Dosud jsme při diskusích o koronaviru slyšeli hlavně o kapénkách. V poslední době je ale hodně slyšet slovo aerosol. Jak se od sebe tyto dva pojmy liší?
Aerosol jsou velmi malé kapénky nebo částice, které se dostávají do směsi s plynem. Aerosol, který vydechujeme, se skládá z vody, z hlenu, z bílkovin, solí plus tam může být nějaká malá příměs toho viru. Lze si to představit jako mlhu nebo kouř. Hraniční velikost není vědecky úplně přesně stanovená, my se ale budeme bavit o těch částicích, které jsou menší než jeden mikron (jedna miliontina metru, pozn. red.).
Rozdíl mezi kapénkami a aerosolem spočívá také v tom, jak se chovají v prostoru. Když zakašleme, tak ze sebe vydáme kapénky, které jsou veliké stovky mikrometrů. Ty padají po balistické křivce a dopadnou poměrně rychle na zem.
Aerosoly vydáváme z těla při řeči nebo dechem. Platí, že čím je částečka menší, tím déle ve vzduchu vydrží. A aerosolové částice dovedou zůstávat ve vzduchu dlouho. Jak dlouho, záleží na jejich velikosti. Mohou to být i hodiny.
Dokáže se i v takto malých částečkách virus udržet?
Ty částice jsou stále daleko větší než virus. I tak jsou samozřejmě malé, takže je v nich toho potenciálního viru méně. Ale jsou tam daleko déle, takže se ta expozice násobí tím, že nespadnou na zem, ale zůstávají v prostoru. Což je problém.
Můžeme si tedy představit, že se aerosol s virem, který vydechujeme, šíří podobně jako cigaretový kouř?
Je to ilustrativní, ale správné. I při šíření venku. Je to, jako když vedle zastávky stojí někdo, kdo kouří. Když ten kouř cítíte, tak byste asi dostával i tuto aerosolovou složku s virem, protože jsou tyto částice stejně velké.
"Rozhovor Španělů je jako sborový zpěv"
Platí, že nakažený ze sebe vydává aerosol s virem i při pouhém dýchání a hovoru?
Ano. Dechem trochu méně, řečí víc. Zvláště když mluvíte rychle a hodně, tak produkujete mnoho aerosolu. Co je zajímavé: je známo, že různé jazyky mají různou kadenci mluvení. Všimněte si, jak mluví Španělé nebo Italové oproti takovým Finům, kteří nemluví skoro vůbec. Italové a Španělé rádi komunikují, a to hodně a expresivně. My jsme někde uprostřed. A ta korelace s tím, jakým způsobem se to onemocnění šířilo v různých zemích, je zajímavá.
Co ovšem třeba takoví Švédové, které epidemie zasáhla poměrně důrazně, i když se v komunikaci podobají spíše Finům?
Samozřejmě se to nedá generalizovat, těch korelací je spousta. Ale vzpomínám si, že když jsem pracoval na univerzitě v Heidelbergu, tak vedle mě seděla kolegyně ze Španělska. A ta když volala domů, tak vím přesně, jaká kadence kulometu a expresivity to byla. Když mluví Španělé do telefonu, tak je to jako u nás při sborovém zpěvu.
Jaké faktory tedy při řeči ovlivňují to, jak moc viru vysíláme do okolí?
Kromě hlasitosti a expresivity jsou to také hlásky, které vyslovujeme různými částmi hlasového ústrojí - nejen hlasivkami, ale zároveň také jazykem, patrem a zuby. Jedno video například ukazuje, jak částice vyletují, když člověk říká "stay healthy". To "th" je taková píšťala ze rtů, která odfukuje sliny, a tudíž se ten virus šíří velmi účinně. "T", "č" a "k" k tomu mají také větší tendenci než například "a".
Aerosol jako dominantní přenos? Z logiky věci to vyplývá u bezpříznakových, říká rektor
Jak zjištění o šíření aerosolem mění naše vnímání viru?
Systém doporučení WHO se zpočátku odvíjel od toho, co bylo známo o jiných respiračních nemocech. Typická rada byla ohledně kapének. Taková chřipka je ovšem daleko méně nakažlivá než koronavirus. Oproti chřipce jsou v případě koronaviru i ty menší dávky, které se pohybují v aerosolových částicích, nebezpečné a je třeba jim věnovat pozornost.
Zásadní ochrana proti nim je i obyčejná rouška, a to směrem na výdech. WHO do letoška žilo v paradigmatu, že rouška chrání toho, kdo ji má. Tady je to ale obráceně. Funguje to jen, když to mají všichni. Bylo to nové paradigma a trvalo několik měsíců, než jsme WHO přesvědčili, že je to takto správně.
Někteří vědci hovoří o tom, že přenos aerosolem je dokonce dominantním způsobem přenosu viru. Může to tak podle vás být?
To je složitá věc, zvlášť při komunitním přenosu. V této chvíli je těžké říct, jakým způsobem se kdo nakazil. Vím ale, že je potřeba uzavřít všechny kanály, abychom tu díru v přehradě ucpali. Kapénky se dají řešit rozestupy, přenos dotekem dezinfekcí a aerosol se dá vyřešit tím, že budou všichni nosit roušky.
Každopádně si myslím, že vzhledem k tomu, kolik je bezpříznakových, kteří nekašlou, ale mluví a přitom vylučují aerosol, tak to z této logiky věci u nich opravdu bude dominantním přenosem.
Těch lidí, kteří to mají, ale vůbec to nevědí, protože nemají žádný příznak, je tady určitě mnohem víc, než kolik hygieny vykazují nakažených. Toto šíření je jádro, které je potřeba zastavit jednoduchým opatřením. To jsou opět a pouze ty roušky, které tomu mohou pomoct. A to, že se nebudeme zdržovat moc blízko u sebe.
"Je to stejné, jako když se vyvětrává kouř"
Dokážete popsat místnost, která viru pro šíření aerosolem vyhovuje nejvíce?
Obecně se dá uvést místnost, která je nevětraná, kde je víc lidí nebo klimatizace, která dobře nefiltruje a propojuje místnosti s více lidmi.
Na jakou vzdálenost se viry šíří vzduchem? Jaké rozestupy bychom měli držet?
Viděl jsem řadu simulací, které ukazovaly, že například cyklista nechává "ohon" aerosolu za sebou nebo že to může v nákupním centru přetéci přes regály. A když vejdete do místnosti, kde se již nahromadil aerosol od někoho, kdo je nemocný, tak tam není žádná bezpečná vzdálenost.
Na jaře jsme říkali, že když pedagog přednáší v posluchárně, tak je rizikových nějakých sedm osm metrů. Není to ovšem úplně ostrá hranice. Vir zůstává ve vzduchu dlouho a ta místnost se jím plní. Pojem bezpečné vzdálenosti nehraje tu správnou roli.
Co tedy mohou lidé proti nákaze aerosolem dělat?
Jednak je dobré, pokud to lidé snesou, mít v místnosti roušku, a to i když v ní jsou sami. Ono je to ale těžké. Pakliže to není možné, tak je dobré prudce vyvětrat, aby se udělal průvan. Je to stejné, jako když z místnosti vyvětráváte kouř.
Mluvíte o větrání, to ale v řadě prostor není možné. Co taková klimatizace? Pomáhá zbavovat se viru, nebo jej naopak víří do okolí?
Na to jsou momentálně konfliktní názory. Vladimír Ždímal, který měří průnik částic určitými filtry, říká, že lepší HEPA filtry to zachytí. Pan doktor Pavlík, který dělal testy na HEPA filtrech s jiným typem koronaviru, mi naopak říkal, že na nich viry nenašli, ale našli je za nimi. V zásadě jde ale o to, jak kvalitní filtrace v té klimatizaci je. Nižší úrovně jej patrně nezachytí a pak je to problém, protože ten vir bude cirkulovat uvnitř té budovy podle toho, jak je to propojeno. V MHD je také důležité, aby neběžely ventilace. To by asi pomohlo.
V řadě kancelářských prostor platilo pravidlo, že pokud člověk sedí u svého stolu, nemusí mít nasazenou roušku. Není ale nebezpečí, že by šířil aerosol do okolí?
Když člověk nemluví, tak emituje hodně málo. Když sedím u počítače a vydechuji nosem, tak ta šance je malá. To pravidlo je pochopitelné, je tam souvislost s psychologií. V roušce se nedá pracovat celý den, práce by velmi upadla. Má to dopady na psychiku, lidé se musí cítit aspoň chvíli komfortně.
Viru v průchodu rouškou zabrání i elektrostatické síly
Pro spoustu lidí je stále stěží představitelné, jak může rouška zachytit částice s virem, které jsou daleko menší než mezery mezi jejími vlákny.
V okamžiku, kdy částečky vydechujeme, mají desítky mikronů. Pak už jsou menší, protože se stíhají vypařit. Představte si to jako kapičku na horkých kamnech, která se zmenšuje a zmenšuje. Mezery mezi vlákny jsou ovšem dost malé na to, aby kapičku zachytily na začátku, kdy má největší rozměry. Také mezi vlákny fungují elektrostatické síly, které přitahují tu kapičku, jako by letěla tunelem. A to i u látkové roušky.
Pokud se částečky s virem zachytí v roušce, znamená to, že je dýcháme zpátky?
Nějakou vlhkost z roušky dýcháme i zpět, vdechujeme ovšem své vlastní viry a bakterie. Ale zpět nevyletují kapénky a bakterie a viry ulpívají na roušce. Proto je dobré je dezinfikovat, žehlit a vyvařovat. Když už ovšem vir máme v sobě, tak problém je v těle, situace se tím nijak zvlášť nemění.
