O Česku se v zahraničí psalo, že v prezidentských volbách odmítlo populismus. Slovensko po měsících vládní krize rozhodlo o předčasných volbách, které mohou k moci vynést i krajně pravicové Kotlebovce. Jak moc odlišná budoucnost obě země čeká?
Mnozí dělají chybu, že obě země porovnávají. I když to někdy vypadá, že Slovensko je pár kroků za Českem a vlastně kopíruje jeho vývoj, dynamika obou zemí je a vždy byla jiná. Nikdy si nebyly moc podobné, oba národy se mohou mít rády, ale kulturně jsou odlišné. Automatické porovnávání se sice nabízí, ale je falešné.
Proč myslíte?
Myslíme si, že se navzájem známe a rozumíme dění uvnitř toho druhého státu. Nemám ale pocit, že v Bratislavě rozumí do hloubky dynamice české společnosti. Lidé zde například moc nechápali politiku hnutí ANO, koho jeho předseda Andrej Babiš oslovuje a jak se mu podařilo vyluxovat českou levici.
Oba státy mají společnou minulost. Dnes už nás tedy nic nespojuje?
Dostali jsme se do momentu, kdy se příběhy Česka a Slovenska rozcházejí. Česko dalo stopku populistům tím, že v prezidentské volbě většina lidí volila prozápadně a proevropsky. Naopak Slovensko k populismu jasně směřuje. I přes sílu posledních krizí Česko zareagovalo jinak. Slovensko propadlo do konspiračního pekla. Na první pohled to vypadá, že na tom jsme podobně, že i v Česku dokážou lidé ovlivnění dezinformacemi zaplnit Václavské náměstí. Z dat ale vidíme, že v Česku je víra v dezinformace o polovinu nižší než na Slovensku.
Víc než polovina Slováků se ztratila v zákoutí transformace, v tom, co se kolem nich děje. Slovensko před sebou nemá nic pěkného. Po volbách, které budou v září, se může naplnit buď úplně tragický scénář v podobě Roberta Fica ve vládě s fašisty, anebo se povede slepit kompromisní velmi různorodá vláda kolem stran Hlas a Sme rodina.
Ve volbách budou kandidovat dva bývalí premiéři, výrazní politici z minulosti. Postrádá Slovensko nové nadějné tváře?
Nemá je. Bývalý premiér Mikuláš Dzurinda, který nyní představil novou stranu, byl velmi nepopulární. Pro mnohé i přesto platí za osobu, od které vědí, co čekat. Robert Fico je fenomén podobně jako Václav Klaus či Miloš Zeman. Takoví hráči prostě z politiky neodcházejí. Avšak Fica k životu probral svou šílenou politikou Igor Matovič. Ficův návrat je jeho vizitkou. Bez něho by dnes Fico nezačal měnit politiku a přibližovat se extremistům.
Fico v předvolebním boji šíří dezinformace i vulgárně nadává svým soupeřům. Proč jsou Slováci ochotni volit takto agresivní politiky?
Zastoupení autoritářské osobnosti v populaci je na Slovensku silnější. A je to logické. Slovensko je konzervativnější, bylo rurální a nemělo tak rozvinutou občanskou společnost. Slovenský volič hledá silného autoritářského vůdce, který povede národ. Příběhy Mečiara a Fica o tom vypovídají.
Takže Slováci prostě víc tíhnou k extremismu a radikalismu?
Míra přijímání extremistických názorů je na Slovensku o málo vyšší než v Česku, ale problém je spíše v tom, že část Slovenska nevnímá svět kolem sebe. Je zapouzdřená uvnitř země. Dynamika státu se za posledních třicet let z jejich pohledu nemění. Řeší problémy, které nepatří do moderního světa, a extremisté tohoto využívají.
Například fenomén odmítání migrace je v Česku o rasismu a obavě, že migranti budou konkurencí na trhu práce, kdežto na Slovensku to má ještě předmoderní podobu autentické xenofobie. Čeští fašisté jsou sice v několika ohledech brutálnější, jenže je jich méně. Navíc Slovensko dohání i fakt, že se nevypořádalo s otázkou Slovenského státu, který existoval mezi roky 1939 a 1945.
Říkáte, že spousta lidí se topí v minulosti. Podle průzkumu z roku 2020 skoro 70 procent Slováků věří, že Slovensko bylo vždy utlačováno a nikdy nedostalo možnost zvolit si svůj osud. Kde se vzal u Slováků takový pocit bezmocnosti?
Pocit, že Slováci jsou bezvýznamní, ať se jakkoliv snaží, je silný a ústí do uraženosti i touze po pomstě. Češi ani Slováci nehrají velkou hru v evropské politice. Jenže Češi jsou sebevědomí a myslí si, že EU nepotřebují, Slováky Evropa nezajímá a myslí si, že nemají šanci nic ovlivnit.
V Česku řeší EU alespoň vzdělanější lidé, na Slovensku to vůbec neproniká do veřejnosti. Lidi upřímně nezajímá. Existuje i víra v konspirace, které hlásají, že spiklenecká skupina světových elit chce speciálně Slovensko potrestat. V situaci, kdy půlka společnosti věří konspiracím, se země složitě řídí.
Dá se s tím bojovat?
Část Slováků je "zakonspirovaná" nenávratně, ztracených může být až dvacet procent. Zbytek je skupina, se kterou by se možná ještě dalo něco dělat, ale trvalo by to dlouho. Na Slovensku je dezinformační scéna stejně silná jako standardní média, která máme celkem kvalitní. Důležitá je ale mediální gramotnost. Dalo by se s tím pracovat, ale když se více než půlka společnosti ztratila, znamená to, že po dezinformacích je poptávka.
Uplynul rok od ruské invaze na Ukrajinu. Podle dat z loňského března se přes 30 procent Slováků domnívalo, že válku na Ukrajině záměrně vyvolaly západní mocnosti a Rusko jen reagovalo na provokaci. Většina Slováků si navíc dle průzkumu z loňského podzimu přeje spíše vítězství Ruska než Ukrajiny. V Česku naproti tomu podporovala invazi jen zhruba desetina lidí. Kde se bere u Slováků taková podpora Rusku?
Hodně lidí se ptá, proč tomu tak je, když si obě země prošly společně rokem 1968. V Košicích bylo tenkrát stejně mrtvých jako v Praze. Slovenská společnost si to ale asi tak silně nepamatuje. Máme silnější protizápadní sentimenty.
Souvisí to se vzděláním, protože děti ve školách se setkávají v literatuře se silně proruskými postoji. Je zde silný panslavismus. Za poslední roky ještě zesílil, a to i nástupem Mečiara s nacionalisty v politice. Banální každodenní nacionalismus je nyní rozšířenější než před třiceti lety.
Důvodem je také tíhnutí k přirozenému autoritářství. Slováci obdivují vládu silné ruky, která bouchne do stolu a vše vyřeší. Tudíž oceňují i politiku Vladimira Putina. Proruské postoje jsou ale i důsledkem hybridní války, kterou vede Rusko. Propaganda naznačuje, že se nedá ničemu věřit. Lidé pak mají pocit, že je vše "cinknuté".
Zahraniční politika se však aktuálně ubírá prozápadně.
Slovenská zahraniční politika nikdy nebyla tak jednoznačně prozápadní jako dnes. Eduard Heger jako premiér, Jaroslav Naď jako ministr obrany a Ivan Korčok na ministerstvu zahraničí přinesli velkou změnu, která přišla ve správnou chvíli. To ale skončí. Každopádně i tak zahraniční politika veřejné mínění neovlivnila. Slováci chtějí být se všemi zadobře, jak s Washingtonem, tak Moskvou. Jsou zvyklí na opatrnost.
Před pěti lety se po vraždě novináře Jána Kuciaka konaly největší demonstrace od pádu komunismu. Přinesly naději na politickou změnu, která se promítla do Ficovy demise. Je tato naděje teď pryč?
V podstatě ano. Přestože data hovoří jinak, hodně lidí až ezotericky doufá, že se nakonec společnost zmobilizuje. Jenže není ani jasné, kdo, koho a proč má mobilizovat. Dnes není jasné ani, kdo je nebezpečí. Pokud si část české společnosti definovala jako hrozbu Andreje Babiš, věděla, co má dělat. Na Slovensku ale nevíme, zda je problém Matovič, Fico, nebo všichni.
Jak zásadní budou zářijové předčasné volby na Slovensku pro vzájemné vztahy s Českem?
Bez ohledu na to, co se stane, česko-slovenské vztahy ovlivněné nebudou. Stejně jako na ně neměl vliv výsledek nedávné české prezidentské volby. Pro směřování Slovenska jsou ale nadcházející parlamentní volby zásadní. Dnes je už totiž ohrožen i základní konsensus, že se nespolupracuje s fašisty.
