Stačí 128 sekund a nejvýkonnější vodní elektrárna na Vltavě najede na plné zatížení. Turbíny uvnitř orlické přehrady k tomu nastartuje dálkové ovládání z centrálního dispečinku ve Štěchovicích, ležících dál po proudu k Praze. Jednu kilowatthodinu elektrické energie umí Orlík vyrobit z šesti kubíků vody.
Přestože orlickou elektrárnu výrazně poškodily ničivé povodně v roce 2002, zůstává po rekonstrukci důležitou součástí energetické soustavy v Česku a do sítě posílá levnou, ekologickou elektřinu. Spolu se sousedním Kamýkem jí vyrobila za 60 let tolik, že by to pokrylo současnou spotřebu všech nynějších českých domácností na rok a půl.
Přehradní hráz nedaleko středočeské Solenice dokončili stavaři v prosinci 1961, o necelý půlrok později se naplno rozeběhla elektrárna. Historie nádrže však sahá ještě dále. Projektanty napadlo vybudovat v úzkém a hlubokém údolí pod soutokem Vltavy s Otavou přehradu už v roce 1911. Tedy v době, kdy českým zemím ještě z Vídně vládl rakouský císař František Josef I.
Z plánů rakouskouherských inženýrů ale sešlo, znovu se začala stavba chystat až po skončení druhé světové války. V polovině čtyřicátých let provedli experti geologický průzkum oblasti a v roce 1954 tak mohly začít stavební práce.
Materiál tehdy na místo vozily parní lokomotivy, v té době ještě běžné na českých železnicích. Další technologie ale byly překvapivě pokrokové. "Už v 50. letech zde používali digitální váhy," popisuje za elektrárnu Martin Slavík, místní průvodce a pořadatel exkurzí na Orlík.
Neobvyklý byl také beton, který stavitelé použili. Místo cementu tvořil 28 procent jeho složení elektrárenský popílek, tedy odpadní materiál z tehdejších tepelných elektráren. Díky této příměsi nebylo nutné beton tolik ochlazovat a betonáž stavby trvala pět let - na tu dobu velmi krátko.
"Tento patent už ale nešel použít dál. Popílek tohoto typu v následující době nebyl, protože elektrárny začaly používat modernější kotle a jiný druh uhlí," vysvětluje Slavík. Pro orlickou přehradu použil beton s popílkem stavební inženýr Alois Kraus, který měl za sebou dokončení nedalekého vodního díla Slapy i komplikované Oravy na slovensko-polských hranicích.
Zaplavený kostel na dně přehrady
Zvláštní je i fasáda budovy orlické elektrárny - je ručně vykládaná. "Když sem přijížděli pracovat stavaři, stěhovali se sem s celými rodinami. Jejich ženy dostávaly práci například jako kuchařky. Když byla místa pro ně plná, skládaly ručně kamínky do bloků betonu, přivezených z továren Prefa," říká Slavík.
Přestože bloky fasády procházely kontrolou, podařilo se některým ženám vyskládat do nich pomocí kamínků třeba své iniciály. "Tady vidíme EH nebo WN," ukazuje Slavík na "podpisy" žen, které před více než půlstoletím na stavbě pracovaly.
Vybudování mohutné nádrže musely ustoupit vesnice v korytu řeky, stejně jako tomu bylo u ostatních děl vltavské kaskády. Z vltavského údolí se tak starousedlíci museli přesunout jinam. V případě Orlíku dělníci rozebrali a srovnali se zemí deset obcí. Celkem padlo 650 budov, 14 mlýnů a velký počet pil. Jen v Orlických Zlákovicích žilo přes 500 lidí.
Výjimkou byl kostel svatého Štěpána v Těchnici, zmiňovaný poprvé v roce 1352. Až do poslední chvíle se v něm sloužily mše a před příchodem vody už ho místní nestihli rozebrat. "Jezero se napouštělo rychleji, než se předpokládalo," říká Slavík.
Kostel tak na dně nádrže stojí v hloubce mezi 40 a 50 metry dodnes. V roce 2000 jej objevili potápěči, od té doby je pro ně oblíbeným místem. Na hladině jeho místo označuje bójka.
Kostel z obce Červená, datovaný před rok 1190, se naopak podařilo včas rozebrat, přenést a znovu postavit dál. "Zachráněn byl i z úcty k vorařům. Bylo tam jedno z největších vorařských pohřebišť," říká Slavík s odkazem na tradiční plavení vorů ze šumavských lesů do měst dolů po řece, které k Vltavě patřilo několik staletí. Během přestavby ale kostel ztratil svůj původní románský ráz.
Neomezená životnost elektrárny
Orlická elektrárna dodnes využívá z velké části původního technického zařízení. Přežilo i povodeň z roku 2002. Hráz tehdy zůstala bez závady, voda však zcela zatopila elektrárnu. "Inženýru Krausovi, který přehradu vybudoval, bylo tehdy 90 let a říkal, že hráz musí vydržet ještě větší vodu," uvádí Slavík.
Poškozeno tehdy vybavení bylo. Šlo ale rozebrat, opravit a dát znovu dohromady. Včetně nejdůležitějších součástí elektrárny - čtyř velkých Kaplanových turbín, které byly v době uvedení do provozu světovou raritou. Každá měří 28 metrů, tedy zhruba jako desetipatrový panelák. Vodu k nim přivádí čtyři ocelová potrubí o průměru 625 centimetrů zabetonovaná v hrázi. "Každé z nich je o metr širší než tubus metra," podotýká Slavík.
Elektrárna v orlické přehradě pomáhá při stabilizaci elektrické sítě v době špičkových odběrů. O tom, kdy se turbína spustí, rozhoduje dispečink ve Štěchovicích podle momentální poptávky. "Nemáme žádný přesný plán, kdy výrobu elektřiny spouštíme. Jsme tady proto, abychom pomáhali síti, když je třeba," říká mluvčí společnosti ČEZ Martin Schreier.
"V pondělí ráno přijdou lidé do práce a v síti nastane pokles. Občas je nutné, aby se k pokrytí této špičky rozeběhly všechny vltavské elektrárny najednou. Když hodně prší, musíme pracovat pořád. V tu chvíli se počítá s tím, že budeme mít z Orlíku hodně energie, takže se utlumí například nějaký zdroj z tepelných elektráren," popisuje Slavík. Nejmenší vytížení bývá v první červencové dny, nejvyšší v zimě.
Loni vyrobily vodní elektrárny ČEZ v Česku 1,28 terawatthodiny elektřiny, což je kromě roku 2013 nejvíce v historii. Pokryly tak roční spotřebu více než 350 tisíc českých domácností.
Příští rok čeká orlický zdroj energie velká revize, rozhodovat se bude o jeho budoucnosti. Možných scénářů je několik, od drobnějších modernizací až po přeměnu z akumulační na přečerpávací vodní elektrárnu. Fungovat má ještě dlouho. "U větrných elektráren se mluví o tom, že mohou fungovat kolem 20 let, omezenou dobu fungují i tepelné nebo jaderné. U vodní je ale životnost při dobrém servisu časově neomezená," říká za ČEZ mluvčí Schreier.
