Praha - Historik Rostislav Nový patřil v 70. a 80. letech mezi několik málo učitelů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterého uznávali a respektovali žáci i renomovaní odborníci.
Až po jeho smrti v roce 1996 vyšlo najevo, že Nový dobrovolně podepsal spolupráci s StB a že komunistická tajná policie si jeho informace o kolezích velmi pochvalovala.
Historiku Novému je věnovaná samostatná kapitola v právě publikované knize "Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti FF UK v období normalizace", která na 400 stranách rozkrývá fungování filozofické fakulty v posledních dvaceti letech před listopadem 1989.
Autoři, sedm polistopadových absolventů této školy, rozkrývají na základě dobových dokumentů zákulisí života na fakultě v době normalizace: prověrky po pražském jaru, permanentní psaní posudků na pedagogy i studenty, jejich politické i osobní zájmy, činnost fakultní KSČ, SSM, nebo právě působení Státní bezpečnosti.
Není to hon na čarodějnice
Ačkoli se v unikátní publikaci kromě Nového objevují desítky dalších postav, z nichž mnohé z nich se rovněž zapletly s StB, autoři nepsali knihu jako "hon na čarodějnice".
"Dosavadní interpretace období normalizace byly často vyhrocené jedním směrem - soustředily se na represe a rozdělovaly společnost na 'vládnoucí' a 'ovládané'. My se hlásíme k pohledu, který tohle rozdělení zpochybňuje. A snaží se nabídnout plastičtější obraz, v němž se i ovládaní nemalou měrou podílejí na stabilitě moci. Fakulta nebyla jasným řezem rozdělena na vládnoucí část a utlačovaný zbytek; primárně se na režimu podíleli všichni - neznamená to ale samozřejmě, že každý nese stejnou odpovědnost," řekl Aktuálně.cz spoluautor knihy Jakub Jareš.
"Naší snahou není někoho očernit či obhájit, ale porozumět, v jakých situacích se učitelé a studenti nacházeli, a jak v nich jednali. Nikdo nejednal jen z jednoho určitého motivu a nelze jej zaškatulkovat buď jen jako pragmatického kariéristu, pasivního tichošlápka, ideologického fanatika nebo bezúhonného hrdinu," dodal Jareš.
Diskuse o normalizaci
Poznamenal, že si od knihy slibují otevření diskuse nejen o minulosti filozofické fakulty, ale celé normalizaci, v níž většina Čechů žila, byť třeba jen pár let.
"Doufáme také, že by knížka mohla napomoct pamětníkům v hledání cesty, jak o některých věcech mluvit. Nikoho v ní nestavíme na lavici obžalovaných, nenálepkujeme nikoho jako pragmatického kariéristu či přisluhujícího agenta, a proto snad otevíráme prostor pro diskusi. Když je někdo zahnaný do kouta, tak se mu přirozeně do diskuse moc nechce," konstatoval Jareš.
"Samozřejmě to ale neznamená, že bychom nenazývali věci pravými jmény - když někdo donášel na kolegy, je třeba to říct. Ovšem s dodáním co nejvíce možných souvislostí a bez apriorního morálního rozhořčení, které dorozumění a poznání brání," dodal.
Pošramocený kádrový profil
Takovým způsobem přistupuje kniha i k historikovi Rostislavu Novému, který filozofickou fakultu vystudoval, a pak zde od konce 50. let až do své smrti v roce 1996 pracoval.
Během pražského jara v roce 1968 se zařadil mezi proreformní členy KSČ, což ho později stálo členství ve straně, odkud byl v roce 1970 vyškrtnut.
"Politicky patřil k aktivnějším členům organizace, pracoval ve výboru dílčí organizace i v CZV KSČ (1968-69), kde pro nezkušenost a ukvapenost podléhal pravicovým tendencím. Tato nezkušenost se projevuje i v jeho nynějších názorech. Nepodal přihlášku k pohovoru," cituje kniha "Náměstí Krasnoarmějců 2" z tehdejšího zdůvodnění.
Nový ale mohl na fakultě zůstat, ale byla mu zastavena jeho vědecká kariéra. Věnoval se pedagogické práci, své zkušenosti předal desítkám současných vědeckých kapacit, jeho studenti ho milovali, posílali mu pohlednice nebo svatební oznámení. Vyhlášené se staly zejména jeho diplomové semináře.
Do značné míry se Nový stal nepostradatelným i pro vedení fakulty. Nejen jako uznávaný odborník, ale třeba i jako předseda rozvrhové komise, která musela začátkem každého semestru vyřešit problém, jak uspokojit všechny požadavky na výukové místnosti při jejich akutním nedostatku - to vše bez počítačové techniky.
Jméno v Cibulkových seznamech
V druhé polovině 80. let se dokonce začalo mluvit o možnosti jeho kvalifikačního postupu, docentem se ale stal až v roce 1990, kdy se jako předseda akademického senátu začal významně podílet na transformaci filozofické fakulty na svobodnou vysokou školu.
V roce 1992 se však Nového jméno objevilo v takzvaných Cibulkových seznamech spolupracovníků StB. Nový odmítl, že by vědomě Státní bezpečnosti podával informace a kolegové na fakultě mu uvěřili. Až po jeho smrti a zpřístupnění archivů se ukázala celá pravda.
Historik Nový spolupracoval nejprve v letech 1962 až 1966 se zpravodajskou službou Generálního štábu ministerstva národní obrany a napodruhé v letech 1977 až 1986 se Státní bezpečností.
"V obou případech šlo o dobrovolnou spolupráci, v níž byl Rostislav Nový poměrně iniciativní," napsal v knize badatel Jakub Jareš, který je autorem kapitoly o historikovi Novém.
Dva podpisy spolupráce
Vojenské rozvědce poskytl v 60. letech svou adresu, kam pak chodily tajné zásilky, které Nový předával příslušným důstojníkům. A v 70. a 80. letech pak poskytoval StB informace především o svých kolezích z fakulty, včetně svých nejbližších spolupracovníků.
"Jaké důvody Rostislava Nového ke spolupráci s StB vedly, není příliš jasné. Po roce 1992 o svém angažmá ve prospěch tajné policie nemluvil (a nikdo se jej ani příliš neptal), ze záznamů StB také nelze příliš vyčíst. Jisté je pouze to, že StB neměla
žádný kompromitující materiál ani žádné jiné vyděračské páky, kterými by jej mohla ke spolupráci nutit," připomíná kniha
Jako jednu z variant pak uvádí, že Nový, nebo-li agent Ota, se rozhodl využít nabídky StB jako výhodného obchodu, kterým by mohl posílit svou pozici na fakultě.
"Náš text nemá tento obraz převrátit, nechce rozpoutat boj o to, zda byl Rostislav Nový dobrý či zlý, zda ublížil či neublížil, nemá být jakýmsi 'odhalením pravdy' o něm," uvádějí autoři knihy, podle nichž je ambicí publikace ukázat a pochopit, v jaké situaci se nejen učitelé fakulty během normalizace nacházeli, s jakými dilematy se museli potýkat a jak se jim to dařilo.
"Měl Rostislav Nový z fakulty odejít, aby nemusel dělat takové kompromisy? Anebo správně zůstal a vychoval generace studentů? Zůstává samozřejmě otázka, zda by bez nutnosti uzavírat různé kompromisy nebyl výrazně lepším učitelem - ale to nemáme jak srovnávat," dodal spoluautor knihy Jakub Jareš.
