Silnice č. 605 se na začátku smrkového lesa, v rovinaté krajině kousek od vesnice Holostřevy, dělí vedví. Vlevo se táhne cesta na Bor a dál ke státní hranici u Rozvadova, vpravo na Tachov či severně na Planou a Mariánské Lázně. Na křižovatce před čtyřiceti lety stával známý motorest Kadrnožka. Nízký domek s rozměrnou prosklenou verandou. Dříve sloužil jako hájenka. Samota. Nejbližší dům je přes les kilometr odsud.
Dnes restauraci, která nadobro zmizela na začátku milénia, připomíná pouze název autobusové zastávky. Místo odkazuje k tragédii, která se zde odehrála 1. června 1980.
Ten den bylo zataženo a občas zapršelo. Patnáct stupňů. Občas po silnici projelo auto. Klidné, strnulé nedělní ráno. Lehce po deváté hodině přijel k motorestu zaměstnanec spotřebního družstva v Tachově Pavel Punčochář, který byl vedoucím restaurace. Personál v tu dobu už musel být uvnitř a připravovat se na nedělní provoz. Ostatně automobily kuchařky i servírky stály zaparkované v improvizovaných garážích na plácku za motorestem. Červená Škoda 105 L a hráškově zelená Škoda 110 R zvaná "erko".
Přesto se Punčochářovi nepodařilo se do budovy dostat. Zamčené byly všechny dveře a otevřít nešlo kvůli klíči strčenému zevnitř v zámku. Na zvonění ani bušení nikdo nereagoval, nepomohly ani kamínky, které vedoucí házel do oken příležitostných ložnic pro personál v podkroví.
"Přes okno jsem viděl na podlaze před vchodem z verandy do kuchyně ležet něco bílého a viděl jsem ruku. Domníval jsem se, že se personál večer opil. Pak jsem si všimnul, že nad prodejním okénkem z bufetu jsou ve skle díry. O sklo byla opřena vývěska s nápisem 'Dnes uzavírací den', ale ta neměla v bufetu vůbec býti. A klíče od něj mám jenom já. Řekl jsem si, že se něco děje," vypověděl týž den odpoledne Punčochář kriminalistům.
Vyděšený provozní kvapně naskočil do svého vozu a odjel na služebnu Veřejné bezpečnosti do nedalekého Boru. Za čtvrt hodiny se vrátil s posilami. A hned si všiml, že mezitím zmizela hráškově zelená škodovka.
V restauraci policisty šokovalo krveprolití, jaké do té doby nezažili. Na zemi u stupínku k výčepu ležela mrtvá osmadvacetiletá servírka M. V., obalená kusy světlé látky, v kuchyni pak sedmadvacetiletá kuchařka A. M. a kousek od ní před kumbálem její sedmapadesátiletá pomocnice A. F. Ta se snažila před vrahem ukrýt za závěsem. Marně.
V podkroví o patro výš leželo u postele tělo devatenáctiletého brigádníka A. C. Bylo evidentní, že před útočníkem utíkal, ale skolila ho smrtící rána do zad. Po celém podniku byla krev, stopy po výstřelech, na podlaze rozeseto několik nábojnic ráže 7,62 mm ze samopalu vz. 58.
"Na desce stolu leží blůza od vojenského stejnokroje s hodností svobodníka. Pod blůzkou je položen vojenský opasek s přezkou, na něj nasunuto pouzdro s vojenským útočným nožem (ve skutečnosti šlo o bajonet, pozn. red.), igelitová vázanka barvy khaki a vojenská čepice lodička se státním znakem," popsali kriminalisté do spisu, který se dochoval v Archivu bezpečnostních složek.
Vyšetřovatelé záhy zjistili, že v noci z nedalekého útvaru v Boru zmizel ze stráže třiadvacetiletý voják původem ze Slovenska Lubomír Bugár. Jako dozorčí jednotky přitom vnikl do skladu zbraní, vypáčil stojan a ukradl samopal s evidenčním číslem 28 801 včetně 94 nábojů. Po čtvrté hodině ranní zmizel z kasáren.
Nebylo složité se dovtípit a brzy zmapovat, co se dělo dál. Jeden ze svědků si všimnul vojáka, který za svítání kráčel po silnici z Boru k Holostřevům. Po páté hodině ranní se vloupal do restaurace Kadrnožka, kde ho překvapil personál. Bez milosti všechny zastřelil svým samopalem. Každou z obětí trefil několikrát. Dohromady deseti ranami. Zpravidla do obličeje.
Mrazivým faktem zůstává, že mladému brigádníkovi, studentovi hotelové školy v Mariánských Lázních, který v motorestu vypomáhal jen o víkendech, končila praxe předešlý den. Jen kvůli pozdní hodině zavírací doby už nestihl poslední autobus, a tak v pokoji nad restaurací přespal. O několik málo hodin později se mu to stalo osudným.
Vrah s foukací harmonikou
"Bugár byl dost ctižádostivý, byl také vyhodnocen jako nejlepší vojín v přijímači v četě i na rotě. Nikdy si na nic nestěžoval. Podle mého hodnocení to byl vzorný voják, choval se výborně. Byl kamarádský a choval se naprosto normálně," ocenil Bugára jeho přímý nadřízený v jednotce, svobodník René Fojtík.
"Byl normální povahy, nikdy si na nic nestěžoval, nebyl nijak zatrpklý a bral život tak, jak byl. Hrál často na foukací harmoniku. Jeho chování se divím, protože neměl žádný důvod, aby z vojny utekl. Pokud vím, tak nic neříkal o tom, že by chtěl jít dnešního dne na vycházku," doplnil vojín Ján Braurer. Proč tedy vraždil jako smyslů zbavený?
Veřejná bezpečnost rozjela rozsáhlou pátrací akci. Nasazena byla i armáda. V kraji byl vyhlášen poplach s kódovým označením "Uzávěra". Do terénu vyrazily desítky policejních hlídek. U výjezdů z obcí a na důležitých křižovatkách zastavovaly a kontrolovaly projíždějící auta. Pátraly po sportovním automobilu zelené barvy se státní poznávací značkou TCA-21-10, škodovce zavražděné servírky od Kadrnožky.
"Ve 12.50 hodin jsem zaujmul se služebním vozidlem stanoviště na náměstí Říjnové revoluce v Toužimi. Ve 13.50 jsem při kontrole vozidel jedoucích od Bečova stavěl terčem osobní vozidlo zn. Škoda 110 R, světle zelené barvy, shodné státní poznávací značky, které však mého znamení neuposlechlo a pokračovalo v jízdě směr na Plzeň," vypověděl jeden ze zasahujících policistů.
"Ihned jsem vysílačkou podal zprávu na operační středisko v Karlových Varech a počal jsem vozidlo pronásledovat služebním vozidlem," dodal.
Lubomír Bugár se velkou rychlostí hnal po silnici č. 20 z Toužimi směrem na Plzeň. V Úněšově projel kolem další policejní hlídky a o několik kilometrů dál, u křižovatky na Touškov v obci Nová Hospoda, minul další policisty ozbrojené samopaly vz. 61. Zelené "erko" se rychlostí kolem 140 kilometrů v hodině prohnalo i kolem dalšího kontrolního stanoviště poblíž Chotíkova na předměstí Plzně. Střelba příslušníků řidiče nezastavila.
Bugára stíhalo několik policejních aut. Ale on se jim vzdaloval. Policisté věděli, že se nebezpečný zločinec, čtyřnásobný vrah ozbrojený samopalem, nesmí do ulic krajského města vůbec dostat. Proto se ho v táhlé levotočivé zatáčce u statku na okraji plzeňské čtvrti Košutka rozhodli zastavit. Za jakoukoliv cenu.
"Viděla jsem, že kolem silnice je spousta příslušníků Sboru národní bezpečnosti, někteří z nich byli zalehlí v příkopu. Bylo kolem 14.30 hodin, když od Karlových Varů přijížděl automobil Š 110 R a kus za ním jela služební auta SNB. Příslušníci proti autu začali střílet. Viděla jsem, že vyrazili přední sklo auta, další příslušník mu prostřelil pneumatiky," vypověděla Marta Juhaszová, která na statku bydlela.
"Stříleli jsme na pneumatiky, vozidlo dostalo smyk a havarovalo na levé straně vozovky, kde se převrátilo na bok. Všechny hlídky vozidlo obklíčily, pachatel byl vyzván, aby se vzdal," popsal při vyšetřování nadstrážmistr Svoboda.
Podle pozdějších zjištění policisté na Bugárovo auto před Plzní vystříleli celkem 133 projektilů. Zasáhli ho však pouze třináctkrát.
"Megafonem jsem vyzval pachatele, aby odhodil zbraň a vystoupil z vozidla. Na to se z vozidla ozvalo několik výstřelů. Zorganizoval jsem skupinu příslušníků, kteří zajišťovali podpraporčíka Tišera, který se jako první přiblížil k vozidlu," vylíčil velitel zásahu.
Lubomír Bugár si v převráceném autě v bezvýchodné situaci opřel pažbu svého samopalu o stehna, čelem se sklonil k hlavni a zmáčkl spoušť. Dávka čtyř výstřelů mu prošla lebkou. A rovněž střechou vozu.
Co se Bugárovi odehrálo v mysli, že zavraždil čtyři lidi, se dodnes přesně neví. Před časem s možným vysvětlením přišel badatel Slavomír Kozák. Prý se Bugár chtěl na Slovensku pomstít svému otčímovi. Motorest Kadrnožka se mu jen připletl do cesty.