalovou, Maciuchovou, Kolářovou, Jiráskovou, Haničince, zkrátka všechny. A pak moderátor oznámil, že se dnes nehraje a dva studenti z DAMU podají svědectví o tom, co se dělo na Národní třídě."

Michal Dočekal poté zformuloval jedenáct bodů požadavků, kvůli nimž DAMU stávkuje, a nastal standardní stávkový režim, kdy studenti obsadili DAMU a vyjížděli mimo Prahu, aby inspirovali další podniky a organizace ke generální stávce.

Jeden z tehdejších studentských vůdců Václav Bartuška (dnes zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost ČR - pozn. red.) vzpomíná: "Svým protestem jsme vyslovili nahlas to, co si většina lidí myslela. Jinak bychom neuspěli. Měli jsme štěstí, že miliony lidí v Československu byly už režimem znechuceny, unaveny. Dnes už, bohužel, zapomínáme na jednotu, kterou jsme tehdy cítili, která byla pro nás zřejmá. Mluvím o vědomí jít jinou cestou."

Mnozí lidé z disentu už podle Bartušky nečekali žádnou změnu. Po mnoha letech boje a věznění rezignovali na šanci, že by se mohlo něco změnit. A nelze se jim divit či je odsuzovat. Avšak právě v tom, že studenti zatřásli režimem, který je 17. listopadu zmasakroval na Národní třídě, spočívá podle historiků jejich stále dnes nedoceněná role.

Strach z příjezdu milicionářů

"Ten první týden byl ještě pořád napínavej. Přišli za mnou nějací dva estébáci jakožto za vůdcem stávky DAMU a snažili se mě vystrašit, že bude zásah milicí. Já jsem je ani moc neposlouchal, řekl jsem jim, že s tím nemůžu nic dělat a žádný vliv na to nemám, protože všechno už probíhá hlasováním a masovou podporou. Ve středu 22. listopadu přiběhla do učebny, kde byla stávková centrála, Jana Hlaváčová a volala, že sem jedou ozbrojení milicionáři. Měla opravdu strach," dodává Michal Dočekal.

Do Prahy tehdy přijelo na čtyři tisíce milicionářů a očekával se jejich útok. Studenti DAMU proto ukrývali archiv, budovali únikovou cestu a byli připraveni školu zabarikádovat.

Video: Upoutávka na výstavu Paměti národa pod Stalinem na pražské Letné

Upoutávka na výstavu Paměti národa pod Stalinem na pražské Letné. | Video: Paměť národa |  00:20

"Já jsem ale strach neměl a vůbec jsem nevěřil, že by režim mohl ještě nějak brutálně zasáhnout. Už od soboty 18. listopadu bylo moje odhodlání tak velké, že jsem nezapochyboval o tom, že snahy lidí o změnu nikdo nezvrátí," uzavírá své vzpomínky Dočekal, který v letech 2002-2017 působil v pražském Národním divadle, jako režisér a umělecký šéf činohry a později ředitel Činohry Národního divadla.

Rozkaz splněn! Skartace spisů proběhla, hlásil šéfovi StB major Ulč

Jiné vzpomínky měl na listopadové dny major Jaromír Ulč z Hlavní správy kontrarozvědky (od roku 1972). V době sametové revoluce působil v oddělení Antisovětských center v zahraničí, kde sledoval především Ukrajince a Maďary žijící v Československu. Když bylo jasné, že nastane změna režimu, doufal, že i ten nový bude potřebovat "odborníky", jako je on.

Krátce po 17. listopadu 1989 jej náměstek ministra vnitra a šéf Státní bezpečnosti Aloiz Lorenc pověřil skartováním svazků agentů StB.

"Skartace proběhla," vzpomínal pro Paměť národa. "Generál Lorenc mě na tu akci povýšil. Dostal jsem k sobě tři lidi, obešli jsme všechna oddělení s pověřením, aby vyndali všechno ze spisů a nechali pouze desky. Obsah spisů se dal do beden a pod mým vedením se to převezlo do blíže nespecifikované spalovny a zlikvidovalo."

Václav Bartuška, krátce po pádu totality člen parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu, charakterizoval Lorence jako "největšího protivníka - který byl často nad moje síly. Mluvil jsem s ním na jaře 1990 desítky hodin. Inteligentní, velmi dobře informovaný, nebezpečný."

Jaromír Ulč byl propuštěn roce 1990 na příkaz porevolučního náměstka ministra vnitra ČSFR Jana Rumla bez přiznaných výsluh. Poté podnikal v cestovním ruchu a vinařství, zemřel v roce 2016.

Příští díl: Doba není zlá či špatná. Dělají ji lidé, říkal o cestě Československa Pavel Tigrid

autoři: Markéta Kristová (Paměť národa), Jan Gazdík | 18. 11. 2018 16:06

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama