Jak podle vás vypadá důstojný život?
My neříkáme, co je důstojný život. Spočítali jsme však finanční základ, kterému říkáme minimální důstojná mzda. Určuje, kolik by si měl člověk vydělat, aby mohl dosáhnout na to, co společnost chápe jako standard. Měl by mít dostatek financí, aby si zajistil bydlení, pokryl náklady na stravování a oblečení, ale zároveň měl i peníze na volný čas, aktivity pro děti a dělal si úspory.
Kolik peněz by měl mít člověk například na volný čas, aby to bylo důstojné?
Částka umožňující dospělému člověku jednou až dvakrát za měsíc vyrazit na kulturní nebo společenskou akci, jako je kino, koncert, výlet nebo posezení v restauraci, a dvě až tři hodiny měsíčně sportovat, dále možnost ušetřit na dovolenou v Česku. Pro dítě se počítá s jedním kroužkem, jedním týdnem letního tábora ročně a dvakrát v průběhu tří let se školním zájezdem nebo lyžařským výcvikem.
Když jste přepočítali loňskou částku podle inflace v prvních třech měsících tohoto roku, tak minimální důstojná hrubá mzda v Praze vychází na takřka 40 tisíc, ve zbytku republiky na 34 tisíc. Na tento příjem ale nedosáhne 41 procent úvazků. Je to něco, co by nás mělo znepokojovat?
Neznamená to, že by takřka půlka domácností neměla finance na pokrytí běžných nákladů, protože někdy v domácnosti může mít jeden z partnerů vyšší příjmy, mají kvůli nedostatku peněz více prací nebo mají například vlastní bydlení bez hypotéky. Ale i tak je to číslo vysoké.
Chceme tím ukázat, že když se bavíme o chudobě, máme tendenci si představovat lidi, kteří nemají na úplně základní věci, jako je jídlo a bydlení. V Česku je však velká skupina lidí, která i když pracuje, tak velmi obtížně pokrývá věci, které naše společnost vnímá jako standard, jako jsou peníze na dovolenou nebo náklady na zubaře. I když se snaží, jak mohou, tak mají problém pokrýt své náklady. To může vyvolávat pocity frustrace a nespravedlnosti.
Tahle skupina lidí, která tvoří asi třicet až čtyřicet procent společnosti, je navíc nyní velmi ohrožena růstem cen. Jsou to domácnosti, které musí bojovat s tím, aby pokryly běžné věci, a musí si vzít půjčku, když se jim rozbije pračka. Jenže v situaci, kdy rostou ceny a zejména ceny energií, jsou velmi zranitelné, protože mají omezenější možnosti, kde šetřit.
Od vládních představitelů slýcháme, že přišla krize a je potřeba, aby se každý trochu uskromnil.
Je důležité, aby uskromnění odpovídalo finanční situaci domácností. Dát dva tisíce navíc pro člověka, který má již teď problém ze mzdy pokrýt základní potřeby, je úplně něco jiného než pro člověka, který bere padesát tisíc. Když dělám rozhovory s lidmi, tak u nich obecně nevidím nevůli se uskromnit. Jen stejná částka může být pro člověka s nižšími příjmy poměrně zásadní a může vést k tomu, že bude mít problém zaplatit nájem a bude si muset brát rizikové půjčky.
Druhou věcí je, že tato rétorika spojená s tím, že toto "uskromnění" dopadá více na chudší skupiny, vede k pocitu frustrace a nespravedlnosti. Tito lidé si pak mohou říkat, proč se my, kteří už jsme předtím měli málo, musíme uskromňovat, když to adekvátně nedělají lidé s vyššími příjmy.
Když se řekne chudoba, tak si leckdo představí lidi, kteří pracují na nízkokvalifikovaných pozicích. Ale na částku 40 tisíc v Praze, případně 34 tisíc v regionech, nedosáhne řada vysokoškolsky vzdělaných lidí, zaměstnanců na úřadech nebo učitelů. Tedy nebavíme se jen o nízkokvalifikovaných pozicích.
Určitě ne, i když u nižších kvalifikací je vyšší pravděpodobnost nižší mzdy a také ženy mají nižší mzdy. Právě proto je důležité mluvit o nízkých platech, které mají například sociální pracovníci, lidé na vysokých školách nebo divadelníci. I ve svém okolí vysokoškolsky vzdělaných vidím, že na ně dopadá růst cen energií.
Češi si za svou mzdu koupí v porovnání s občany dalších států Evropské unie málo. Chceme poukázat i na to, že se tady stalo samozřejmostí, že spousta lidí žije s nízkými příjmy v poměrně prekérní situaci nebo chronické nejistotě, ve které může mít i člověk s vysokým vzděláním problém na konci měsíce zaplatit nájem nebo zubařskou péči.
Jak je možné, že se tohle děje v relativně bohatém státu, jako je Česko?
Hlavní faktor je to, že česká ekonomika je postavená na nízkých mzdách. Když se porovnáme s Německem, tak za stejnou práci se tady platí výrazně nižší odměna. To je samozřejmě zjednodušená ilustrace, ale posun k celkově vyšším mzdám je částečně podmíněný změnou ve struktuře české ekonomiky.
Další důvod je to, že to bylo dlouhodobě vnímáno jako standard. Panovala tu představa, že za nízkou mzdu si může člověk sám, protože to je jeho odpovědnost. Má se víc snažit, má si vzít více práce. Česko je přitom jednou ze zemí, kde se podle objemu hodin pracuje nejvíce.
Nízké mzdy se považují za osobní problém jednotlivce. U sociálních pracovníků se zase říká, že mají být rádi za práci, která je baví. Zejména teď v době inflace nebo dlouhodobého růstu cen bydlení je ale vidět, že to není jen individuální, ale celospolečenský problém.
A čím to je? Jsou v Česku slabé odbory nebo tu chybí větší tlak na navyšování mezd?
U nás je jenom asi dvanáctiprocentní zastoupení lidí v odborech. To s tím určitě souvisí. Vezměte si učitele. Až potom, co se začalo výrazně mluvit o jejich platech, jim je najednou bylo možné skokově navýšit. Podobně tomu bylo se mzdami v supermarketech. A je řada dalších sektorů, kde tahle debata neproběhla.
A není normální, že řada lidí na vámi vytyčenou částku nedosáhne? Někdo by mohl namítat, že v kapitalistické společnosti prostě nemůže každý létat každoročně na dovolenou.
Jenže my se nebavíme o létání na dovolenou, ale o tom, že si člověk může dovolit vícedenní dovolenou v Česku. V naší společnosti panuje správná představa, že si člověk, který pracuje, má vydělat alespoň na nějaký standard, a když se to neděje, tak to vytváří pocit frustrace. To nahrává antisystémovým politickým stranám, snižuje to důvěru v demokracii a stát a naopak posiluje pocit, že žiji v systému, kde i když se snažím, tak stejně nedosáhnou na něco, co je vnímané jako důstojný základ.
Měli bychom tedy usilovat o to, aby v ideálním případě všichni dosáhli na minimální důstojnou mzdu?
V ideálním případě ano, reálně spíše přemýšlet, jak dosáhnout toho, aby se jí co nejvíce lidí alespoň přiblížilo. A zároveň aby nástroje, jako je minimální mzda nebo nezabavitelná částka pro lidi v exekuci, fungovaly alespoň jako základní ochrana. Česká minimální mzda je v absolutní částce i kupní síle jedna z nejnižších v Evropské unii. Dnešní společnost negarantuje, že každý člověk, který pracuje, si může zajistit základní potřeby a pokrýt náklady na bydlení, na jídlo a oblečení.
Minimální mzda pro letošní rok je 16 200 korun. To je tedy podle vás málo?
Z té se nedá přežít. Když mluvím s lidmi, kteří si vydělávají minimální mzdu, tak často berou sociální dávky, mají půjčky nebo exekuce. Dlouhodobě minimální mzda nezohledňuje perspektivu lidí, kteří ji berou. Stal se z ní jen politický ukazatel.
Cílem minimální důstojné mzdy je tomuto nastavit zrcadlo. Není náhodou, že v zahraničí se ekvivalenty minimální důstojné mzdy objevují v těch zemích, jako je Velká Británie, Irsko nebo Spojené státy, kde přestávají nástroje, jako je minimální mzda, plnit ochrannou funkci.
Minimální mzda by tedy měla být výrazně vyšší?
Určitě. Samozřejmě není reálné teď skokově zvednout mzdy na dvojnásobek, ale již teď můžeme zavádět opatření, které k růstu mezd povedou. Dlouhodobě je ovšem třeba hledat řešení, která souvisí s celkovou strukturou české ekonomiky. Minimální mzdu je ale potřeba zvyšovat už dneska. To samé platí pro nezabavitelnou částku pro lidi v exekucích a insolvenci.
Proti zvyšování minimální mzdy ale zaznívá argument, že by to měl vyřešit trh sám. Když nikdo nebude chtít pracovat za malé peníze, tak se postupně tyto mzdy navýší.
To je naivní, jak opakovaně ukázaly výzkumy. I organizace, jako je Mezinárodní měnový fond, které dlouhodobě prosazovaly liberalizaci trhu, uznaly, že pokud neexistují nástroje jako minimální mzda, tak ekonomický růst nevede k tomu, že by se měla společnost dobře jako celek. Naopak může přispívat k prohlubování nerovností, kumulaci majetku a s ní spojeným společenským pnutím, frustraci a polarizaci. Argument, že to trh vyřeší sám, je v mezinárodní debatě - a doufám, že i v české - pomalu překonaný.
