Sešli z hor a svět se změnil. Po tisíce kilometrů dlouhém pochodu uvízli v karanténě

Michaela Endrštová Michaela Endrštová
4. 4. 2020 21:03
Sylvie Korbařová a Matěj Koudela vyrazili v prosinci z Prahy na Nový Zéland, aby tam ušli tři tisíce kilometrů dlouhý pochod zvaný Te Araroa. Téměř po sto dnech chůze ho však museli přerušit. Dozvěděli se, že za pouhé dva dny vstoupí celá země do karantény kvůli šířícímu se koronaviru. Do cíle jim zbývá ještě šest set kilometrů, zatím však není jisté, zda a kdy budou moct pochod dokončit.
Sylvie a Matěj se na Novém Zélandu vydali na více než tři tisíce kilometrů dlouhou túru, kterou jim zkomplikovala karanténa.
Sylvie a Matěj se na Novém Zélandu vydali na více než tři tisíce kilometrů dlouhou túru, kterou jim zkomplikovala karanténa. | Foto: Archiv Sylvie a Matěje

Od minulého týdne je Nový Zéland na měsíc v karanténě. Kde jste byli, když jste se o izolaci poprvé doslechli?

Sylvie: Před tím vším jsme naposledy byli v civilizaci, když bylo na Zélandu asi osm nakažených, ale nic se nedělo, vše bylo normální, restaurace byly otevřené. To bylo v Methvenu kolem 9. března. Vrátili jsme se na trasu a od té doby neměli signál. Čekaly nás asi čtyři dny chůze k řece Rangitata, která se nachází jižně od Christchurch, a po ní další tři až čtyři dny chůze do městečka Tekapo. Celou dobu jsme šli horským terénem, otevřenými údolími a sedly. V tomto úseku jsme také překonali nejvyšší bod celého pochodu, Stag Saddle (1925 m. n. m.).

Cestou jsme občas potkali nějaké další chodce, kteří měli novější informace, ale řešil se stále spíš virus v Evropě, na Zélandu se toho pořád mnoho neměnilo. Dva dny po přebrodění řeky jsme ale potkali další chodce, od kterých jsme se dozvěděli, že Austrálie zavírá hranice a že Zéland půjde nejspíš do karantény. Byli jsme tedy celkem šest dní bez informací.

Šest dní bez informací je v případě koronaviru docela dlouhá doba. Byl to pro vás šok?

Matěj: Já jsem to bral v klidu, říkal jsem si, že to nebude tak hrozné. Sylva ale začala tušit, že to nic dobrého nebude. Šli jsme tenkrát s jedním Italem a tomu se to také moc nezdálo. Do dalšího města nám zbývaly dva dny chůze, rozhodli jsme se však stopnout si auto a dostat se tam dřív. Zastavili nám pracovníci skiresortu, kteří na nás začali sypat další informace.

Sylvie: Nový Zéland má čtyřstupňový poplachový systém. V tu chvíli byl vyhlášen třetí stupeň výstrahy (kdy byly zakázány hromadné akce nebo byl doporučován home office, pozn. red.). Ti pracovníci nám řekli, že zhruba do 48 hodin přejdeme na čtvrtý stupeň poplachu a nastane měsíční izolace. To znamená, že jste měli pouze dva dny na to, najít si místo, kde strávíte nadcházející měsíc, protože jedním z pravidel karantény je zůstat na místě, na kterém jste strávili první noc izolace…

Pracovníci skiresortu nás dovezli do městečka Tekapo, kde nás už hostel nechtěl ubytovat. Báli jsme se, že nebudeme mít kde přespat. Nakonec nás přijali, protože se tam sešlo celkem dost turistů, zejména Evropanů, a nikdo nevěděl, co s námi bude. Následně jsem se pokoušela dovolat na ambasádu, což nevyšlo, a začala jsem si psát s lidmi, které jsme potkali cestou. Ptala jsem se jich na ubytování, až se nám nakonec sama ozvala jedna chodkyně, se kterou jsme šli asi tři dny. Měla volný dům, který jinak pronajímá přes Airbnb. Napsala nám, že se tam můžeme ubytovat a že nám ráda pomůže. Dokonce nám sehnala odvoz, protože dům je v městečku Te Anau, což je od Tekapa asi pět set kilometrů daleko. Měli jsme tedy obrovské štěstí a karanténu trávíme v sousedství největšího novozélandského národního parku Fiordland.

Co pro vás tedy karanténa znamená v praxi?

Sylvie: Je zakázáno pohybovat se dál od místa, kde jsme ubytovaní. Můžeme tedy chodit na procházky v docházkové vzdálenosti od našeho domu. Jsou zavřené všechny turistické chaty a kempy. V národních parcích se prý pohybují rangeři, a pokud někoho potkají, upozorní ho, že porušuje pravidla. Takže teď moc nikam nemůžeme.

Matěj: Pro nás to tedy dopadlo dobře, ale vím o lidech, kteří byli na trase třeba den za námi, takže se o nařízené izolaci dozvěděli ještě později. My měli asi 48 hodin na to, nějak zareagovat, oni měli ještě méně času. Muselo to pro ně být těžké. Jeden kamarád, který šel za námi, nám psal jedenáct hodin před spuštěním karantény, že jde po silnici k Tekapu a vůbec neví, co s ním bude.

Dosud jste byli každý den na cestě. Jak snášíte, že jste se museli ze dne na den zastavit? A jak nyní trávíte čas?

Matěj: První dva dny jsme prolenošili, bylo tu ošklivo. Potom jsme začali běhat a chodit na procházky. Zatím to plyne hezky, ale asi se to časem zpomalí.

Sylvie: Je to zvláštní pocit. Poslední tři měsíce jsme neřešili nic jiného, než kde se najíme, jestli máme dost jídla a kde budeme spát. Nejdřív mě trápilo, jestli budeme moct pochod vůbec dokončit, což by byl zázrak. Už jsme se s tím ale smířili. Jinak jsme začali třídit fotky a videa a pracovat na našem webu.

Jak vypadá situace v Te Anau? Dodržují tam lidé pravidla karantény?

Matěj: Na první pohled je patrné, že je omezený pohyb, protože když jsme byli nakoupit, centrum města bylo úplně prázdné. Když jsme šli později běhat, potkali jsme nějaké lidi, kteří šli na procházku nebo jeli na kole, ale nebylo jich moc. Všichni mezi sebou dodržují odstupy, dávají si na to pozor.

Všimla jsem si, že ještě před začátkem karantény lidé začali vykupovat nějaké potraviny nebo toaletní papír. Zažili jste něco podobného?

Matěj: Toaletní papíry sice byly, ale chtěli jsme si upéct chléb a mouka už byla vyprodaná.

Jak dlouho jste byli na cestě před tím, než začala karanténa, a kolik jste toho stihli ujít?

Sylvie: Přiletěli jsme 15. prosince. O tři dny později jsme pochod začali na místě zvaném Cape Reinga, což je nejsevernější bod Nového Zélandu. Trek má zhruba tři tisíce kilometrů. My jsme ušli 2400 kilometrů, takže jsme se dostali do tří čtvrtin, než jsme museli skončit. Cestu jsme přerušili po 97 dnech chůze. Na cestě jsme byli téměř každý den, jen párkrát se stalo, že jsme nešli vůbec kvůli bolavému kotníku nebo nákupu potravin.

Matěj: Ze začátku jsme denně ušli kolem dvaceti kilometrů. Trvá, než si tělo zvykne, museli jsme překonat únavu. První dny vedly po rovině i po plážích, takže to šlo. Pak se nám začala zlepšovat fyzická kondice, takže jsme toho ušli víc. Jenže pak přišly těžší úseky, kde jsme šli sedm kilometrů sedm hodin.

Jaký úsek vám přišel nejtěžší?

Sylvie: Les zvaný Tararua Forest. Je to něco mezi kouzelným a strašidelným lesem. Nachází se kousek před hlavním městem Wellingtonem. V tu dobu jsme už měli za sebou 1600 kilometrů a říkali jsme si, že už máme něco v nohách, tak už to nebude bolet. Jenže pak jsme narazili na tento les.

A právě tady jsme někdy postupovali i tou rychlostí sedm kilometrů za sedm hodin. Kromě kořenů a bahna, hlubokého někdy až po kolena, tu postup zdržuje i opakované stoupání a klesání a stezka, která se ztrácí a zase objevuje až o kus dál. A to všechno ve stínu lesa, ze kterého se chodci podaří vyšplhat nad "hranici lesa" jen občas.

Jeden z mála úseků, který se drží nad linií lesa déle, jsme prožili ve větru, mlze a mrholení. Bundy jsme měli namrzlé, a tak jsme se ještě rádi běželi schovat zpět do lesa. Přechod nám trval asi čtyři dny, ale záleží na počasí. Hodně chodců se v lese zasekne třeba i na šest dní, když jsou v chatě nuceni čekat na lepší počasí.

Jak vypadal váš běžný den na trase?

Matěj: Nejdřív jsme vstávali brzo, abychom měli víc času na chůzi, protože jsme nebyli zvyklí tolik chodit. Po snídani jsme vyšli, pak jsme si někde uvařili oběd a odpočinuli si. Pak jsme opět šli až třeba do deváté hodiny večer.

Nejdřív jsme spali v placených kempech, později i v turistických chatách a často také pod stanem "na divoko". V takovém případě jsme ale museli plánovat, kam dojdeme, abychom našli místo na spaní. Ačkoliv je volné kempování na Novém Zélandu obecně povolené, neplatí to samozřejmě v případě soukromých pozemků, přes které Te Araroa na Severním ostrově často vede. Na Jižním ostrově už s tímto většinou problém nebyl. 

Sylvie a Matěj se na Novém Zélandu vydali na více než tři tisíce kilometrů dlouhou túru, kterou jim zkomplikovala karanténa.
Sylvie a Matěj se na Novém Zélandu vydali na více než tři tisíce kilometrů dlouhou túru, kterou jim zkomplikovala karanténa. | Foto: Archiv Sylvie a Matěje

Jak často jste se potřebovali dostat do civilizace pro zásoby?

Sylvie: Na severu jsme často, třeba jednou za tři dny, procházeli městy, takže jsme ani nemuseli sejít z treku. To se změnilo na Jižním ostrově, kde se jde víceméně divočinou. Proto když potřebujete zásoby, musíte stopovat do měst nebo si poslat balík s jídlem.

Kolik toho s sebou běžně nosíte na zádech?

Sylvie: Naše vybavení včetně elektroniky vážilo dohromady osmnáct kilo. V tom nepočítám jídlo a pití.

Jak často jste cestou potkávali další chodce a jak kontakt s nimi probíhal?

Matěj: První chodec Te Araroy, kterého jsme potkali, byl Kim z Hongkongu a bylo to až za Aucklandem. Společně jsme šli asi tři dny, vlastně až do Hamiltonu. Pak jsme se rozdělili, ale po celou dobu jsme se i nadále pravidelně potkávali.

Sylvie: Na Severním ostrově jsme jinak měli minimální kontakt s dalšími chodci. Dozvěděli jsme se, že většina vyráží v období mezi říjnem a začátkem prosince a my přiletěli až v polovině prosince. Na severu jsme tedy potkali jen asi dalších osm lidí, kteří šli trek stejně jako my. Změnilo se to na Jižním ostrově, kde jsme začali potkávat ty, již šli z jihu na sever, tedy opačným směrem než my, a také ty, kteří šli jenom přes Jižní ostrov a začínali v bodě zvaném Ship Cove.

Nastal někdy během cesty okamžik, kdy vám připadalo, že už to dál nezvládnete?

Matěj: To asi ne. Nejhorší byl první týden, než jsme se sžili s tím, že musíme každou noc hledat místo na spaní, musíme řešit, kde si dojít na záchod a podobně. Pak jsme si na to zvykli a stalo se to určitou rutinou. Už jsme jenom šli s prázdnou myslí a užívali si to.

Sylvie: Matěj je pohodář, ten se rozejde a jde, tak to má i s během - když se rozběhne, tak běží. Já jsem horší okamžiky měla, třeba když se mi šlo špatně do kopce. Uvědomovala jsem si, že mě to sice štve, ale že bych to kvůli tomu nevzdala, protože to chci dokončit. Takže i když si některé chvíle protrpím mnohem víc než Matěj, vím, že to zvládnu.

Dá se na tak dlouhý pochod nějak připravit dopředu?

Sylvie: My jsme na to nestihli natrénovat kvůli práci. Mně asi nejvíc pomohlo uvědomění, že je to všechno o tom, jak si to nastavím v hlavě. První dlouhý trek jsme šli před třemi roky - byla to pyrenejská trasa zvaná GR 11, která má přes osm set kilometrů.

Doteď si pamatuji, že jsem si říkala, co mě to napadlo, že to nikdy nemohu dokončit. V prvním kopci jsem byla naprosto fyzicky vyčerpaná, batoh mě táhl dolů, bolely mě nohy a plíce a všechno bylo špatně. Na druhém pochodu přes Francouzské Alpy jsem měla stejné pocity, ale už jsem věděla, že to chce čas a že si musím zvyknout. A tady během Te Araroa jsem už sice někdy nemohla, ale věděla jsem, že když jsem to přežila dvakrát, přežiji to potřetí.

Matěj: Ano, je to vše o psychice, fyzická kondice se vždycky časem dostaví. Začátek se ale musí přetrpět.

Setkali jste se během cesty s něčím, s čím jste tak úplně nepočítali?

Matěj: Do té doby jsme příliš neřešili nějaký příliv a odliv. Neuvědomovali jsme si, že musíme plánovat, kdy přijdeme k řekám, které ústí do oceánu a na které má tedy příliv a odliv obrovský vliv. A že když nepřijdeme v čase odlivu, budeme řeku muset přeplavat. U jedné řeky se proto stalo, že jsem měl vodu po prsa, nakonec jsme se museli vrátit a dlouze ji obejít. Zkrátka s krosnou se blbě plave.

Sylvie: Věděli jsme, že trasa přes Severní ostrov vede zčásti po silnicích. A nebyli jsme si jisti, jestli chceme ujít i tyto části. Po prvních pár kilometrech na silnici jsme si ale řekli, že si to chceme užít, a rozhodli se je prostopovat. Časem jsme zjistili, že nám to dá víc, než kdybychom měli jít jenom pěšky. Celkem jsme si stopem ušetřili asi dvě stě kilometrů chůze po silnici. Jinak trasa vedla lesy, farmářskými oblastmi i po plážích.

Napadá vás nějaká vtipná historka z cesty?

Sylvie: Už předem jsme slýchali o tom, že jsou místní lidé velmi pohostinní. To se nám potvrdilo. Jednou jsme právě stopovali v místě, kde nic nejezdilo. Jediné auto, které kolem projelo, nám zastavilo. Naskočili jsme na korbu. Řidič se ptal, kde budeme spát, a když zjistil, že míříme do kempu, zaťukal si na čelo, protože mělo pršet, a pozval nás k sobě domů. Proseděli jsme s ním celý večer, vypili spoustu piv, upekl nám kuře a vyprávěl, jak se tu živil chytáním vačic. Jak jsem říkala, stopování nám osobně dalo asi víc, než kdybychom ušli každý kilometr pěšky i po silnici.

Karanténa má skončit za tři týdny. Jaký je váš další plán? Pokusíte se dojít zbylých šest set kilometrů?

Sylvie: Je to všechno nejisté. Jeden místní člověk nám říkal, že si myslí, že bychom to sice mohli dojít, ale bude tu už zima a museli bychom si dávat pozor na sníh a rozvodněné řeky. Nejsme si tím ale jistí. Kdoví, jak to bude třeba s dopravou. Musíme počítat s tím, že se nám to tady protáhne. Díváme se po letenkách, ale většinou teď dosahují nesmyslných cen, i desetkrát vyšších než normálně.

Také jsme slyšeli pár nepříjemných zkušeností, jak se cestovatelé zasekli uprostřed cesty během tranzitu, většinou z důvodu rušení navazujících letů. Rozhodli jsme se vyčkat, situace se mění ze dne na den a naštěstí tu zatím máme kde být. 

Jak jste to měli s prací předtím, než jste odcestovali?

Matěj: Já jsem začal pracovat na plný úvazek tři měsíce před odletem a nastupoval jsem už s tím, že za tři měsíce kvůli Te Araroa odletím, což ve firmě přijali.

Sylvie: Také jsem dala výpověď s tím, že uvidíme, co bude po Te Araroa. Čas nás tedy netlačí. A i kdyby ano, stejně s tím teď nemůžeme nic dělat. Na Facebooku sledujeme stránky české komunity na Zélandu, kde všichni sdílí informace o letenkách nebo repatriačních letech. Je uklidňující vědět, že v tom nejsme sami. Uvidíme, co bude dál.

 

Právě se děje

před 49 minutami

Soud odmítl žalobu kraje na šumavský národní park a ministerstvo kvůli zónám

Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl žalobu Jihočeského kraje na šumavský národní park a ministerstvo životního prostředí kvůli poslednímu návrhu zón území. Soud uvedl, že na rozhodování ve sporu nemá pravomoc. ČTK to dnes řekl právní zástupce NP Šumava Miloš Tuháček. Kraj se na soud obrátil s tvrzením, že jej národní park i ministerstvo prakticky vyloučily z jednání o rozčlenění zón ochrany přírody.

"Podobné záležitosti by asi měl spíše řešit Ústavní soud," řekl Tuháček. Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že kvůli absenci základní podmínky řízení mu nezbylo než žalobu odmítnout. Proti rozhodnutí je možné podat kasační stížnost k nejvyššímu správnímu soudu.

Jihočeský kraj žalobou reagoval na loni projednávanou takzvanou zonaci, která navrhovala park rozdělit na čtyři území s rozdílným přístupem. Návrh počítal s tím, že nejpřísnější režim, v němž se nesmí zasahovat, platí pro 27 procent rozlohy NP Šumava. Rozdělení zón kritizovali někteří vědci, kteří tvrdili, že území s nejpřísnějším režimem by mělo zabírat až polovinu parku.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Testy v Premier League přinesly jeden případ nákazy v Tottenhamu

Další vlna testování v anglické fotbalové Premier League před plánovaným restartem soutěže 17. června přinesla jeden pozitivní výsledek na koronavirus. Tottenham potvrdil, že nákaza se objevila u člena klubu, jenž neměl příznaky covidu-19.

Pozitivní test pochází z pondělního a úterního testování celkem 1197 osob. Předchozí tři vlny odběrů po návratu fotbalistů k týmovým tréninkům přinesly 12 pozitivních výsledků.

Nejbohatší soutěž světa se kvůli koronavirové pandemii nehraje od března. Do konce sezony zbývá devět kol, během dvou týdnů do restartu ligy kluby čekají ještě přípravné zápasy. Tabulku vede s obřím náskokem 25 bodů Liverpool, jemuž stačí dvakrát vyhrát, aby se po třiceti letech stal mistrem.

Další zprávy