Občas se setkávám s námitkou, proč si připomínat desítky let starou událost. A otázkou, jak atentát na třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha souvisí s dneškem.
Jiří Šulc: Souvisí to s námi víc, než tušíme. Podobných kapitol v naší moderní historii navíc moc nemáme. Příběh paraskupiny Anthropoid (Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem - pozn. red.) a dalších kluků z paraskupin Silver A, Out Distance, Tin či Bioscop, kteří se na ni napojili, je naprosto výjimečná historická událost. Nejen v českých dějinách.
Podobných situací bylo v druhé světové válce velmi málo. Čímž nechci snižovat hrdinství československých pilotů v řadách britského Královského vojenského letectva (RAF), vojáků obrněné brigády anebo desetitisíců dalších, kteří bojovali proti nacismu na východní frontě.
Snad to nevyzní neskromně, ale dodnes jsem hrdý na jednu z posledních vět románu Dva proti říši: "Bylo tři čtvrtě na dvanáct, 18. června 1942. Jedna malá bitva druhé světové války skončila."
Bitva?
Dodnes chybujeme, když na atentát na Heydricha nahlížíme jako na "nějakou odbojářskou akci".
Ve finále měsíců konzultací s domácím odbojem, konspirativních schůzek, radiodepeší s Londýnem či hledání místa útoku na Heydricha šlo o sedmihodinový nemilosrdný boj sedmi elitních parašutistů obklíčených prvotřídně vycvičenými osmi stovkami esesmanů.
Jen máloco se s tím dá srovnat. Kterákoliv armáda by musela být pyšná, pokud by její vojáci měli za sebou podobnou akci.
Britské nakladatelství vám román o atentátu na Heydricha odmítlo vydat s tím, že je až příliš vyfabulovanou fikcí. Britové vás tím asi dost překvapili, ne?
Zůstal jsem jako opařený. Na druhé straně to ale bylo až kouzelné. Tehdy i teď si totiž říkám, že pokud ten příběh slyší někdo skutečně poprvé, tak mu musí opravdu přidat jako vymyšlený.
Nakonec pro mě bylo velkou satisfakcí, že můj román o dvou klucích získal v Česku v roce 2007 Literární cenu Knižního klubu. A uznáním je pro mne i to, že stále běží jeho dotisky - ročně se ho prodá okolo tisícovky. Celkem pak asi čtyřicet tisíc. Těší mě, že ho lidé pořád čtou - vlastně už další generace.
Setkání, které změnilo historii
Co vám na osudech Jana Kubiše, Josefa Gabčíka, Adolfa Opálky, Josefa Valčíka, Jana Hrubého, Jaroslava Švarce a Josefa Bublíka - obklíčených parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje - nejvíce imponuje?
Historik Eduard Stehlík kdysi řekl, že jde o antické drama. Tohle se fakt nedá vymyslet.
Vymyšlené to prostě ani nedává smysl. A přitom do sebe všechny detaily tak skvěle zapadají. Musí se to jen stát.
Navíc jde až o neuvěřitelný shakespearovský příběh o hrdinství, lásce až za hrob, obětavosti, ale také zbabělosti a podlé zradě. Stále mě fascinuje, že jsem k tomuto příběhu nemusel v románu nic dodávat. I proto ho teď natočili Britové pod názvem Operace Anthropoid.
Imponující je také množství pomocníků parašutistů. Přičemž osudy každého z nich vydají na román. Ať už to jsou Moravcovi, Fafkovi, anebo Novákovi... těch lidí byly stovky. Když jsem to dopsal, byl jsem z toho až v šoku.
Opravdu?
Jen si to vezměte: dva zcela obyčejní kluci utečou před nacisty z republiky, potkají se v Polsku, projdou bojem ve Francii a pořád jsou součástí ohromné lidské masy, která utíká před Hitlerem.
Jenomže oni se z té masy nesmírným odhodláním postupně vyčlenili. A v té samé době září na druhé straně hvězda jejich vrstevníka Reinharda Heydricha. Válečného zločince, ale v každém případě výjimečného člověka, mimořádně schopného a výkonného nacisty.
Tahle trojice se pak v jeden okamžik střetne v zatáčce v pražských Holešovičkách, kde rozhodnou o osudu druhé světové války. Její konec mohl vypadat o dost jinak, kdyby se ho ovšem nacistický génius Heydrich dožil.
Uvědomme si navíc, že v momentě setkání této trojice byl wehrmacht na dohled předměstí Moskvy a Velkou Británii blokovaly nacistické ponorky. I proto mě iritují názory, že atentát na Heydricha byl zbytečný a že po něm přišel na Pražský hrad jiný panák. Jenomže Heydrich nebyl žádný panák! Byl šéfem říšské bezpečnosti a tím pádem jeden z nejmocnějších mužů třetí říše. A mimo jiné také architekt holocaustu.
Byla Heydrichova role v holocaustu tak zásadní? Vždyť tahle průmyslová genocida vrcholila až dlouho po jeho smrti.
Byla. Mě však znovu napadlo ono "kdyby", které nemají historici tak rádi.
Konference ve Wannsee, na níž Heydrich naplánoval a odstartoval holocaust, se konala 20. ledna 1942, jenomže to už měl být podle původních plánů československých zpravodajců a prezidenta Beneše Heydrich dávno mrtvý.
Pokud by se tedy vše odehrávalo podle tohoto plánu, Wannsee by se nekonalo. Jak by ale pak asi vypadal holocaust? Nikdo jiný než Heydrich by totiž tu konferenci nesvolal. Nikdo jiný by si důležité nacistické pohlaváry tak neochočil a nezdirigoval je k uskutečnění tak obludného záměru - průmyslové likvidace Židů. Rámec tomu dal právě až Heydrich ve Wannsee.
Staré křivdy
Čím si vysvětlujete, že i po čtyřiasedmdesáti letech vyvolává atentát na Heydricha tak rozporuplné, někdy až nenávistné, emoce? Včetně názorů, že parašutisté zavraždili Heydricha zákeřně ze zálohy. A že na to pak krvavě doplatil celý národ.
Stále v nás doznívá pocit ublíženectví. Takže mnohá svá selhání omlouváme zradou či úskočností někoho jiného. Za Mnichov tak například může Británie s Francií. A jaksi přitom pomíjíme, že jsme se mohli bránit i bez nich.
Stále se zkrátka patláme v tom, jak nám kdo ublížil či v jaké míře je vinen za všechna naše příkoří. Místo toho bychom si měli připomínat desetitisíce mužů a žen, kteří bez dlouhých řečí odešli bojovat za hranice, protože to země potřebovala. A další desetitisíce se zapojily do odboje doma.
A argument, že na zlikvidování Heydricha doplatil celý národ?
Především na to doplatili ti, kteří se nacismu nějak postavili. Většina ostatních pracovala pro blaho a vítězství nacistické říše.
V Protektorátu Čechy a Morava se montovaly tanky a letadla pro wehrmacht a luftwaffe málem až do posledních dnů války, protože Německo bylo už rozbombardované. A my máme stále potřebu se z této ne příliš radostné kapitoly našich dějin nějak vyvinit tím, že ukazujeme na lidi, kteří za ten nacistický teror podle nás mohou.
Jenomže tím v podstatě stíráme obrovský - pro mnohé přirozeně frustrující - rozdíl mezi onou šedou většinou a hrdiny, o nichž tu spolu mluvíme.
Třeba je to tím, že na tom nejsme ve srovnání s jinými - s nacisty kolaborujícími - národy až tak špatně...
A víte, že opravdu nejsme? Jakkoliv platí to, co jsem právě řekl.
Když jsem však začal psát, byl jsem ještě bytostně přesvědčen, že na tom nejsme moc dobře. Názor jsem si ale musel dost poopravit.
Tuhle svou názorovou korekci jsem si připomněl nedávno, když Českem projížděl konvoj americké kavalérie. Mlčící většina dala tehdy jasně (a bohužel dost vzácně) najevo, koho považuje za spojence.
Na druhé straně jsou křiklouni, kteří zatracují a spílají NATO, sympatizují s Kremlem a v USA spatřují vražednou mašinérii, stále hlasitější a možná i početnější.
Nepřeceňujete je?
Ale ani nepodceňuji. Jednotky SA začínaly rovněž jen jako bandy křiklounů, které nebral dlouho nikdo moc vážně. Najednou se z toho ale stala reálná síla, na kterou se nabalili další a ti už protlačili vše, co chtěli.
Uvědomme si, že dnes přibývá i důvodů, které křiklounům k jejich křiku nahrávají. Lidé navíc chtějí jednoduchá řešení, a ne ta komplikovaná, která často nabízí demokracie.
Proto se lidé přiklánějí k různým Konvičkům či jiným náckům, aby pak zjistili, že ten Hitler byl vlastně fajn chlap.
Britové nás s filmem předběhli
Co vlastně přivedlo právníka a bývalého pracovníka kontrarozvědky na dráhu spisovatele?
Povídky a detektivky jsem psal už na základní škole. Na studiích však na to už nebylo moc času.
Pak mě ale v dokumentu BBC zaujala operace Brunewal (120 britských výsadkářů rozmontovalo a odvezlo z Francie do Británie nejnovější protiletadlový radar nacistů - pozn. red.), která těm chlapům nevycházela dokonce ani při nácvicích. Tehdy jsem si řekl, že kdybych někdy náhodou zkusil přece jen psát, tak začnu právě tímhle.
Nakonec jsem se k tomu i přinutil, avšak rukopis nikoho nezaujal - to jsem pracoval ještě u kontrarozvědky. Krátce nato mě chytlo téma atentátu na Heydricha. No a Brunewal se nakonec svezl na vlně úspěchu románu Dva proti říši.
Mezitím jsem od kontrarozvědky odešel, ale psaní mě stále neživí. Leda by se všechny mé knihy prodávaly jako Dva proti říši. Ale nestěžuji si. Jen čtenáři se mě stále ptají, kdy už konečně vydám něco dalšího.
Jsou to pro mě povzbuzující impulsy i proto, že témata - jako je ten o fajn klucích Kubišovi a Gabčíkovi - lidi stále zajímají a možná je v životě inspirují.
Máte tedy něco rozepsaného?
Mám - už delší dobu. Ten příběh je o někdy až mytickém příslušníkovi Abwehru (nacistická armádní rozvědka - pozn. red.) Paulu Thümmelovi, jehož si československá špionáž vedla pod krycí značkou A-54. Snad to dám nakonec dohromady.
Není škoda, že nám ojedinělý příběh o hrdinství československých parašutistů teď musí připomínat britská filmová produkce?
Je dobře, že to někdo znovu natočil, a jsem moc zvědav, jak se s tím tématem Britové vypořádali. Ten příběh - ale hlavně ti lidé z něj - si opravdu zaslouží, aby o něm lidé věděli. Konečně se může dostat i do světového povědomí. Ať již jde o samotnou akci parašutistů, při níž byl zlikvidován Heydrich, anebo o poslední boj těch sedmi kluků v kryptě kostela Cyrila a Metoděje.
Asi bych byl raději, pokud by to natočil někdo v Česku. Dokonce jsme o tom s režisérem Danem Svátkem i uvažovali, Britové nás ovšem předběhli.
Přes půl století starý film Atentát režiséra Jiřího Sequense je sice - pokud jde o historické reálie - špatný od samého začátku, nicméně v mnoha směrech jde stále o jen těžko překonatelné filmové dílo.
