K tomu, abyste šel pracovat do Knihovny Václava Havla, vás přemluvil samotný Václav Havel. Je to tak?
Ano, před 12 lety, asi rok před jeho smrtí. Tehdy už knihovna existovala. Ředitelem byl Martin Putna a Václav Havel měl takový pocit, že je knihovna příliš intelektuální a jen pro disidenty a že by se měla rozšířit mezi lidi, hlavně mladou generaci.
Já jsem v té době byl redaktorem kulturního časopisu Revolver Revue, který vycházel za samizdatu a jako jeden z mála se snažil být pro mladou generaci. Havel tak ve mně viděl potenciál to přenést i do jeho knihovny. Chtěl, aby byla pro všechny.
A jak se vám to během těch dvaceti let od založení daří?
Myslím, že jsme úkol skutečně splnili a z knihovny se stalo významné kulturní centrum. Napomáhá nám k tomu i naše poloha. Jsme v centru v bývalé knížecí konírně a občas to tu působí skoro až mysticky.
V knihovně vedeme politické debaty, kulaté stoly a rozhovory s experty, v poslední době hlavně o tom, jak se změnila Evropa od roku 1989. Poláci, Slováci a Maďaři sem jezdí debatovat o tom, co dělat s nástupem jejich autoritářských režimů. Snažíme se současnost neustále propojovat s minulostí a samozřejmě nezapomínat na Václava Havla. Děláme na tom hlavně s mojí kolegyní Erikou Zlámalovou.
Kde vznikl nápad založit knihovnu Václava Havla?
V Americe. Přímo Václava to napadlo po vzoru amerických prezidentských knihoven. Tam fungují jako obrovské mrakodrapy, kde pracuje 200 lidí, a neustále, když budu brutální, "leští portrét" svého prezidenta. Nápad to byl hezký a vydařil se.
Tady vás pracuje o mnoho méně. Představoval si to Havel třeba větší?
Václav znal české poměry. V knihovně nás pracuje pět a půl a program máme opravdu nabitý i proto, že je vstup na naše akce vždy zadarmo. A máme velkou výhodu, kterou je Havlova osobnost.
Knihovna Václava Havla slaví 20 let
Ve čtvrtek 13. června 2024 se v Královské zahradě Pražského hradu pod názvem (Za)hradní slavnost uskuteční oslava dvacátých narozenin Knihovny Václava Havla. Pestrá koláž diskusí, výstav, koncertů, čtení a projekcí okořeněná divadelním představením bude probíhat po celý den a zdarma pro širokou veřejnost a pro školy.
Co tím myslíte?
Na světě prostě neexistuje politik jako Václav Havel, který by měl tak dobrodružný život. Kdo si dnes dokáže představit svého prezidenta jako bývalého mladého básníka, který ve 20 letech bloudil po Petříně a nesl s nějakou dívkou kytici ke hrobu Karla Hynka Máchy a pak psal doma básně, které jsou teda mimochodem dost strašné? Ty před soudem dějin podle mě neobstojí.
Pak to byl buřič a dramatik, to zase říkám s radostí, protože jeho hry jsou dodnes navštěvované. Chodí k nám na ně pokaždé okolo 70 lidí, míváme plno. A v neposlední řadě to byl taky kriminálník, protože si odseděl pět let. To ve mně dodnes vyvolává neskutečnou úctu. Já jsem do vězení jen nakoukl. On seděl pět let a nebyl to drsňák, ale křehký intelektuál, který mě učil svým životem. K tomu mám dodnes velký respekt.
Čím to je, že Havlovo jméno stále ve společnosti tímto způsobem rezonuje?
Byl to velký státník, v zahraničí se to ví a tak to i zůstane. Nedávno jsem dvakrát po sobě viděl film režiséra Petra Jančárka s názvem Tady Havel, slyšíte mě? Když jsem se na něj díval poprvé, vůbec se mi nelíbil. Václava Havla jsem znal jako kluk a měl jsem ho rád. Najednou jsem viděl na obrazovce člověka, který mi před očima chřadne a stárne. Říkal jsem si, proč mi to ukazují a že se na to nechci dívat.
Pak jsem to viděl podruhé a v klidu. A nakonec jsem došel k názoru, že to je vlastně velkolepý snímek a velice v intencích Václava. Je v něm opět vidět buřičství. Řekněte mi, který politik dnes ukáže svou slabost? Ale nejen politik, my všichni, ženy, muži, nejraději bychom za sebou zanechali jen to hezké. Ale Havel o sobě neustále pochyboval a byl k sobě nemilosrdný. To na něm dodnes obdivuji, aniž bych patřil k nějakým obrovským uctívačům.
Narážíte na jeho schopnost sebeironie a časté sebepochybovačství, o kterém píše ve svých esejích?
Podívejte, Havlovo jméno rezonuje, protože byl v 90. letech prostě celoplanetárně známá a uznávaná osobnost. A sláva mu zůstala dodnes, ale nikdy mu nestoupla do hlavy. Ale už jen že dovolil, aby o něm někdo natočil takový film, který nahlíží do hloubky Havlova soukromí a ukazuje, že se prostě neprožíval. Nikdy nebyl brutální vůdce, který vám říká, takhle to je.
Nevadilo mu, že lidé viděli, že je už tak starý, že třeba spadne z pohovky. Mám takový pocit, že i tohle může být v dnešní době sympatické mladé generaci, pro kterou je běžné navenek projevovat své pocity, chránit menšiny a nebát se svých slabostí. Když někdy takzvaně padám na hubu, opakuju si jeho větu, která zní: Výkony rostou z pochyb a pochyby rostou z výkonů.
Zaujalo mne, když jste zmínil, že nepatříte k velkým uctívačům Havla. Jak na něj tedy vzpomínáte?
Nejčastěji si na něj vzpomenu, jak posedával u sebe na Hrádečku asi rok předtím, než zemřel. Když mi říkal: "Jáchyme, tak jdi do té knihovny a otevři to." A já mu zase odpověděl: "Václave, to vůbec, já mám pověst strašného bohéma." A takhle jsme se dohadovali, on ale věřil, že žádný bohém nejsem. Nejvíce mě rozčilovalo, jak pořád mluvil spisovně.
V novinách jsem se dočetla, že vás společně s bratrem učil jíst příborem. S tím se taky pojí nějaká historka?
Na to už jsem skoro zapomněl. Víte, u nás doma vždy byla taková bohémská společnost. Lidé tam spolu posedávali, popíjeli a on vždy velice dbal na pravidla společenského chování. Když nás s bráchou viděl jako dvě rozdivočilé děti, byl z toho nervózní. Neznal to, on sám děti neměl. A tak nás místo toho, aby si s námi hrál, učil, že máme jíst příborem a lokty u toho držet u sebe. My jsme si z toho dělali obrovskou legraci.
Nebo jednou, když mi chtěl dát ze své bohaté knihovny jako dítěti knihu. Ale to byly jen samé filozofické a politické spisy, kterým jsem nemohl rozumět. Nakonec mi dal Na hrobech indiánských od Josefa Václava Sládka. Těšil jsem se, že to bude o indiánech a ona to byla sbírka básní. Básně pro mě tenkrát byly jen nějaké nesmysly ze školy, ale knihu jsem si přečetl.
Mohl bych pokračovat donekonečna. Ještě třeba, jak jsme přenášeli knihy do Polska a vedli nelegální schůzky na Borůvkové hoře. S kluky jsme dávali pozor, jestli tam nejsou estébáci. To jsem si tehdy říkal, to zase Havel ze mě dělá indiánského zvěda. No a pak mě dostal tady. Říkal: "Jáchyme, buď v té knihovně rok a pak můžeš zase psát." A už jsem tu 12 let.
A píšete?
Pořád něco píšu. Výhoda je, že se programy v knihovně dějí většinou večer. A pokud se neděje něco mimořádného a odoláte vinárnám, hospodám a ranní smršti mailů, tak volné dopoledne na psaní máte.
