Je to obyčejný vrcholek na úpatí Malých Karpat poblíž Bratislavy, jen má snad poněkud zvláštní název: Sakrakopec. Kousek od samotného vrcholu, který dosahuje nadmořské výšky 446 metrů, stojí na úbočí mezi buky a břízami kříž z umělého kamene. Trčí z nízké hromady balvanů, z níž ledabyle vykukují drobné kusy plechu a torza různých součástek.
To je to jediné, co na místě zbylo z letounu sovětské výroby Iljušin Il-18, který se tu v nevlídném odpoledni 24. listopadu 1966 roztříštil o zem. Skromný křížek připomíná všech dvaaosmdesát cestujících a členů posádky letu LZ101 - oběti vůbec nejtragičtější letecké nehody v historii Československa.
Let bulharsko-sovětské společnosti TABSO z bulharské Sofie do Berlína měl naplánovaná dvě mezipřistání, v Budapešti a Praze. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám na pražské Ruzyni však letoun musel nad Moravou změnit směr, otočit se a krátce před polednem neplánovaně přistát i ve slovenské metropoli. Byl studený větrný den, krajina byla pod sněhem.
Na palubě letadla byla řada prominentních cestujících. Například bulharská operní sólistka Jekatěrina Popovová, bulharský velvyslanec v Německé demokratické republice generál Ivan Byčarov, známý honduraský levicový spisovatel a novinář Ramón Amaya Amador či maďarská reprezentace v judu, která letěla na závody do Prahy.
Až před půl pátou odpoledne se v Praze počasí zlepšilo natolik, že se stroj mohl opět vydat na cestu. Byla již tma. Chvíli před odletem bulharského letadla dostal přednost ke startu pomalejší Iljušin Il-14 Československých aerolinií, a tak dostala zkušená bulharská posádka, která startovala za ním, od dispečera pokyn udělat po vzletu u bratislavské čtvrti Rača obrat vpravo, letět ve výšce 300 metrů podél Malých Karpat směrem na Svätý Jur a teprve pak vystoupat do letové výšky.
Jenže piloti se z dodnes neznámých důvodů odchýlili od kurzu a namířili s letounem přímo proti horskému masivu, který se zvedá za Račou. Dvě minuty po vzletu téměř plně obsazený Iljušin v pětisetkilometrové rychlosti narazil do zalesněného úbočí Sakrakopce. Stroj se roztříštil, zanechal za sebou čtvrt kilometru dlouhou brázdu, přeražené stromy, požáry. A dvaaosmdesát zmařených lidských životů.
Přesná příčina nejtragičtější letecké nehody v československých dějinách dodnes není známa. Oficiální vyšetřování tuzemských úřadů dospělo k závěru, že chybovali piloti, když nedodrželi stanovený kurz. Svou roli sehrála i tma a počasí. Bulharská strana nikdy tuto verzi zcela nepřijala. Naopak vinu přikládala špatnému rozhodnutí dispečera.
