reklama
 
 

Matka pomohla Gabčíkovi. Nezlobím se, říká potrestaná dcera

24. 10. 2014 14:00
Před 72 lety popravili první příbuzné a pomocníky Josefa Gabčíka s Janem Kubišem. Ve svatovítské katedrále se sloužila zádušní mše.

Praha - "Maminko, zastřelí mě. Prosím o teplé prádlo, šaty, boty (č. 38), punčochy, mýdlo, kartáček na zuby, zubní pastu, utěrku, ručník, vaselinu, klosetový papír. Daří se mi dobře. Zašlete mně Alenky fotografii. Vzpomínám stále na vás všechny. A děkuji všem. Srdečně líbá Anna Malinová." Tenhle dopis napsala pomocnice parašutisty Josefa Gabčíka ze skupiny Anthropoid. Je na něm datum 19. září 1942.

Za Annu Malinovou a ostatních 293 příbuzných či pomocníků sedmi československých parašutistů, kteří zlikvidovali nacistického plánovače holokaustu Reinharda Heydricha anebo se na přípravách atentátu podíleli, odsloužil ve čtvrtek večer kardinál Dominik Duka zádušní mši v katedrále svatého Víta.

Osmadvacetiletá Anna Malinová pomáhala a ukrývala Gabčíka (seznámila se s ním jako vdova). S kamarádkou Marií Kovárníkovou podporovala i dalšího člena paraskupiny Anthropoid Jana Kubiše. Při hledání a testování vhodného místa k akci nevzbuzovali totiž muži v doprovodu mladých žen pozornost policejních hlídek.

"Malinová s Kovárníkovou kromě toho ukrývaly parašutistům i jejich zbraně," dodává archivář Vojtěch Šustek. A jak připomíná, mezi Gabčíkem a Malinovou - a stejně tak Kubišem a Kovárníkovou - vznikly velmi silné citové vazby. Pro parašutisty, kteří si uvědomovali všechna rizika své mise, takový vztah velmi znamenal.

Když byla Anna Malinová - na den přesně před dvaasedmdesáti lety - 24. října 1942 v Mauthausenu popravena střelou do týla, byly její dceři Aleně pouhé tři roky. "Musela si být vědoma, co všechno svou pomocí Josefu Gabčíkovi či Janu Kubišovi riskuje. A že to není jen tak, když u ní přespává parašutista, jehož do okupované republiky vysadili Britové," říká dnes o své mamince Alena Voštová-Malinová (75).

V katedrále seděla mezi ostatními potomky příbuzných a pomocníků parašutistů, které nacisté popravili ve třech vlnách: 24. října, 1942 - 262 odbojářů, 26. ledna 1943 - 31 osob a 3. února 1944 Františka Pecháčka. "Mamince nic nevyčítám. Zločince, jako byl Heydrich, bylo nutné odstranit. A určitě to tak cítila i ona... jen se mě občas zmocní velká lítost, že jsem ji více nepoznala. Pamatuji si jen na babičku Josefu Komárkovou z Nalžovských hor, k níž mě máma dlouho před atentátem kvůli mé nemoci odvezla," svěřuje se dcera zavražděné odbojářky Anny Malinové.

Máte rádi Aktuálně.cz?

Máte rádi Aktuálně.cz?

Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!

HLASOVAT MŮŽETE ZDE >>

Rozezněl se i Zikmund

Karolína Stegurová, Igor Pleskot a pak Eva Lišková (příbuzní popravených) čtou jména 294 hrdinů a za každého z nich je před oltářem katedrály svatého Víta zapálena svíčka."Děkujeme Bohu, že dal této zemi tyto statečné muže, ženy a děti (popraveným bylo i 14 let - pozn. red.). S lítostí ovšem říkám, že dnes je málo těch, kteří jsou ochotni pro tuto zemi pracovat, obětovat se, natož položit život," říká ve svém slově kardinál Duka.

Lidi jako parašutisté Josef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Josef Valčík, Jan Hrubý, Josef Bublík a Jaroslav Švarc (všichni padli v beznadějném obklíčení v pražském kostele Cyrila a Metoděje) a všechny vlastence, kteří jim pomáhali, je podle kardinála důležité připomínat zvláště dnes, protože "na východě Ukrajiny znovu vítězí síla, nenávist a nelidskost. A je dobré si to říci na místě, které promlouvá k dějinám Česka po více než jedno tisíciletí".

Význam zádušní mše, které se zúčastnily asi dvě stovky příbuzných zavražděných bojovníků proti nacismu, ale také policisté a vojáci, akcentovalo i vyzvánění největšího zvonu katedrály Zikmunda, který se rozeznívá jen při - pro Česko ojedinělých - příležitostech.

Jak připomněl kardinál: popraveným hrdinům vděčíme za své životy. A oni od nás přesto nechtějí žádné úroky ani odškodnění. Vyžadují "jen" to, abychom ochraňovali druhé, svou vlast... tak, jak nám to oni ukázali." Pomocníci Gabčíka a Kubiše je přitom mohli odmítnout a dožít se konce války. Když se na ně parašutisté v nouzi obrátili, na nic se jich však neptali a pomohli.

Na velká slova si nepotrpěli. Jednali

Babička Aleny Voštové-Malinové napsala už krátce po válce 11. září 1945: "Dceru Andu gestapo zabilo, byt vykradlo, vnučku Alenku mně vzalo a co zla natropilo. A když jsem se pak našeho pana vrchního ptala, jestli něco ví o vnučce a kde je, tak mně odpověděl, že zmizela, jako kdyby do vody padla. Žádnému to nemohu vypovědět, jak mně bylo."

Josefa Komárková vnučku Alenu přesto vypátrala - byla u adoptivních rodičů, manželů Klímových v Sezimově Ústí. Alena si jako potomek popravené "teroristky" prošla tzv. Kinderheimem na zámku Jenerálka - domovem pro děti vězněných a popravených -, po němž následoval obdobný internační tábor Svatobořice a ještě později Planá nad Lužnicí.

České pečovatelky na ni vzpomínaly jako na tiché, hodné a často uplakané dítě. O tragickém osudu maminky se Alena Voštová-Malinová dozvěděla od příbuzných a známých až v dospělosti. A teprve tehdy se zbavila zvláštní citové nejistoty.

Pro život i smrt parašutistů, ale i těch, co je podporovali, neexistují podle archiváře Šustka výstižnější slova než ta z evangelia svatého Lukáše: Nikdo nemá větší lásku k bližnímu než ten, kdo obětuje život za své přátele. "Tihle naši předci, které si připomínáme, nemluvili přitom o pohnutkách svého jednání určitě nijak vznešeně. Své postoje vyjadřovali činy, a pokud by přežili, tak by se asi hodně divili, čemu se my divíme a proč je obdivujeme," sdělil krátce po mši Šustek.

autor: Jan Gazdík | 24. 10. 2014 14:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama