Praha - V pondělním vydání týdeníku Respekt vyšel rozhovor s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem (ANO) i s pasáží, kterou si ministr nepřál publikovat. V ní mimo jiné tvrdí, že policie žádá o vydání jeho stranického šéfa Andreje Babiše a místopředsedy hnutí Jaroslava Faltýnka úmyslně před říjnovými volbami do Poslanecké sněmovny.
"Vyslovuji v rozhovoru svoje osobní názory, za nimiž si sice stojím, jsem ale zároveň přesvědčen, že bych je ve své současné roli veřejně prohlašovat neměl," napsal Robert Pelikán redakci týdeníku s tím, že mu novináři upřeli právo zaručené autorským zákonem. To mu podle něj umožňuje rozhodnout se, zdali bude rozhovor uveřejněn.
S jeho výkladem však nesouhlasí odborníci na autorské právo. "Standardní odpovědi na otázky v časopisu jsou typickým projevem osobní povahy. To není autorské dílo a nevztahuje se na to autorský zákon," říká advokát František Vyskočil.
"Když za vámi přijde novinář a řekne, že chce s vámi udělat rozhovor, a položí před vás na stůl nahrávací zařízení a vy mu dobrovolně odpovídáte, tak tím vlastně dáváte mlčky souhlas k tomu, aby vás nahrával. Současně souhlasíte s tím, aby to bylo zveřejněné. Možná se ministr rozpovídal nad rámec toho, co chtěl sdělit. Ale to je holt jeho riziko," dodává Vyskočil.
Jiné by to podle něj bylo v případě, kdyby ministr odpovídal na otázky člověka, který by se jako novinář nepředstavil. Nebylo by totiž potom zřejmé, že jeho odpovědi mohou být zveřejněny.
Podle advokáta Iva Telece se i na rozhovory může autorský zákon vztahovat a v takovém případě je skutečně nutný souhlas jak toho, kdo rozhovor vede, tak i toho, kdo na otázky odpovídá. Týká se to však rozhovorů, které jsou literárním dílem.
"Musí to být umění. Typicky to jsou rozhovory písemné, které často vyjdou i knižním způsobem. Ty jsou literárním žánrem. Běžné novinářské rozhovory většinou žádný umělecký ráz nemají," říká Telec.
Běžný "neumělecký" rozhovor je podle něj i ten s ministrem spravedlnosti, a autorský zákon se tak na něj nevztahuje. "To je spíše běžná publicistika. Na první pohled nesplňuje znaky jedinečnosti autorského díla. To by potom jakýkoliv rozhovor byl autorským dílem, což není," říká Telec.
Jiného názoru je advokátka Zuzana Císařová, podle které rozhovor má vždy dva spoluautory - novináře i zpovídaného. K jeho publikaci je pak nutný souhlas obou. "Zákaz publikování nemá důvod v autorskoprávní ochraně. Ta je tam použita jako institut. Pravý důvod je, že řekl něco, co si uvědomil, že neměl říkat," uznává Císařová.
Podle ní však může novinář s informací, kterou se od zpovídaného dozvěděl, nakládat i přes jeho nesouhlas. Nesmí ji však zveřejnit v podobě rozhovoru.
"Ministr nemůže prohlásit: Vy nesmíte nikomu říct, co jsem řekl. Když to novinář popíše vlastními slovy a nepoužije citaci, tak to zveřejnit může. Autorské právo je jenom na to, jak tu větu formuloval. Jestli chce použít odkaz na autorské právo, tak je to o tom, že se nesmí publikovat věta tak, jak ji řekl. Ale není to o tom, že nikdo nemůže informovat o tom, co řekl," zdůraznila Císařová.
