Na Pražském festivalu vzdělání PREF mě zaujala vaše myšlenka, že zatímco učebnice dříve kompenzovaly nedostatek informací, nyní kompenzují nebo mají kompenzovat jejich nadbytek. Co přesně to znamená? Mají fungovat jako kompas v informační záplavě?
V současné době se děti nacházejí ve zcela jiném informačním prostředí, než ve kterém jsme se nacházeli my. Během mé školní docházky jsem informace získával v zásadě jen z několika málo zdrojů - ve škole z učebnic a z výkladu učitele, z rodiny a z obecní knihovny, případně z časopisů pro mládež. Zdrojů, ze kterých jsem mohl čerpat, bylo tedy jednak spíše málo a jednak byly v zásadě všechny ověřené příslušnými redakcemi nakladatelství. Většinou tak nebyl rozpor mezi tím, co se psalo v učebnicích, a mezi tím, co jsem si přečetl v časopise ABC.
Generace našich dětí se ovšem narodily do zcela odlišného prostředí. Jednoduchým zadáním hesla do vyhledávače je dítě zahlceno tisíci různými tvrzeními například o prospěšnosti či škodlivosti mléka. Pokud ovšem vezmeme do úvahy úroveň jeho poznání, bude mít velký problém se rozhodnout, zda mléko nadále konzumovat, nebo ne.
Co tedy dělat?
V té chvíli se sice může také obrátit na své rodiče, nicméně s ohledem na složitost problematiky mu sami často nebudou schopni odpovědět. V této chvíli tedy nastupuje role školy - konkrétně výkladu učitele a role dobré učebnice.
Co je podle vás dobrá učebnice?
Opravdu kvalitní učebnice neobsahuje jen jakási tvrzení, která by se měl žák naučit, ale měla by obsahovat podstatně více informací, na jejichž základě by měl žák konkrétní pojem samostatně dovodit. Dobrá učebnice by tedy měla obsahovat zejména část didaktickou, která vede dítě k vlastnímu kritickému myšlení.
Na PREF jste také zmínil, že učebnice by neměla být encyklopedií, kterou by se měl žák učit nazpaměť, ale spíše komplexním vzdělávacím prostředím. Jak by toto prostředí mělo vypadat a co by mělo žákovi poskytovat?
Dítě by mělo ve škole samo přicházet na to, co by si mělo zapamatovat. Aby bylo schopno samo objevovat či dovozovat, musíme mu vytvořit příslušné vzdělávací prostředí. To moderní obsahuje všechny představitelné digitální prvky od audia přes video, interaktivní procvičování, samohodnoticí evaluační nástroje až po trojrozměrné objekty a virtuální realitu. Kvalitní učebnice je tedy v našem pojetí hybridní prostředí zahrnující tištěné i digitální vzájemně propojené a navazující produkty, které slouží jako nástroj pro vzdělávání žáka.
Směřuje trend digitalizace až k nahrazení klasických papírových učebnic tablety s výukovými programy?
Ještě před pár lety celá řada lidí zejména z oblasti informačních technologií tvrdila, že doba učebnic skončila, neboť vše lze najít na internetu. Byla to doba nekritického přístupu k technologiím, kdy dokonce i některá média v titulcích svých článků uváděla, že tablety zaváděné do škol nahrazují učebnice. Pravdou je, že tablety ani žádný jiný hardware žádné učebnice nahradit nemůže. Vzdělávací metoda není to samé co počítač, ale je to didakticky zpracovaný vzdělávací obsah, který je možné z části "konzumovat" formou vytištěnou na papíře nebo formou digitální. Obě formy mají své výhody, ale i své nevýhody, optimální je jejich symbióza.
Při nedávné prezentaci vzdělávací Strategie 2030+ hovořil její spoluautor Radko Sáblík mimo jiné o nutnosti redukce znalostí na polovinu. Tedy aby, jak říkáte i vy, nebyly děti zavaleny informacemi, ale učily se skutečně jen to nejdůležitější. Co tomuto cíli říkáte?
Jsem dost zvědavý na vlastní realizaci toho, co bylo vtěleno do hlavní strategie vzdělávací politiky 2030. Strategie předpokládá změnu ve výuce ve smyslu větší koncentrace na získávání kompetencí dětí. Vlastní objevování ovšem znamená více času z vyučovací hodiny, takže strategie předpokládá snížení úrovně tvrdých znalostí na dokonce až polovinu úrovně, která je dnes požadována rámcovými vzdělávacími programy. Jakkoli s tímto trendem souhlasím a jsem osobně přesvědčen, že jiná cesta není, jsem zvědavý, jaké znalosti budou odborníky vynechány, aby se kritické myšlení mohlo jako způsob výuky reálně uplatňovat.
Na vaší prezentaci na přehlídce PREF mě zaujal také údaj, že na platy učitelů jde 98,7 procenta výdajů ministerstva školství, zatímco na ostatní neinvestiční výdaje jde jen 1,3 procenta, přičemž učebnice jsou zde pouze jednou z položek. Jak si vysvětlujete tuto disproporci?
Těch důvodů je několik. Prvním je bezesporu fakt, že stát přestal v roce 1993 financovat učebnice na středních školách. V tomto směru jsme v Evropské unii i mezi vyspělými zeměmi OECD naprostá výjimka. Tím se samozřejmě snížila celková hodnota výdajů státu na učebnice a samozřejmě i poměr vůči platům, neboť platy učitelů na třetím stupni (středních školách, pozn. red.) stát hradí i nadále.
Dalším důvodem je i to, že platy učitelů v poslední dekádě neustále rostly, v posledních pěti letech navíc i poměrně dynamicky, ale výdaje státu na tzv. ostatní neinvestiční výdaje jsou v posledních patnácti letech v podstatě stále stejné. Třetím důvodem je fakt, že se učebnice hradí právě z výše uvedené rozpočtové kapitoly, ze které se hradí celá řada dalších výdajů škol.
S kým vším se ještě učebnice musí dělit o tuto už tak dost malou finanční položku?
Některé výdaje, jako jsou například náhrady mezd nemocných učitelů, jsou pro školy povinnými výdaji. Konkrétně v případě letošní změny zákona, která zaměstnavatelům nařizuje vyplácet plat i v prvních třech dnech nemoci, se o tyto peníze letos snížil školám rozpočet na učebnice. Takže když přijde na podzim chřipková epidemie, nekoupí se učebnice, protože ředitel si nedovolí nezaplatit nemocným učitelům výplatu. Podobně je to i s dalším vzděláváním učitelů, které se též z ostatních neinvestičních výdajů hradí. Dochází tak k naprosto absurdní situaci - čím více budeme investovat do vzdělávání učitelů, tím starší budou mít naše děti učebnice.
Jak to dělají jinde?
Tohle je tak trochu český Absurdistán. Třeba naši sousedé v Rakousku mají rozpočet na učebnice nejen jako samostatnou položku ve státním rozpočtu, ale je dokonce oddělen i od rozpočtu jejich ministerstva pro vzdělávání, vědu a výzkum. Učebnice jsou hrazeny z rozpočtu kancléřství, ze sekce pro mládež a rodinu. V Rakousku totiž všichni politici již před čtyřiceti lety správně pochopili, že učebnice, které děti dostávají každý rok nové, jsou tou nejlepší prorodinnou politikou. U nás političtí marketéři ve volebních programech vymýšlejí různé krkolomné benefity pro rodiny s dětmi, ale na učebnice, které jsou nedílnou součástí vzdělávání, všechny vlády doslova kašlou. Jakkoli všechny svorně tvrdí, že vzdělávání je jejich priorita.
Když už jsme u Rakouska, během vašeho vystoupení na Prague Education Festival zaznělo, že zatímco Rakousko má průměrné platy "jen" 2,8krát vyšší než Česko, jeho výdaje na učebnice jsou 6,7krát vyšší. Přesto se v českém veřejném prostoru stále mluví jen o financování učitelů, nikoliv učebnic. Čím to je?
Podle mě je to způsobeno velmi nízkou znalostí principů, na kterých vzdělávání, alespoň to základní, funguje. Představa, že každý učitel může učit bez učebnice, respektive že je schopen si vlastními materiály nebo powerpointovými prezentacemi nahradit profesionálně vyvíjené metody, je v naší společnosti zakořeněná.
Je tak trochu absurdní, že žijeme v zemi, ze které vzešel učitel národů, který před mnoha lety v tehdejší Evropě prosazoval nové didaktické přístupy. Pokud lze něco nazvat prostředkem ke sdílení té nejlepší učitelské praxe, pak je to právě moderní metoda vtělená do činnostní učebnice. (Činnostní učení je metoda, kdy žák není pasivním příjemcem informací, ale aktivně se do výuky zapojuje prostřednictvím konkrétních činností, vymýšlení nápadů, vlastní kreativity či diskuse - pozn. red.)
S tím také zřejmě souvisí pohled do batohu českého školáka, v němž se nacházejí staré a špinavé, "salátové" učebnice. Na škole kolují, dokud se nerozpadnou…
V zákoně je sice napsáno, že stát poskytuje na základních školách dětem zdarma učebnice, které na konci roku vracejí. Ale není tam napsáno jak často, s jakou obměnou, což je zásadní. Třeba obměna v Německu nebo Dánsku je stanovená maximálně na čtyři roky. Vzadu jsou čtyři kolonky, a když se zaplní, knížka se vyřadí. Tak to ostatně u nás fungovalo za komunistů, takže co se týče obměny učebnic, je to dnes dokonce horší než za komunismu. Ve zmiňovaném Rakousku obnovují učebnice dokonce každý rok.
Vy také říkáte, že investice do učebnice se vyplatí a je poslední pojistkou žáka, když selže učitel. Zatímco investice do učitelů se nemusí vrátit, protože učitel může být vyhořelý nebo se mu nechce nebo onemocní. Ale neplatí to i u autorů učebnic? Ti také mohou být vyhořelí a nechtějí třeba už zkoušet žádné inovativní metody.
Předně je nutné zdůraznit, že odměňování učitelů a pořizování učebnic by se nemělo dávat do protikladu. Zvyšování platů učitelů je relevantní požadavek, dokonce bych řekl, že i současný růst je stále ještě nízký na to, aby se v českém školství kvalita výuky v příštích letech výrazně zlepšila.
Rozdíl mezi výdaji státu na platy učitelů a na pořízení učebnic je ovšem v jednom naprosto odlišný. Učitel je zaměstnanec, jehož úroveň může být obdobně v jako každém jiném oboru průměrná, nadprůměrná, ale i podprůměrná. Selekce kvality pracovní síly tržním způsobem je v případě učitelů velmi omezená. V mnoha případech je ředitel školy rád, že tam vůbec nějakého učitele má, natož aby si mohl vybírat.
V případě učebnic je ale situace naprosto odlišná. Školy dostávají ze státního rozpočtu peníze, které utrácejí naprosto volně dle své úvahy. Na učebnicovém trhu tedy existuje tvrdé konkurenční prostředí, které je tím nejlepším hybatelem vývoje.
