Břetislav Kubík si na nedostatek dobrodružství ve svém životě stěžovat nemůže. Narodil se v roce 1932 v ukrajinském Čechohradě (dnes Novhorodkivka). Patří k potomkům Čechů, kteří na konci 19. století přijali pozvání od ruského cara a odešli z České Třebové, aby obdělávali půdu.
Když Sověti kolektivizovali venkov, otec Břetislava Kubíka se jako kulak stal nepřítelem státu. Poslali ho k Vladivostoku, kde na ukořistěném japonském člunu pracoval jako strojník a musel lovit v Tichém oceánu ryby. Po dvou letech si otec pro malého Břetislava a zbytek rodiny přijel a odvezl si je na Dálný východ.
V roce 1939 začal Stalin stahovat od hranic Sovětského svazu tzv. nepřátele státu. Mezi nimi i rodinu Kubíkových. Musela za pouhý den prodat veškeré živobytí a nasednout na vlak směr Krym. Tam je zastihla válka. Do Československa se pak Břetislav Kubík dostal v roce 1952 díky tomu, že otec sloužil v armádním sboru generála Ludvíka Svobody.
Lodníkům přijel zazpívat i Gott s Matuškou
Na vojně, kde mladý Břetislav sloužil jako kuchař, se mu potetovaný kamarád neustále chlubil, že se plaví po Labi a že má v Německu hromadu holek. Břetislav Kubík měl v tu chvíli jasno. Napsal si žádost o práci v Československé plavbě labsko-oderské. Nejdřív pracoval na vnitrostátní dopravě v úseku z Prahy do Ústí nad Labem. Čekal, až ho komunisté prokádrují a on bude moci vyrazit na Západ.
V roce 1961 mohl konečně jako lodník plout do Hamburku. Cesta z Děčína podle něho trvala v létě, když bylo déle světlo, zhruba týden. Zpět v zimě proti proudu i měsíc. Někdy se stalo, že v Magdeburgu stočili loď přes plavební kanály na severovýchod do polského Štětína. Tam se čekalo na české námořní lodě, aby z nich přeložili a dovezli například fosfáty.
Šíf a šífař
Slovo "šíf" pochází z německého Schiff (loď), "šífař" je zastaralý slangový výraz pro plavce na lodi, lodníka.
Břetislav Kubík, který se později stal druhým kormidelníkem, vzpomíná, že v Hamburku měli šífaři i své kino. A když zpěváci jako Karel Gott nebo Waldemar Mauška měli náhodou turné po západním Německu, tak prý přijeli zazpívat i jim. Někdy se prý také šífaři ve městě zatoulali do známé uličky lásky ve čtvrti St. Pauli.
Z cest do Hamburku nezapomínal Břetislav přivést něco pro rodinu a známé. Většinou prý šlo o kávu nebo léky. Pro říční hlídky v bývalé NDR také nakupoval časopisy včetně těch erotických. Někteří jeho kolegové se podle Kubíka snažili o pašování. Každou druhou cestu je prý ale odhalili. A Československé plavbě labsko-oderské se to hodilo. Viníky za trest přeřadili na vnitrostátní plavbu, protože tam se nedostávalo lidí.
Nepomlouvejte a budete v dobré kondici, radí kormidelník
Velké ztroskotání Břetislav Kubík nikdy nezažil. Občas, když bylo málo vody, narazil na kámen, ale malé trhliny se zalepily a plulo se dál. Staří šífaři na to používali špek a dřevo, kterými podle Kubíka utěsnili díru do lodi.
Na začátku devadesátých let odešel Břetislav Kubík do důchodu. Přesně v den narozenin musel z lodi. Dojeli si pro něj do Magdeburgu a odvezli ho do Děčína k ceremonii, při které se s ním rozloučili. V důchodu byl podle svých slov jeden den. Když začala nabírat zaměstnance firma EVD (Evropská vodní doprava), tak se přihlásil. Dodnes pracuje jako přístavní záloha.
Před blížící se devadesátkou se podle svých slov Břetislav Kubík udržuje v dobré kondici tím, že se snaží hodně chodit, miluje krymskotatarskou kuchyni, přátelí se s lidmi a nepomlouvá sousedy.
